40 C 217/2021-19 — Okresní soud v Ostravě

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 16. 1. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky 5 200 Kč spolu s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 27. 5. 2016 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které poskytla žalované v hotovosti částku ve výši 7 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala vrátit zápůjčku ve výši 7 000 Kč a úplatu za poskytnutí zápůjčky (poplatek) v celkové výši 5 214 Kč, a to v 45 týdenních splátkách po 272 Kč počínaje sedmým kalendářním dnem po uzavření smlouvy s tím, že poslední splátka činí 246 Kč a byla splatná dne 7. 4. 2017. Žalovaná uhradila celkem 6 splátek v celkové výši 1 800 Kč Poslední splátku žalovaná uhradila dne 14. 12. 2016. Žalobkyně se žalobou domáhá pouze vrácení poskytnuté zápůjčky ve výši 5 200 Kč (částka 7 000 Kč ponížená o provedené úhrady 1 800 Kč). Jako příslušenství pohledávky žalobkyně požaduje zaplacení zákonného úroku z prodlení od 8. 4. 2017 do zaplacení. Dne 25. 4. 2019 byla žalovaná vyzvána k plnění předžalobní výzvou. 2. Žalovaná se nevyjádřila. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Soud provedl důkazy listinami založenými žalobkyní do spisu. 5. Provedenými důkazy vzal soud za prokázáno, že dne 26. 5. 2016 žalovaná požádala žalobkyni o poskytnutí zápůjčky ve výši 7 000 Kč na neočekávané výdaje. V žádosti uvedla, že bydlí jako nájemník, je v domácnosti s příjmem 16 600 Kč (státní podpora/přídavky žadatele). Další čisté příjmy domácnosti činí 11 000 Kč. Běžné výdaje domácnosti činí 17 700 Kč, z čehož částka 9 500 Kč představuje výdaje na nájem/inkaso, 200 Kč na telefon a částka 8 000 Kč výdaje žadatele na domácnost (zjištěno ze Zákaznické karty). Následujícího dne 27. 5. 2016 žalovaná uzavřela s žalobkyní Smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované téhož dne v hotovosti částku 7 000 Kč, což žalovaná potvrdila svým podpisem. Žalovaná se zavázala poskytnutou částku vrátit žalobkyni v pravidelných týdenních splátkách, přičemž poslední splátka byla splatná dne 7. 4. 2017 (zjištěno ze Smlouvy o zápůjčce [číslo]). Žalovaná žalobkyni uhradila toliko 1 800 Kč (zjištěno z Tabulky umoření). K úhradě dlužné částky v celkové výši 16 584 Kč do 2. 5. 2019 žalobkyně vyzvala žalovanou dopisem ze dne 25. 4. 2019, který byl odeslán žalované dne 26. 4. 2019 (zjištěno z Předžalobní výzvy ve spojení s Podacím archem). 6. Žalobkyně se žalobou domáhala pouze zaplacení doposud neuhrazených zapůjčených peněžních prostředků ve výši 5 200 Kč. 7. Po právní stránce soud hodnotil uzavřenou smlouvu jako smlouvu o zápůjčce uzavřenou žalobkyní jako podnikatelkou v rámci své podnikatelské činnosti s žalovanou jako spotřebitelem. Z tohoto důvodu soud aplikoval na uzavřenou smlouvu nejen ustanovení § 2390 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) upravující smlouvu o zápůjčce, ale i zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZoSÚ“). 8. Dle ust. § 2 zákona ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ). 9. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Úvodem soud uvádí, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé ZosÚ, je v tomto případě možná (MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 - 178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/77, ECLI:EU:C: 1978). V tomto směru lze odkázat i na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018. 12. Soud rovněž poukazuje na právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015, z nichž vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru je nutno považovat takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Pouze takový skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. 13. Jak je shora uvedeno, soud v souladu s eurokonformním výkladem směrnice 2008/48/ES dovodil, že nedodržení povinnosti věřitele dle § 86 ZosÚ způsobuje absolutní neplatnost sjednané smlouvy dle § 588 o. z., ke kterému soud musí přihlížet z úřední povinnosti. 14. Soud nevzal za prokázáno, že žalobkyně při uzavření smlouvy posoudila s odbornou péčí schopnost žalované úvěr splácet, když svá zkoumání omezila pouze doplnění údajů v zákaznické kartě. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně po žalované požadovala pouze vrácení doposud neuhrazených poskytnutých finančních prostředků, soud žalobkyni z důvodu hospodárnosti řízení k doplnění podmínek zkoumání úvěruschopnosti nevyzýval. 15. Provedenými důkazy vzal soud za prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky v celkové výši 7 000 Kč a žalovaná uhradila žalobkyni částku 1 800 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění v předžalobní výzvě, v níž stanovila lhůtu k zaplacení dlužné částky nejpozději do dne 2. 5. 2019. 16.