9 C 212/2022-38 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 9 820 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 9 820 Kč od 12. 5. 2018 do zaplacení., úhrady nákladů uplatnění a smluvní pokuty. Uvedla, že s žalovaným uzavřela po posouzení jeho úvěruschopnosti prostřednictvím internetových stránek [webová adresa] dne [datum] smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě mu poskytla bezhotovostně 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté finance vrátit do 11. 5. 2018, a to společně s poplatkem 1 820 Kč. Žalovaný však uhradil pouze 2 500 Kč, které si žalobkyně započítala na smluvní pokutu. Pro případ prodlení na sebe převzal jednak závazek zaplatit účelně vynaložené náklady 2 500 Kč (500 Kč za každou z pěti upomínek), jednak závazek k úhradě smluvní pokuty 0,1 % denně z dlužné částky. Kromě částky 19 820 Kč tak žalobkyně požaduje účelně vynaložené náklady 2 500 Kč a smluvní pokutu 1 500 Kč (0,1 % denně z částky 8 000 Kč od 12. 5. 2018 do 20. 4. 2022 při zohlednění částečné úhrady). 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Soud provedl důkaz listinou označenou jako smlouva o zápůjčce datovanou [datum], výpisem z běžného účtu žalobkyně z [datum] potvrzujícím platbu žalovanému ve výši 8 000 Kč, výzvou k úhradě z 9. 5. 2019, podacím lístkem z téhož dne, upomínkami z 18. 5. 2018, 25. 5. 2018 a 1. 6. 2018 a dospěl ke zjištění následujícího skutkového stavu: Žalobkyně se [datum] prostřednictvím internetu zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku 8 000 Kč na bankovní účet č. [bankovní účet] do dvou dnů ode dne účinnosti smlouvy. Tentýž den tak učinila, přičemž se jednalo o účet vedený na jméno žalovaného, ze kterého jí byla již [datum] zaslána platba 1 Kč. Žalovaný se zavázal uvedenou částku žalobkyni vrátit společně s poplatkem 1 820 Kč do 11. 5. 2018. Dopisem z 9. 5. 2019 právní zástupkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení celkového dluhu 12 230 Kč do tří dnů v důsledku prodlení. Výzva byla žalovanému téhož dne odeslána na adresu [adresa žalovaného], kterou uvedl jako doručovací adresu ve smlouvě. Na výzvu soudu k prokázání zkoumání úvěryschopnosti žalovaného zápůjčku splácet reagovala žalobkyně podáním z 10. 11. 2022 tak, že nebude doplňovat žádná skutková tvrzení ohledně prověřování úvěryschopnosti žalovaného, což zřejmě povede soud k posouzení předmětné smlouvy jako neplatné. Navrhla, ať tedy soud rozhodne o povinnosti žalovaného vrátit žalobkyni to, co od ní dostal jako bezdůvodné obohacení, úroky z prodlení a náklady řízení. V této souvislosti neprovedla, byť částečnou, dispozici s podanou žalobou. 4. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 5. Žaloba je tedy důvodná pouze částečně. 6. Předmětem podnikatelské činnosti žalobkyně je poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupuje tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaný je typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost poskytovatele úvěru, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a - objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Poskytovatel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr. 7. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího - nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může Česká obchodní inspekce uložit pokutu. 8. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti. Proto je na něm, aby tvrdil rozhodující skutečnosti a navrhl důkazy ohledně splnění své povinnosti. K výzvě soudu v tomto ohledu žalobkyně sdělila, jak výše uvedeno, že žádná skutková tvrzení doplňovat nebude a předpokládá, že soud návrh posoudí jako bezdůvodné obohacení. 9. Protože žalobkyně dostatečně odborně neposuzovala schopnost žalovaného úvěr splácet, resp. žádným způsobem neprokázala, že by toto učinila a z čeho vycházela, považuje soud smlouvu od počátku za neplatnou. Žalovaný tedy získal na úkor žalobkyně majetkový prospěch v podobě částky 8 000 Kč bez právního důvodu a je povinen jej vrátit jakožto bezdůvodné obohacení v době přiměřené j