119 C 21/2021-25 — Okresní soud v Ostravě

1. Žalobkyně se svou žalobou doručenou Okresnímu soudu v Ostravě dne 25. 2. 2021 domáhala, aby soud zavázal stranu žalovanou zaplatit jí částku ve výši 42 382 Kč s příslušenstvím. 2. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela dne 5. 4. 2018 se žalobkyní smlouvu o úvěru [číslo]. Žalobkyně se na základě této smlouvy zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr splatit ve 48 měsíčních splátkách po 2 004 Kč, a to spolu s úrokem ve výši 108,84 % ročně. Žalovaná úvěr čerpala, ale hradila jej nepravidelně. Do data zesplatnění úvěru zaplatila žalovaná celkem 55 110 Kč. Dle čl. 6 předmětné smlouvy měla žalobkyně právo na smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení s placením po dobu delší 30 dnů, přičemž tuto pokutu požaduje žalobkyně za 5., 6., 7., 8., 9., 10., 11., 12., 13., 19., 20., 21., 22., 23., 25. splátku v celkové výši 7 485 Kč. Dle čl. 6 předmětné smlouvy měla žalobkyně právo na zaplacení nákladů spojených s prodlením žalované ve výši 200 Kč za každou splátku, s jejímž zaplacením se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dnů, přičemž tuto náhradu požaduje za celkem dvacet šest splátek v celkové výši 5 200 Kč. Dle čl. 6 smlouvy má žalobkyně právo celý úvěr zesplatnit, ocitne-li se žalovaná v prodlení se splácením kterékoli splátky po dobu 65 dnů. Žalobkyně tak učinila dne 14. 10. 2020 pro prodlení se zaplacením splátky, splatné dne 10. 8. 2020. Zesplatněním se dle smlouvy stanou veškeré dosud nezaplacené úroky součástí jistiny, přičemž nová jistina činila ke dni zesplatnění částku 26 182,79 Kč. Dále žalobkyně požaduje smluvní pokutu ve výši 5 519 Kč. Smluvní úrok 108,84 % ročně je žalovaná povinna žalobkyni splnit dle bodu 2.2 smlouvy i po zesplatnění úvěru a tento úrok běží dále z původní jistiny (22 936,96 Kč), byť žalobkyně jej požaduje jen v rozsahu 75,95 % ročně a jen do maxima 115 430 Kč. Dle čl. 6 smlouvy je žalobkyně oprávněna po zesplatnění požadovat po žalované smluvní pokutu 0,1 % denně z nové jistiny za každý den prodlení s jejím zaplacením, což v daném případě činí 5 519 Kč. Nakonec žalobkyně požaduje též zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši od 16. 10. 2020 (resp. od 13. 2. 2021, když žalovaná po zesplatnění uhradila žalobci částku ve výši 2 004 Kč) do zaplacení z jistiny a smluvních pokut, tj. z částky 38 867 Kč, resp. 36 863 Kč. Žalovaná tedy celkem žalobkyni zaplatila částku ve výši 57 114 Kč. Žalobkyně žalovanou vyzvala k plnění, avšak bezvýsledně. 3. Žalovaná se k žalobě nikterak nevyjádřila, byť byla soudem řádně a včas vyzvána. 4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] včetně příloh, soud zjistil, že tato byla uzavřena dne 5. 4. 2018 byla mezi žalobkyní jako poskytovatelem úvěru a žalovanou jako spotřebitelem, označeným jménem a příjmením, rodným číslem, číslem OP a adresou bydliště. Z žádného z údajů ve smlouvě uvedených neplyne, že by žalovaná uzavřela smlouvu jakožto podnikatel. Smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 30 000 Kč bankovním převodem. Žalovaná se zavázala zaplatit jistinu úvěru spolu s úrokem ve výši 108,84 % ročně ve 48 pravidelných měsíčních splátkách po 2 004 Kč. První splátka je splatná dne 10. 8. 2018. Z potvrzení o provedené platbě soud zjistil, že žalované bylo dne 6. 4. 2018 odesláno na její bankovní účet č. [bankovní účet] ze strany žalobkyně 30 000 Kč. Ze žalobních tvrzení učiněných ve prospěch žalované vzal soud za prokázané, že v období od 9. 5. 2018 do 12. 2. 2021 zaplatila žalovaná žalobkyni celkem částku 57 114 Kč, a to ve 29 splátkách. Platby byly činěny přibližně s pravidelností jedenkrát měsíčně, ovšem s různými odchylkami. Z výzev k zaplacení vč. dodejek soud zjistil, že žalovaná byla v průběhu doby, kdy úvěr splácela, opakovaně vyzývána k zaplacení dlužných splátek. Dopisem ze dne 14. 10. 2020 vč. dodejky byla žalovaná vyzvána, aby zaplatila celou žalovanou částku najednou, a to z důvodu zesplatnění celého úvěru pro prodlení se zaplacením splátky po dobu delší 65 dnů. Z listiny nazvané Hodnocení klienta soud zjistil, že žalovaná uvedla svůj celkový příjem ve výši 10 600 Kč měsíčně. K tomu uvedla náklady na bydlení ve výši 1 200 Kč měsíčně, náklady na„ životní minimum“ ve výši 3 410 Kč měsíčně. Dále pak bylo počítáno s rezervou 500 Kč. Takto žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaná disponuje volnými prostředky ve výši 5 490 Kč, které je možno užít ke splácení čerpaného úvěru. Žalovaná uvedla v rámci sdělení o svých osobních poměrech, že je v invalidním důchodu (pro invaliditu III. stupně), má základní vzdělání, nežije s nikým ve společné domácnosti, bydlí u rodičů. Z Rozhodnutí ČSSZ ze dne 22. 1. 2018 soud zjistil, že Česká správa sociálního zabezpečení přiznala žalované ode dne 11. 2. 2018 invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně ve výši 10 601 Kč měsíčně. Z výpisu z rejstříku SOLUS soud zjistil, že žalovaná nebyla ke dni uzavření smlouvy v tomto rejstříku vedena jako dlužník. Z před-žalobní výzvy vč. podacího archu soud zjistil, že žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k plnění dne 5. 5. 2021. Z dalších provedených důkazů soud nic podstatného nezjistil. 5. Z provedeného dokazování soud zjistil stran obsahu smluvních dokumentů skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, na které tímto soud odkazuje. Dále soud zjistil, že na základě smlouvy uzavřené dne 5. 4. 2018 byla žalované na její bankovní účet ze strany žalobkyně zaslána částka 30 000 Kč dne 6. 4. 2018. Žalovaná nepravidelně, ovšem přibližně měsíčně činěnými splátkami, splatila žalobkyni částku celkem 57 114 Kč. Na základě provedených důkazů však soud konstatuje, že žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy neposoudila schopnost žalované splácet úvěr s řádnou odbornou péčí. 6. V posuzované věci z provedených důkazů nevyplynulo, že by žalobkyně posuzovala schopnost žalované splácet úvěr s dostatečnou odbornou péčí. Žalobkyně vycházela z toho, že příjem ve výši okolo 10 000 Kč měsíčně je pro osobu samostatně žijící příjmem adekvátním, tj. že žalovaná je schopna vyjít měsíčně s částkou cca 10 000 Kč. K tomuto dospěla, když vycházela z údajů uvedených žalovanou, které zcela zjevně neměly oporu v realitě. Náklady na bydlení ve výši 1 200 Kč měsíčně jsou na první pohled podezřele nízké, přičemž žalobkyně neučinila nic pro to, aby si tento údaj ověřila, tj. nevyžádala si nájemní smlouvu žalované či výpis z účtu dokládající výdaje na bydlení pouze v takto nízké výši. Soud tedy uzavírá, že ověření příjmů a výdajů žalované ze strany žalobkyně bylo naprosto nedostatečné, když žalobkyně spoléhala toliko na pravidelnou výplatu invalidního důchodu, aniž by, např. z výpisů z bankovního účtu žalované, jakkoli ověřila faktické celkové měsíční výdaje žalované. Výdaje přitom činí stejně podstatnou položku rozpočtu jako příjmy. Výše popsaný postup žalobkyně soud z právního hlediska nemůže posoudit jako řádné ověření schopnosti žalované úvěr splácet, protože krom vyžádání si podkladů od žalované je třeba se též věnovat obsahu těchto podkladů. 7. Po právní stránce posoudil soud vztah mezi žalobkyní a žalovaným podle § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) jako vztah ze smlouvy o úvěru, která však nebyla uzavřena platně. 8. Jak se podává ze skutkového závěru soudu, tak zatímco žalobkyně uzavírala smlouvu jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, tak žalovaná uzavírala smlouvu v postavení spotřebitele. S ohledem na obsah smlouvy, kterým je poskytnutí úvěru podnikatelem spotřebiteli, je třeba na závazkový vztah aplikovat také ustanovení zákona číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen„ z.s.ú.“). 9. Podle § 86 odst. 1 z.s.ú. je věřitel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. 10. Spotřebitelský úvěr věřitel poskytne jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná dle § 87 z.s.ú. Požadavek na posouzení úvěruschopnosti má v první řadě chránit nikoliv poskytovatele úvěru, ale spotřebitele; soud se pak ztotožňuje s názorem svého Krajského soudu v Ostravě, že k neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele je třeba přihlédnout z úřední povinnosti, a to i v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. března 2018, sp. zn. 8 Co 47/2018, ale též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). 11. Za daných okolností žalobkyně neprokázala, že by schopnost žalované splácet úvěr prověřovala dostatečně, jak plyne z výkladu výše. Je na žalobkyni, aby v řízení tvrdila a prokázala, že schopnost splácet úvěr u dlužníka (žalované) s odbornou péčí