16 C 9/2026-21 — Okresní soud v Opavě

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým soudu dne 31. 12. 2025 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 28 755 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucím z částky 21 000 Kč od 20. 2. 2024 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, obchodní společností , právnická osoba, . se sídlem , adresa, , IČ , IČO, , dne , datum, prostředky komunikace na dálku smlouvu o úvěru číslo , hodnota, , na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, a to převodem na bankovní účet číslo , č. účtu, , který se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit spolu s úvěrovým úrokem ve výši 40 % ročně s tím, že úvěr byl žalovanému poskytnut na dobu neurčitou a žalovaný byl dle odst. 2.1.7. Smlouvy povinen splácet každý měsíc úrok přirostlý za uplynulé období, a to vždy nejpozději k 19. dni měsíci. Jistinu úvěru mohl žalovaný splatit zcela nebo zčásti kdykoliv během trvání smlouvy. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou úvěru, ohledně čehož byl žalobkyní opakovaně upomínán, přičemž v poslední upomínce ze dne 19. 2. 2024 byl žalovaný informován o zesplatnění celého úvěru k datu upomínky a vyzván k jeho úhradě. Žalovaný se tak dostal do prodlení s úhradou celého úvěru dne 20. 2. 2024, přičemž právo na splacení úvěru je sjednáno v článku VI. Smlouvy. Žalobkyně se tak po žalovaném domáhá zaplacení předmětné pohledávky, která se skládá z nesplacené jistiny v částce 15 000 Kč a nesplacené části smluvního úroku ve výši 40 % p. m. z jistiny pouze za první měsíc doby čerpání úvěru v kapitalizované výši 6 000 Kč, která se stala splatná dne 19. 2. 2024 a dále smluvní pokuty v částce 7 755 Kč, kdy v čl. 4.2. písm. c) smlouvy byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % p. d. z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení. Žalobkyně se proto domáhá zaplacení smluvní pokuty vyčíslené za období ode prvního dne prodlení, tj. 20. 2. 2024 do data odeslání předžalobní výzvy 20. 7. 2025 v částce 7 755 Kč, přičemž tato pohledávka byla původní věřitelkou, tj. společností , právnická osoba, . postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, společnosti , právnická osoba, ., se sídlem , adresa, , IČ , IČO, a následně touto společností smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, žalobkyni. Žalovaný však žalobkyni ničeho neuhradil ani přes předžalobní výzvou zaslanou žalovanému dne 20. 7. 2025.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, ze dne , datum, , potvrzení o platbě, tj. o převodu částky 15 000 Kč dne , datum, pod variabilním symbolem číslo , hodnota, z účtu číslo , č. účtu, na účet číslo , č. účtu, vydaného společností , právnická osoba, ., z dopisu společnosti , právnická osoba, . ze dne , datum, – zesplatnění spotřebitelského úvěru, dále ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi společností , právnická osoba, . a společností , právnická osoba, . dne , datum, a smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi společností , právnická osoba, . a žalobkyní ze dne , datum, a z příloh k těmto postupním smlouvám obsahujícím seznamy postupovaných pohledávek, soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, na nějž proto v dalším pro stručnost odkazuje.5. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . a žalovaný ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) mezi sebou uzavřeli smlouvu o úvěru, když právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí zápůjčky. Přitom se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy podle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ze strany předchůdkyně žalobkyně.6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného ani na výzvu soudu neuvedla nic konkrétního, tj. jaké byly jeho příjmy a jaké byly jeho výdaje. Uvedla pouze, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného ověřovala lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI a že úvěruschopnost byla vyhodnocena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích a lustrací v uvedených v databázích. Jako ověření výše příjmu a výdajů žalovaný poskytl 3 výpisy ze svého bankovního účtu za období od července do září 2023.10. Žalobkyně proto jednak ani netvrdila (co do vylíčení konkrétních finančních poměrů žalovaného v okamžiku uzavírání smlouvy se společností , právnická osoba, .), že její právní předchůdkyně vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když o příjmech a výdajích žalovaného v době uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru neuvedla žádná konkrétní fakta, nehledě dále k tomu, že nestačí vycházet pouze z tvrzení úvěrovaného o výši jeho příjmů a výdajů (k tomu viz dále rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).11. Shora citovaný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v ustanovení § 86 odst. 1 uvádí, že poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, a dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele. Při posouzení schopnosti spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru přitom vychází z porovnání příjmu a výdajů spotřebitele (§ 86 odst. 2 téhož zákona). Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Přisvědčil přitom v tomto rozhodnutí názoru odvolacího soudu (Krajský soud v Ostravě), proti němuž bylo dovolání ze strany věřitelky podáno, že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele … Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním