40 C 267/2023-21 — Okresní soud v Ostravě

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 22. 7. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 800 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 394,17 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 967,50 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a úrokem ve výši 20,25 % ročně z částky 8 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení. Svou žalobu žalobkyně odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], uzavřela dne 12. 4. 2020 s žalovaným Smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému v den uzavření smlouvy v hotovosti peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč. Před uzavřením smlouvy poskytovatel zápůjčky s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Žalovaný se v souvislosti s poskytnutými peněžními prostředky zavázal zaplatit úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 600 Kč a odměnu za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 240 Kč, počínaje od 19. 4. 2020, přičemž poslední splátka měla být uhrazena dne 6. 6. 2021. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas. Poslední splátku uhradil dne 18. 12. 2018. Nejpozději měla být celá dlužná částky uhrazena dne 6. 6. 2021. K tomuto dni činila dlužná jistina 8 000 Kč a byla od 7. 6. 2021 úročena úrokem ve výši 20,25 % ročně. Žalovaný do postoupení pohledávky uhradil celkem částku 1 600 Kč. Pohledávka z výše uvedené smlouvy se všemi právy s ní spojenými byla postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 7. 1. 2022. Ke dni postoupení činila pohledávka bez příslušenství 18 000 Kč, sestávající z dlužné jistiny 8 000 Kč a dlužných úhrad za služby ve výši 4 800 Kč. Žalobkyně úroky do dne postoupení pohledávky kapitalizovala, přičemž kapitalizovaný smluvní úrok z dlužné jistiny do postoupení pohledávky činí 967,50 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny činí 394,17 Kč. Před podáním žaloby byla právním zástupcem žalobkyně žalovanému zaslána předžalobní výzva. Žalovaný dlužnou částku doposud neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. U jednání soud provedl důkazy listinami založenými žalobkyní do spisu. Z provedených důkazů soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne 12. 4. 2020 uzavřel žalovaný se společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru [číslo]. Žalovaný byl ve smlouvě označen jménem a příjmením, rodným číslem a adresou svého bydliště. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil převzetí jistiny v hotovosti a zavázal se uhradit poskytnuté peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, úrok 1 600 Kč, poplatek 1 600 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 3 200 Kč, tj. celkem 14 400 Kč, a to v 60 týdenních splátkách ve výši 240 Kč, přičemž první splátka byla splatná nejpozději do 7. kalendářního dne ode dne uzavření smlouvy a každá následující splátka až po poslední vždy nejpozději do konce následujícího týdenního období (zjištěno ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru). Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni (zjištěno ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 včetně příslušné strany 56 Seznamu postoupených pohledávek). Původní věřitel [právnická osoba] dopisem ze dne 3. 2. 2022 oznámil žalovanému postoupení pohledávky (zjištěno z Oznámení o postoupení pohledávek). Toto oznámení odeslala žalobkyně na adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě dne 4. 2. 2022 (zjištěno z Podacího lístku ze dne 4. 2. 2022) a nebylo zjištěno doručení do dispozice žalovaného, neboť předmětnou zásilku pošta nemá v evidenci (zjištěno z výpisu ze sledování zásilky). Dne 19. 4. 2022 odeslala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce žalovanému na adresu uvedenou ve smlouvě předžalobní výzvu (zjištěno z Výzvy k plnění ve spojení s Podacím lístkem ze dne 19. 4. 2022) a ani u této listovní zásilky nebylo zjištěno doručení do dispozice žalovaného, neboť předmětnou zásilku pošta nemá v evidenci (zjištěno z výpisu ze sledování zásilky). Žalobkyně je obchodní společností zapsanou v Obchodním rejstříku vedeném [název soudu], oddíl C, vložka [číslo] s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona (zjištěno z Výpisu z OR žalobkyně). 4. Podle ust. § 1879 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). V posuzované věci má soud zato, že předmětná pohledávka původního věřitele společnosti [právnická osoba] za žalovaným byla platně postoupena na žalobkyni a žalobkyně je tak aktivně legitimována k podání žaloby. 5. Po právní stránce soud hodnotil uzavřenou smlouvu jako smlouvu o úvěru uzavřenou žalobkyní jako podnikatelkou v rámci své podnikatelské činnosti s žalovaným jako spotřebitelem. Z tohoto důvodu soud aplikoval na uzavřenou smlouvu nejen ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) upravující smlouvu o úvěru, ale zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZoSÚ“). 6. Dle ust. § 2 zákona ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ). 7. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Úvodem soud uvádí, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé ZosÚ, je v tomto případě možná (MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146 – 167 a s. 174 - 178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/77, ECLI:EU