26 C 207/2023-40 — Okresní soud v Opavě

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Dle tvrzení žalobkyně vznikl tento nárok z titulu dluhu na nesplacené části revolvingového úvěru, který poskytla žalobkyně žalovanému na základě mezi nimi dne [datum] uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] Součástí smlouvy byly i úvěrové podmínky s nimiž se žalovaný seznámil a na důkaz toho připojil svůj podpis. Žalobkyně se dle smluvních ujednání ve smlouvě zavázala po předchozím prověření úvěruschopnosti žalovaného a po řádném posouzení, že bude schopen poskytnutý úvěr splácet, poskytnout mu finanční prostředky v rámci úvěrového rámce 45 000 Kč. Žalovaný se pak zavázal řádně a včas hradit tento úvěr měsíční splátkou ve výši 2,69 % ze sjednaného úvěrového rámce. Žalovaný následně v průběhu trvání úvěrového vztahu načerpal celkem částku 51 243 Kč úvěrového peníze a po dobu trvání tohoto vztahu na dluh uhradil ve prospěch žalobkyně tolito částku 39 929 Kč. Poté již přestal úvěr splácet a jeho dluh na jistině, úrocích, úrocích z prodlení, poplatcích a smluvní pokutě činí žalovanou částku. Žalobkyně celkový dluh z nesplaceného úvěru zesplatnila ke dni 23. 2. 2023 a dopisem z téhož dne vyzvala žalovaného k úhradě dluhu na úvěru. Protože žalovaný na tuto výzvu nereagoval, domáhá se žalobkyně předmětného nároku u soudu podanou žalobou. 2. Elektronický platební rozkaz, který byl ve věci vydán, byl podle § 173 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen„ o. s. ř.”) zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, tvrzení obsažená v návrhu nezpochybnil a ke své procesní obraně neuvedl ničeho. 3. K ústnímu jednání, ze kterého se žalobkyně omluvila, se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto vycházel z listin, které žalobkyně označila v návrhu k důkazu. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], jejíž přílohou byly úvěrové podmínky žalobkyně platné od 1. 11. 2019, z výpisu z úvěrového účtu vedeného pro žalovaného, z potvrzení o provedení ověření bonity klienta a z výzev ke splacení celého úvěru, resp. z předžalobní výzvy z 23. 2. 2023 a z 23. 3. 2023 včetně dodejek vztahujících se k těmto písemnostem soud zjistil, že žalobkyně na základě mezi ní a žalovaným uzavřené smlouvy [číslo] označené jako„ Flexibilní půjčka – revolvingový úvěr“ dohodla se s žalovaným, že mu umožní čerpat úvěr až do výše úvěrového rámce 10 000 Kč s úrokovou sazbou 19,88 %, kterýžto se žalovaný po vyčerpání zavázal hradit měsíčně splátkou 2,69 % z poskytnutého úvěrového rámce, tj. 269 Kč až do zaplacení celkové částky splatné spotřebitelem 11 077 Kč. Ačkoliv žalobkyně v řízení netvrdila, na jakém základě poskytla žalovanému finanční prostředky v rámci úvěrového rámce sjednaného ve vyšší částce, když z předmětné smlouvy se nic o navýšení tohoto rámce nepodává, bylo z výpisu úvěrového účtu sjednaného k dané smlouvě zjištěno, že žalovaný načerpal částku 10 000 Kč dne [datum] (den uzavření smlouvy), následně částku 435 Kč dne 26. 2. 2020 a poté částku 40 808 Kč až dne 15. 7. 2020, tedy po době delší než půl roku od uzavření smlouvy. Z tohoto výpisu je též seznatelné, že žalovaný z poskytnuté jistiny celkem 51 243 Kč na svůj dluh zaplatil 39 929 Kč. Před načerpáním první částky z úvěrového rámce posoudila žalobkyně bonitu žalovaného, jak se podává z potvrzení o provedení ověření bonity klienta, dne [datum] lustrací v dostupných evidencích (např. NRKI, MVCR, JAP_PŮJČKA, ISIR, CEE). Zda ověřovala žalobkyně tvrzení žalovaného též na základě jím předložených listin (např. z pracovní smlouvy, mzdových listů, dokladů o jiných příjmech či výdajích) nebylo zjištěno. Z výzvy ke splacení celého úvěru datované [datum] a odeslané žalovanému týž den soud zjistil, že žalobkyně z důvodu prodlení žalovaného s úhradou závazků vyplývajících ze shora uvedené úvěrové smlouvy úvěr zesplatnila a vyzvala ho k úhradě nesplacené části ve lhůtě 14 dnů od sepsání uvedené výzvy. Následně jej ke splnění této povinnosti vyzvala ještě v předžalobní výzvě z 23. 3. 2023, v níž mu stanovila lhůtu splatnosti dluhu 7 dnů od doručení této listiny. Obě listiny byly doručovány cestou České pošty, jak se podává z podacích archů. 4. Soud posoudil shora uvedené listiny a jejich dokazováním dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 51 243 Kč z nichž jí žalovaný vrátil částku 39 929 Kč, a to na základě dle názoru soudu neplatné tvrzené úvěrové smlouvy. Ačkoliv žalobkyně tvrdila, že byla dohodnuta s žalovaným na poskytnutí úvěrového rámce 45 000 Kč, který mohl po uzavření uvedené smlouvy čerpat a žalovaný nakonec, jak dále žalobkyně tvrdila, vyčerpal celkem částku 51 243 Kč, nebylo zjištěno, že by žalobkyně poskytla tyto finanční prostředky žalovanému na základě mezi nimi řádně sjednané smlouvy (nebo dodatku smlouvy) poté, co by před jejím uzavřením popřípadě před změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Soud měl v úmyslu v tomto směru žalobkyni u jednání poučit, aby tak odvrátila případný částečný neúspěch ve sporu tím, že by dotvrdila rozhodné skutečnosti a označila k nim důkazy a prokázala tak, že splnila povinnosti stanovené jí v § 86 odst. 1. odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebním úvěru (dále jen „zákon“). Podle tohoto zákonného ustanovení platného a účinného ke dni uzavření smlouvy„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Pokud žalobkyně poté, co posoudila poměry žalovaného a schopnost jeho předtím sjednaný úvěr ve výši 10 000 Kč splácet, významně navýšila (více než 4x) celkovou výši spotřebitelského úvěru, který následně žalovaný dočerpal, aniž by předtím znovu vyhodnotila jeho úvěruschopnost tak vysoký úvěr splácet, porušila svoji povinnost poskytovatele úvěru a uzavřená smlouva je proto absolutně neplatná podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”). Že se jedná o neplatnost absolutní soud dovodil z aktuálně platné judikatury vyšších soudů, jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, potažmo druhy jeho neplatnosti. Z rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/2018, tak výslovně vyplývá, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, zejména její články 8 a 23 musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládá, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, to je povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, ve vnitrostátním právu. Pro úplnost je třeba doplnit, že je-li hlavní závazek neplatný, je neplatným také ujednání např. o poplatku či smluvní pokutě za porušení povinnosti řádně a včas plnit splátky či dluh jako takový, popř. i závazek zajišťující (závazek akcesorický). Žaloba proto není důvodná v části požadovaného poplatku za poskytnutí finančních prostředků, pročež zaplatit tento poplatek na základě neplatné smlouvy nevznikl. 5. V daném případě soud tudíž posoudil nárok žalobkyně podle § 2991 o. z., jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, a nikoliv jako nárok na zaplacení dluhu z úvěrové smlouvy. Je proto nepochybné, že žalobkyně má právo na vrácení toho, co poskytla obohacenému bez právního důvodu, a proto soud zavázal žalovaného k zaplacení částky odpovídající skutečně vyčerpané a nevrácené částky ve výši 11 314 Kč, jak je uvedeno v bodu I. výrokové části tohoto rozsudku. Ve zbylé části byl nárok žalobkyně posouzen jako nedůvodný, a proto bylo o něm rozhodnuto tak, jak je uvedeno v bodu II. výrokové části tohoto rozsudku. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu písemností ze dne 23. 2. 2023, která byla předána k poštovní přepravě téhož dne. Tato výzva byla žalovanému doručena nejpozději třetího dne ode dne jejího odeslání (§ 573 o. z.) a žalovaný byl povinen