11 C 95/2020-42 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Příbrami dne [datum] domáhala zaplacení částky 5 410 Kč s příslušenstvím tvořeným zákonným úrokem z prodlení. Nárok odůvodnila tím, že se žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru dne [datum], na základě které poskytla žalovanému jistinu 12 000 Kč a žalovaný se smlouvou zavázal jistinu vrátit spolu s dohodnutým kapitalizovaným úrokem v částce 9 240 Kč v týdenních splátkách po [částka]. První splátka měla být uhrazena do sedmého dne od podpisu smlouvy. Ve smlouvě bylo sjednáno, že v případě prodlení se stává celý dluh splatný při splatnosti nejbližší splátky. Žalovaný platil nepravidelně a uhradil pouze částku 15 830 Kč. Při vydělení výší týdenních splátek se tak dostal do prodlení ke dni [datum], když splatnost zůstatku pohledávky nastala [datum]. 2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu žádným způsobem nevyjádřil. K první jednání ve věci se žalovaný nedostavil bez omluvy, žalobkyně se omluvila a soud jednal dle ustanovení § 101 odst. 3. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“ v jejich nepřítomnosti. 3. Soud provedl dokazování listinnými důkazy žalobkyní předloženými a z nich zjistil následující skutečnosti. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] [číslo] soud zjistil, že se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným. Dle této smlouvy poskytne žalobkyně žalovanému bezúčelový úvěr ve výši 12 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavazuje kromě jistiny zaplatit také sjednaný úrok 4 200 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 2 400 Kč a poplatek za hotovostní inkaso 2 640 Kč, celkem tedy 21 240 Kč v 60 týdenních splátkách po [částka]. Úroková sazba činí podle smlouvy 66 % p. a. Článek IV. Smlouvy obsahuje předtištěné prohlášení klienta (žalovaného) o tom, že poskytl veškeré pravdivé, úplné a správné údaje a podklady a není a nehrozí mu insolvence. Ve formuláři pro standartní informace o spotřebitelském úvěru je opětovně předtištěna zápůjční úroková sazba ve výši 66 % p. a. (tato výše úroku odpovídá součtu sjednaného úroku a dalších sjednaných poplatků). Podle evidenční karty klienta bydlel žalovaný v době žádosti o úvěr v nájmu s partnerkou, byl svobodný, měl u žalobkyně již dříve půjčku, pracoval na plný pracovní úvazek, což měl doložit pracovní smlouvou a výplatní páskou. Jeho čistý měsíční příjem činil [částka] a měsíční výdaje byly odhadnuty na [částka], z toho inkaso činilo [částka], zálohy na energie [částka], splátky dřívější půjčky [částka] a jiné výdaje domácnosti [částka]. Použitelné příjmy by tak činily [částka] měsíčně. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne [datum]. Podle žaloby uhradil žalovaný na dluh 15 830 Kč. 4. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § [číslo] a § [číslo] odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění shora uvedeného o uzavření smlouvy za podmínek v ní sjednaných, o poskytnutí dohodnuté výše úvěru způsobem shora uvedeným, o částečné úhradě ze strany žalovaného, z předžalobní výzvy, jakož i z údajů zjištěných ze smlouvy samotné, standartních informací a karty klienta. 5. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní. 9. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany žalobkyně za splněnou. 10. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že žalobkyně postupovala při sjednávání smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalovaného zcela formalisticky. Žalobkyně netvrdí ani neprokazuje, jakým dalším způsobem ověřovala solventnost žalovaného (veřejně dostupné rejstříky a registry) ani skutečné příjmy a výdaje žalovaného, který uvedl, že žije s partnerkou. Není zřejmé, zda tato osoba je na něm finančně závislá, zda se podílí nějakým způsobem na nákladech provozu domácnosti apod. Při započtení uvedených pravidelných výdajů žalovaného a přičtení měsíčních splátek sjednaného úvěru v částce 1 416 Kč (354 x 4) by žalovanému na měsíc zůstávalo [částka] na veškeré nikoliv běžné výdaje. I při sečtení částky [částka] a v kartě klienta uvedené částky [částka] na jiné výdaje, než je nájem, energie a splátky předchozího úvěru, činí suma na veškeré živobytí – jídlo a nápoje, drogerie, zdravotní potřeby, ošacení, telefon, případné obvyklé internetové, televizní a telefonní poplatky - [částka], tj. [částka] na den. Už ze samotného tohoto faktu je zřejmé, že přes veškerá ve formulářích smlouvy, standartních informací a karty klienta předtištěná prohlášení, ani žalovaný ani žalobkyně neuvážili náležitě solventnost a schopnost žalovaného k přijetí dalšího závazku smlouvou sjednávaného a nelze tak zjistit, jakým způsobem vlastně věřitel došel k závěru o dostatečné disponibilitě žalovaného, a jakým způsobem jinak ověřoval úvěruschopnost žalovaného. 11. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura. 12. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz např. rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019). 13. I když obsah povinností jednat při posuzování ú