9 C 18/2023-22 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 25 817 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 25 817 Kč od 7. 9. 2021 do zaplacení, dále zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a smluvní pokuty ve výši 8 300 Kč. Uvedla, že s žalovaným uzavřela po posouzení jeho úvěruschopnosti prostřednictvím internetových stránek [webová adresa] [datum] smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě mu poskytla bezhotovostně 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté finance vrátit do 6. 9. 2021, a to společně s poplatkem 5 817 Kč. Žalovaný však neuhradil ničeho. Pro případ prodlení na sebe převzal jednak závazek zaplatit účelně vynaložené náklady 2 500 Kč (500 Kč za každou z pěti upomínek), jednak závazek k úhradě smluvní pokuty 0,1 % denně z dlužné částky. Kromě částky 25 817 Kč tak žalobkyně požaduje účelně vynaložené náklady 2 500 Kč a smluvní pokutu 8 300 Kč (0,1 % denně z částky 20 000 Kč od 7. 9. 2021 do 27. 10. 2022). 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Soud provedl důkaz listinou označenou jako smlouva o zápůjčce datovanou [datum], listinou označenou jako dodatek ke smlouvě o úvěru [číslo] z [datum], 15 potvrzeními o platbě, výzvou k úhradě z 3. 10. 2022, podacím lístkem a dospěl ke zjištění následujícího skutkového stavu: Žalobkyně se [datum] prostřednictvím internetu zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku 1 000 Kč na bankovní účet č. [bankovní účet] do dvou dnů ode dne účinnosti smlouvy. Tentýž den tak učinila, přičemž se jednalo o účet vedený na jméno žalovaného, který uvedl ve smlouvě. Žalovaný se zavázal uvedenou částku žalobkyni vrátit společně s poplatkem 325 Kč do 6. 9. 2021. Následně se účastníci dohodli na navýšování zápůjčky až na konečnou částku 20 000 Kč a poplatku na 5 817 Kč při nezměněné splatnosti (dodatek ze dne [datum]). V období od 7. 8. 2021 do 24. 8. 2021 žalobkyně postupně odeslala žalovanému na stejný účet celkem 20 000 Kč (15 plateb v rozmezí 1 000 Kč až 2 000 Kč). Dopisem z 3. 10. 2022 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení celkového dluhu 32 863 Kč do tří dnů v důsledku prodlení. Výzva byla žalovanému téhož dne odeslána na adresu [adresa], kterou uvedl jako doručovací adresu ve smlouvě. Ke zkoumání úvěryschopnosti žalovaného netvrdila žalobkyně, ani nedoložila žádné skutečnosti, a přestože je v žalobě odkaz na zákaznickou kartu žalovaného, kde měly být alespoň zaznamenány poskytnuté informace, tato předložena nebyla. 4. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 5. Žaloba je důvodná pouze částečně. 6. Předmětem podnikatelské činnosti žalobkyně je poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupuje tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaný je typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost poskytovatele úvěru, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a - objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Poskytovatel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr. 7. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího - nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může Česká obchodní inspekce uložit pokutu. 8. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti. Proto je na něm, aby tvrdil rozhodující skutečnosti a navrhl důkazy ohledně splnění své povinnosti. K výzvě soudu v tomto ohledu žalobkyně nesdělila ničeho, není tedy zřejmé zda a kde je žalovaný je zaměstnán, s jakým čistým měsíčním příjmem, jaký je jeho osobní stav, zda má nějakou vyživovací povinnost, zda splácí jiné zápůjčky, kde bydlí, jaké má výdaje na bydlení, inkaso, zda má účet, atd. Není také zřejmé, zda a jakým způsobem žalobkyně prověřovala, jestli žalovaný nemá jiné závazky ze smluv o úvěru, které nutně nemusí být ve fázi exekučního vymáhání, přitom jakožto poskytovatelka úvěru má přístup do registrů, které tyto informace shromažďují. 9. Protože žalobkyně dostatečně odborně neposuzovala schopnost žalovaného úvěr splácet, resp. neprokázala, že tak vů