9 C 29/2024-25 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalované zaplacení částky 27 295 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 21 300 Kč od , datum, do zaplacení. Uvedla, že se žalovanou uzavřela po posouzení její úvěruschopnosti prostřednictvím internetových stránek www., Anonymizováno, .cz , datum, smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě jí poskytla bezhotovostně 15 000 Kč. Oproti tomu se žalovaná zavázala poskytnuté finance vrátit ve třech měsíčních splátkách do , datum, , a to společně s poplatkem 6 300 Kč. Žalovaná však ke dni podání návrhu žalobkyni zaplatila pouze částku 1 065 Kč, o kterou byla ponížena smluvní pokuta. Pro případ prodlení na sebe převzala jednak závazek zaplatit účelně vynaložené náklady 2 500 Kč (500 Kč za každou z pěti upomínek), jednak závazek k úhradě smluvní pokuty 0,1 % denně z dlužné částky. Kromě částky 21 300 Kč tak žalobkyně požaduje účelně vynaložené náklady 2 500 Kč a smluvní pokutu 3 495 Kč (0,1 % denně z částky 15 000 Kč od , datum, do , datum, , tj. částka 4 560 Kč (při zohlednění částečné úhrady pak představuje smluvní pokuta částku 3 495 Kč).2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.3. Soud provedl důkaz listinou označenou jako smlouva o zápůjčce datovanou , datum, , výpisem z účtu žalobkyně u , Anonymizováno, . ohledně platby žalované, opakovanými upomínkami z , datum, , , datum, , , datum, včetně oznámení o zesplatnění, , datum, , , datum, , předžalobní výzvou z , datum, včetně podacího lístku z téhož dne a dospěl ke zjištění následujícího skutkového stavu: Žalobkyně se , datum, prostřednictvím internetu zavázala poskytnout žalované 15 000 Kč na bankovní účet č. , hodnota, -, Anonymizováno, do dvou dnů ode dne účinnosti smlouvy. Téhož dne tak učinila. Žalovaná se zavázala uvedenou částku žalobkyni vrátit společně s poplatkem 6 300 Kč ve třech splátkách po 7 100 Kč, první do 30 dnů od poskytnutí zápůjčky, druhou do 60 dnů od poskytnutí zápůjčky a třetí do 90 dnů od poskytnutí zápůjčky. Dopisem z , datum, žalobkyně vyzvala žalovanou k okamžitému zaplacení celkového dluhu 24 204 Kč současně s oznámením o zesplatnění v důsledku prodlení. Naposledy byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne , datum, ve lhůtě tří dnů. Výzva byla odeslána doporučeně téhož dne. K obecnému tvrzení žalobkyně ohledně zkoumání úvěryschopnosti žalované při poskytování předmětné zápůjčky s tím, že poskytnuté informace a dokumenty byly žalobkyní vyhodnoceny a zaevidovány v zákaznické kartě žalované, soud vyzval žalobkyni, aby dotvrdila konkrétní údaje, ze kterých při posuzování vycházela a svá tvrzení prokázala (předložení zákaznické karty, uvedení zaměstnavatele žalované, výši jejího zjištěného příjmu, výdajů apod.) Žalobkyně reagovala podáním z , datum, sdělením, že k prověření úvěryschopnosti žalované nebude doplňovat žádná skutková tvrzení, což zřejmě povede soud k rozhodnutí o neplatnosti předmětné smlouvy vzhledem k ust. § 87 zák. č. 257/2016 Sb. Požádala proto soud, aby rozhodl o povinnosti žalované vrátit vše, co dostala z titulu bezdůvodného obohacení spolu s úroky z prodlení a náklady řízení. K výzvě soudu současně uvedla, že žalovaná na svůj dluh uhradila částku 3 750 Kč dne , datum, .4. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.5. Žaloba je důvodná pouze částečně.6. Předmětem podnikatelské činnosti žalobkyně je poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupuje tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaný je typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost poskytovatele úvěru, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a - objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Poskytovatel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.7. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího - nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může Česká obchodní inspekce uložit pokutu.8. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti. Proto je na něm, aby tvrdil roz