17 C 321/2025-30 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 10 853,11 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Uvedla, že po posouzení úvěruschopnosti s ním uzavřela 10. 5. 2019 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě mu vyplatila úvěr 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem. Protože se dostal do prodlení, došlo v souladu se smlouvou 20. 10. 2022 k zesplatnění celého úvěru, čímž vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni tzv. novou jistinu úvěru 24 410,49 Kč, sestávající z nesplacené jistiny úvěru a dosud nezaplacených a přirostlých úroků. Pro případ prodlení s vrácením této nové jistiny se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny ode dne následujícího po její splatnosti. Rozsudkem zdejšího soudu č. j. , spisová značka, byl žalovaný pravomocně zavázán mimo jiné k zaplacení této smluvní pokuty za dobu do 27. 2. 2023 v kapitalizované částce 3 148,89 Kč. Protože však prodlení žalovaného trvá nadále, požaduje žalobkyně v tomto řízení zaplacení smluvní pokuty za další období od 28. 2. 2023 do 17. 5. 2024 při zohlednění zákonného omezení § 122 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru v podobě poloviny celkové výše poskytnuté finanční částky.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. , spisová značka, bylo zjištěno, že k návrhu žalobkyně se skutkovými tvrzeními vztahujícími se k téže smlouvě o spotřebitelském úvěru byl vydán rozsudek pro zmeškání, kterým jí soud pravomocně přiznal vůči žalovanému mimo jiné smluvní pokutu 3 148,89 Kč, což odpovídalo 0,1 % denně z částky 24 410,49 Kč od 21. 10. 2022 do 27. 2. 2023.4. Dále soud provedl důkaz listinami a zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit za ně úroky od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny ve výši efektivní sazby 83,87 % ročně, a to v 60 měsíčních splátkách po 1 640 Kč, splatných vždy k 16. dni každého kalendářního měsíce, počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen (smlouva o úvěru z 10. 5. 2019 č. , hodnota, , fotografie občanského průkazu žalovaného). V den uzavření smlouvy žalovaný vyplnil formulář žalobkyně – hodnocení klienta, kde uvedl, že jeho pravidelný čistý měsíční příjem činí 28 165 Kč a jedná se o příjem ze zaměstnání u společnosti , právnická osoba, .; jeho výdaje tvoří životní minimum 3 410 Kč, výživné 2 000 Kč, výdaje na bydlení 2 000 Kč, celkem tedy 7 410 Kč, plus rezerva 1 000 Kč; dále uvedl, že je svobodný, bydlí v pronájmu, je vyučen (hodnocení klienta). Žalovaný poskytl žalobkyni výplatní lístky za měsíce březen a duben 2019, dokládající čistý příjem od zaměstnavatele 28 490 Kč a 27 840 Kč, a pracovní smlouvu, ze které vyplývá, že v době uzavření smlouvy o úvěru byl zaměstnán jako , Anonymizováno, – , Anonymizováno, u společnosti , právnická osoba, . Dále předložil společné prohlášení podepsané jím a , jméno FO, o tom, že jmenovaná souhlasí s vyplacením úvěru na svůj účet č. , č. účtu, , přičemž z částečného výpisu z účtu žalobkyně je evidentní, že na uvedený účet úvěr 30 000 Kč vyplatila. Z detailů plateb na účtu , jméno FO, dále vyplývá, že na něj byla žalovanému vyplácena také jeho mzda. V registru SOLUS nebyly vedeny žádné závazky žalovaného po splatnosti, v registru NRKI procházel žalovaný s hodnotou skóre 549, což značí nízké riziko (výpisy z těchto registrů).5. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 29. 5. 2022, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.6. Žaloba není důvodná.7. V souladu s citovanými ustanoveními se soud v prvé řadě zabýval tím, zda žalobkyně řádně posuzovala před uzavřením smlouvy o úvěru schopnost žalovaného úvěr splácet. V tomto ohledu není nijak vázán předchozím rozhodnutím ve věci , spisová značka, , neboť v ní bylo vyhověno požadavkům žalobkyně rozsudkem pro zmeškání, tedy na základě pouhých žalobních tvrzení bez provedeného dokazování. V uvedené věci tak soud neprokazoval ani žalobní tvrzení, že žalobkyně úvěruschopnost řádně posuzovala.8. Předmětem podnikatelské činnosti žalobkyně je poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupuje tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaný je typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost poskytovatele úvěru, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Poskytovatel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.9. Přestože v zákoně o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy, byla neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další) a zdůraznil důkazní břemen