18 C 323/2024-33 — Okresní soud v Ostravě

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 4. 2. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení částky 40 000 Kč s příslušenstvím v podobě zákonných úroků z prodlení s odůvodněním, že dne 14. 5. 2023 byla uzavřena mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem Smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru číslo , hodnota, , kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr 40 000 Kč. Žalovaný v průběhu trvání úvěrového vztahu nedodržel splátkový kalendář, neboť i přes zaslání několika upomínek nebyla ze strany žalovaného řádně uhrazena pravidelná měsíční splátka splatná dne 15. 7. 2023. Žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru a dne 21. 12. 2023 vyzvala žalovaného s ohledem na porušení smlouvy o úvěru k úhradě zbývající jistiny úvěru a nákladů právního zastoupení.2. Žalovaný se ve věci žádným způsobem nevyjádřil.3. K ústnímu jednání dne 16. 7. 2024 se žádný z účastníků nedostavil, ačkoli oba byli řádně a včas předvoláni. Žalobkyně požádala, aby věc byla projednána a rozhodnuta v její nepřítomnosti. Soud proto jednal v souladu s ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti účastníků.4. Soud provedl žalobkyní navržené důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění a závěry.5. Soud vzal za prokázáno, že žalovaný dne 14. 5. 2023 v 12:47:24 vyslovil souhlas s návrhem smlouvy nadepsané jako „Smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru 150324“. Žalobkyně se ve smlouvě zavazuje poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč, a to výplatou této částky na účet žalovaného 1027594309/5500. Úvěr byl sjednán na dobu určitou v délce 12 měsíců. Celková částka spotřebitelského úvěru byla splatná ke dni 15. 5. 2024. Žalovaný měl podle textu smlouvy zaplatit žalobkyni kromě samotného úvěru také úroky ve výši 48 000 Kč, tedy celkem 88 000 Kč, při úrokové sazbě 10 % p.m. a RPSN 213,84 %. Po dobu trvání úvěrové smlouvy se žalovaný zavázal hradit žalobkyni úrok z poskytnuté jistiny formou pravidelných měsíčních splátek bez umoření jistiny. Výše každé jednotlivé splátky úroku činila 4 000 Kč. Ve smlouvě byl ujednáno, že v případě jakéhokoliv prodlení je žalobkyně oprávněna zaslat žalovanému zpoplatněnou upomínku ve výši 500 Kč. Pokud ani po dvou upomínkách nedojde ze strany žalovaného k úhradě dlužné částky, je žalobkyně oprávněna zesplatnit jistinu úvěru (vše zjištěno z textu smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru číslo , hodnota, ).6. Z listiny označené jako detail pohybu – okamžitá příchozí platba ze dne 15. 5. 2023 vzal soud za prokázáno, že toho dne byla z účtu 1027594309/5500 vedeného na jméno žalovaného poukázána na účet žalobkyně částka 1 Kč.7. Z listiny označené jako detail pohybu – bezhotovostní platba ze dne 15. 5. 2023 vzal soud za prokázáno, že toho dne žalobkyně poukázala na účet žalovaného 1027594309/5500 částku 40 000 Kč, a to s variabilním symbolem , var. symbol, , který odpovídá číslu návrhu úvěrové smlouvy.8. Z listin označených jako výpis z Centrální evidence exekucí a výpis z insolvenčního rejstříku se podává, že ke dni 15. 5. 2023 nebyla proti žalovanému vedena žádná exekuce ani proti žalovanému neprobíhalo insolvenční řízení.9. Z listiny označené jako Výsledek lustrace v registru SOLUS se podává, že ke dni 11. 4. 2023 byl žalovaný v registru SOLUS bez negativního záznamu.10. Z výplatních listin soud zjistil, žalovaný u zaměstnavatele , právnická osoba, . dosáhl v lednu 2023 čistého příjmu 28 319 Kč, v únoru 2023 dosáhl čistého příjmu 26 120 Kč a v březnu 2023 dosáhl čistého příjmu 36 142 Kč.11. Z dalších důkazů již soud považuje za právně významný pro věc pouze dopis zástupce žalobkyně , tituly před jménem, Libora Chovance datovaný dne 21. 12. 2023 nadepsaný jako Předžalobní výzva, zesplatnění úvěru s oznámením o převzetí právního zastoupení, ve kterém zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k předčasnému splacení pohledávek z úvěrové smlouvy číslo , hodnota, , jejichž výši vyčíslil na 46 000 Kč, a to ve lhůtě do 3. 2. 2024.12. Z poštovního podacího archu vzal soud za prokázané, že zástupce žalobkyně odeslal uvedený dopis dne 21. 12. 2023 žalovanému na adresu , adresa, .13. Uvedená zjištění a závěry soud považuje za dostačující k závěru o skutkovém stavu v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci. Za podstatné soud považuje skutkové závěry o souhlasu žalovaného s návrhem smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru číslo , hodnota, dne 14. 5. 2023, o poskytnutí částky 40 000 Kč žalobkyní na účet žalovaného a o doručení dopisu zástupce žalobkyně ze dne 21. 12. 2023 žalovanému. V podrobnostech soud odkazuje na skutkové závěry uvedené u jednotlivých důkazů.14. S ohledem na právní názor vysvětlený níže nebyly pro soud významné další navržené a provedené důkazy, a to zejména upomínky a doklady o jejich odeslání, které soud pro nadbytečnost v tomto písemném vyhotovení rozsudku nehodnotil.15. Zjištěný závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným soud právně kvalifikuje podle ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen o. z.), upravujících smlouvu o úvěru, protože zjištěná smlouva obsahuje podstatné náležitosti tohoto smluvního typu. Dále je třeba zdůraznit, že zatímco žalobkyně podniká mimo jiné v oblasti poskytování úvěrů a smlouvu nepochybně uzavírala v rámci své podnikatelské činnosti, tak žalovaný na rozdíl od žalobkyně smlouvu v postavení podnikatele neuzavíral, a proto je třeba na smluvní vztah aplikovat také ustanovení spotřebitelského práva, zejména zákon číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také jen ZoSÚ).16. Podle § 2 zákona ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.17. Podle § 3 písm. c) ZoSÚ je posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.18. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.19. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.20. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.21. Úvodem soud uvádí, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing , jméno FO, C-106/89, EU:C:1990:395, , jméno FO, C-240–244/98, EU:, právnická osoba, :346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnos