117 C 20/2025-42 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 133 947,50 Kč s úrokem a zákonným úrokem z prodlení, jak vyplývá blíže z výroku rozsudku. Uvedla, že po posouzení úvěruschopnosti s ním uzavřela 13. 4. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě mu vyplatila úvěr 100 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši nominální úrokové sazby 78,08 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po 7 792 Kč, splatných vždy k 22. dni v měsíci, počínaje měsícem květnem 2024. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátky č. 10 po dobu 65 dnů, což podle smlouvy vedlo k automatickému zesplatnění celého úvěru uplynutím této doby, tedy ke dni 28. 4. 2025, přičemž před zesplatněním žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné splátky s poskytnutím lhůty minimálně 30 dnů k dodatečnému zaplacení. Žalovaný do data zesplatnění celého úvěru zaplatil celkem 67 476 Kč. Žalovaná částka představuje novou jistinu úvěru 114 537 Kč (tvořenou součtem nevrácené původní jistiny úvěru 96 105,76 Kč a úroků přirostlých ke dni zesplatnění ve výši 18 431,65 Kč), smluvní pokutu 3 493 Kč za prodlení s úhradou jednotlivých splátek za trvání úvěrové smlouvy v délce 30 dnů (za každou ze splátek č. 4 – 8, 10 a 11 po 499 Kč), smluvní pokutu 14 317,50 Kč za prodlení s úhradou nové jistiny po zesplatnění (ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny od 30. 4. 2025 do data vyhotovení žaloby 1. 9. 2025) a náhradu nákladů 1 600 Kč vzniklých v důsledku prodlení žalovaného s úhradou jednotlivých splátek za trvání úvěrové smlouvy o délce 15 dnů (za každou ze splátek č. 4 - 11 po 200 Kč).2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Soud provedl dokazování listinami a zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit za ně úroky od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny ve výši 78,07 % ročně, a to ve 48 měsíčních splátkách po 7 792 Kč (plus úhradu za pojištění schopnosti splácet 954 Kč), splatných vždy k 22. dni každého kalendářního měsíce, počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen (část A) + část B) návrhu na uzavření smlouvy o úvěru z 13. 4. 2024 č. , hodnota, , dodatek č. 1, přihláška do pojištění včetně přílohy č. 1, výpis z databáze žalobkyně ohledně elektronického uzavírání smlouvy, oznámení o schválení úvěru včetně dodejky, fotografie občanského průkazu žalovaného). Dne 15. 4. 2024 žalobkyně žalovanému odeslala na jeho účet 100 000 Kč pod variabilním symbolem v podobě čísla návrhu smlouvy (doklad o vyplacení úvěru, doklad o příchozí úhradě na účet žalovaného). V den uzavření smlouvy žalovaný vyplnil formulář žalobkyně – hodnocení klienta, kde uvedl, že jeho pravidelný čistý měsíční příjem činí 33 433 Kč a jedná se o příjem ze zaměstnání, jeho výdaje tvoří životní minimum 4 860 Kč, výdaje na bydlení 5 584 Kč, celkem tedy 10 444 Kč; dále uvedl, že je zaměstnán u společnosti , právnická osoba, , je ženatý, s manželkou ve společné domácnosti nežije, má vlastní bydlení a vysokoškolské vzdělání; v části analýza schopnosti splácet není uvedeno nic dalšího (hodnocení klienta). Žalovaný poskytl žalobkyni výplatní lístek za leden 2024, z něhož je patrná výše čistého příjmu 33 037 Kč. Dále měla žalobkyně k dispozici výpisy z běžného účtu majitelky , jméno FO, za období 1. 1. 2024 až 29. 2. 2024, ze kterého vyplývá, že na něj byla vyplácena mzda žalovaného (35 719 Kč a 33 037 Kč), dále (zřejmě její) nemocenské dávky (11 150 Kč a 18 868 Kč), přičemž kreditní a debetní obrat na účtu byl v obou měsících v podstatě totožný a zůstatky na účtu ke konci měsíců byly v řádech jednotek korun. V registru SOLUS nebyly vedeny žádné závazky žalovaného po splatnosti, nicméně žalobkyně jej nepředložila soudu s detailním rozpisem žádaných, existujících a odmítnutých či odvolaných úvěrů. V registru NRKI procházel žalovaný s tím, že má jednu žádost o úvěr s celkovou částkou ke splacení 360 958 Kč, bez dluhů po splatnosti (výpisy z těchto registrů). Dopisem z 13. 8. 2025 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení zesplatněného dluhu ze smlouvy do 15 dnů od jeho odeslání (předžalobní výzva včetně poštovního podacího archu).4. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel požadovat zaplacení úroku z prodlení, a to ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neboť jinou výši si strany neujednaly. Podle jeho § 2 výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.5. Žaloba je důvodná pouze částečně.6. Předmětem podnikatelské činnosti žalobkyně je poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupuje tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaný je typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost poskytovatele úvěru, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Poskytovatel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek.7. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti. Proto je na něm, aby tvrdil rozhodující skutečnosti a navrhl důkazy ohledně splnění své povinnosti. Z provedeného dokazování je evidentní, že žalobkyně sice před poskytnutím úvěru žalovanému jeho úvěruschopnost posuzovala, avšak jednak nedostatečně, jednak neodborně. V prvé řadě žalobkyně žádným způsobem neověřovala pravidelné běžné výdaje žalovaného, především pravidelné výdaje na bydlení a ostatní živobytí. Spokojila se s částkou životního minima vyplývající z právního předpisu, aniž by ověřoval