17 C 305/2025-21 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 44 600,43 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Uvedla, že její právní předchůdkyně společnost , právnická osoba, ., s ním uzavřela po posouzení úvěruschopnosti , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě mu vyplatila úvěr 40 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem 76,02 % ročně ve 36 měsíčních splátkách. Žalovaný se ocitl v prodlení, a proto došlo 22. 9. 2024 k zesplatnění celého úvěru. Do té doby měl žalovaný poskytovatelce úvěru vrátit 75 906,43 Kč, sestávajících z poskytnuté jistiny úvěru a úroku kapitalizovaného k datu zesplatnění na částku 35 906,43 Kč, u něhož bylo dohodnuto přirůstání k jistině. Od této nové jistiny jsou odečteny úhrady žalovaného v celkové výši 31 306 Kč. Žalovaná pohledávka byla 12. 2. 2025 postoupena na žalobkyni.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Soud provedl dokazování listinami a zjistil následující skutkový stav: Společnost , právnická osoba, ., se zavázala poskytnout žalovanému úvěr 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit za ně úroky od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny ve výši 76,02 % ročně, a to ve 36 měsíčních splátkách po 2 846 Kč, splatných vždy k 19. dni každého kalendářního měsíce, počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen (část A) + část B) návrhu na uzavření smlouvy o úvěru z 19. 7. 2023 č. , hodnota, , fotografie občanského průkazu žalovaného). Dne 19. 7. 2023 poskytovatelka úvěru odeslala na účet uvedený ve smlouvě 40 000 Kč pod variabilním symbolem v podobě čísla návrhu smlouvy (doklad o vyplacení úvěru). V den uzavření smlouvy žalovaný vyplnil formulář poskytovatelky úvěru – hodnocení klienta, kde uvedl, že jeho pravidelný čistý měsíční příjem činí 17 000 Kč a jedná se o příjem ze zaměstnání, jeho výdaje tvoří životní minimum 4 860 Kč, výdaje na bydlení 3 915 Kč, celkem tedy 8 775 Kč; dále uvedl, že je zaměstnán u společnosti Kalepta, s. r. o., je svobodný, nežije s nikým ve společné domácnosti, má vlastní bydlení a středoškolské vzdělání; v části analýza schopnosti splácet není uvedeno nic dalšího (hodnocení klienta). Poskytovatelka úvěru měla k dispozici výpis vybraných transakcí na běžném účtu žalovaného, ze kterého vyplývá, že na něj byla vyplácena v dubnu až červenci 2023 mzda v měsíční výši 17 147 Kč. V registru SOLUS nebyly vedeny žádné závazky žalovaného po splatnosti, nicméně žalobkyně jej nepředložila soudu s detailním rozpisem žádaných, existujících a odmítnutých či odvolaných úvěrů. V registru NRKI procházel žalovaný s tím, že má sedm žádostí o úvěr s celkovou částkou ke splacení 97 450 Kč, bez dluhů po splatnosti (výpisy z těchto registrů). Dopisem z 4. 3. 2025 společnost , právnická osoba, oznámila žalovanému, že pohledávku ze smlouvy postoupila na žalobkyně a vyzvala jej k zaplacení celkového dluhu ze smlouvy do tří dnů (oznámení o postoupení pohledávky včetně poštovního podacího lístku).4. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel požadovat zaplacení úroku z prodlení, a to ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neboť jinou výši si strany neujednaly. Podle jeho § 2 výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.5. Žaloba je důvodná pouze částečně.6. Žalobkyně prokázala, že žalovanému bylo původní věřitelkou oznámeno postoupení pohledávky ze smlouvy. Předmětem podnikatelské činnosti právní předchůdkyně žalobkyně je poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupuje tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaný je typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost poskytovatele úvěru, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Poskytovatel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek.7. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti. Proto je na něm, respektive jeho právním nástupci, aby tvrdil rozhodující skutečnosti a navrhl důkazy ohledně splnění své povinnosti. Z provedeného dokazování je evidentní, že právní předchůdkyně žalobkyně sice před poskytnutím úvěru žalovanému jeho úvěruschopnost posuzovala, avšak jednak nedostatečně, jednak neodborně. V prvé řadě žádným způsobem neověřovala pravidelné běžné výdaje žalovaného, především pravidelné výdaje na bydlení a ostatní živobytí. Spokojila se s částkou životního minima vyplývající z právního předpisu, aniž by hodnotila reálné výdaje. Provedla sice lustraci žalovaného v rejstřících dlužníků, avšak jednak neúplně pouze v obecné rovině, přestože má přístup k jednotlivým úvěrovým případům, u nichž případně žalovaný figuruje, jednak zjištěné údaje – aktuální zadluženost dosahující přibližně 97 000 Kč ze sedmi dalších úvěrových případů – nijak nereflektovala. Přestože žalovaný byl majitelem účtu, nechala si z něj poskytovatelka úvěru předložit pouze kreditní transakce dokládající vyplacení mzdy, jako by debetní transakce znát nechtěla. Tímto způsobem ovšem nemohla získat komplexní přehled o příjmech a výdajích žalovaného. Popsaná situace objektivně budí pochybnosti o poměrech žalovaného a o jeho schopnosti platit při zjištěném příjmu a zadluženosti měsíčně 2 846 Kč po dobu následujících tří let. Těmto situacím má odborné posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů zabránit a byla to právě právní předchůdkyně žalobkyně, kdo měl po získání uvedených informací objektivně jakožto profesionálka vyhodnotit situaci žalovaného, ochránit jej před nezodpovědným zadlu