17 C 178/2020-42 — Okresní soud v Příbrami

1.) Tento rozsudek obsahuje zkrácené odůvodnění v souladu s ustanovením § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). 2.) Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni celkem 7 859, 16 s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru.. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO]) uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 3 800 Kč se splatností nejpozději 23. 5. 2019 za dohodnutých podmínek, peněžní prostředky byly zaslány dne 24. 4. 2019 žalovanému na jeho bankovní účet, žalovaný se zavázal zaplatit za poskytnutí úvěru poplatek ve výši 4 59,16 Kč, žalovaný dosud žalobkyni nic neuhradil, přestože byl o zaplacení upomenut, pohledávka byla žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. 3.) Z předložených listinných důkazů a z tvrzení žalobkyně dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Dne 24. 4. 2019 poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému bezhotovostním převodem finanční prostředky ve výši 3 800 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit přenechané peníze spolu s celkovým poplatkem za poskytnutí úvěru 4 59,16 Kč před slevou, což však neučinil, přestože byl výzvou odeslanou dne [datum] vyzván k zaplacení dluhu ve lhůtě 3 dnů. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovanou žalobkyni. 4.) Soud se nejprve zabýval svou mezinárodně právní příslušností a s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 322/2018-81 ze dne 26. 10. 2018 dospěl k závěru, že mezinárodní soudní příslušnost českých soudů vyplývá z článku 7 odst. 1 písm. a), b) nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2002 ze dne 12. 12. 2012 (nařízení Brusel I bis). Závazek, který je předmětem řízení v projednávané věci, je závazkem ze smlouvy o spotřebitelském úvěru bez uvedení účelu a ve smyslu nařízení Brusel II bis je službou. Pojem služby je třeba vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu. S ohledem na místo poskytnutí služby (poskytnutí úvěru na území České republiky), je k projednání sporu dána pravomoc českých soudů. Předmětná smlouva nepodléhá ustanovení oddílu 4 nařízení Brusel I bis, který váže mezinárodní příslušnost u žalob proti spotřebiteli na bydliště spotřebitele, neboť předmětná smlouva ustanovení tohoto oddílu nepodléhá z důvodu absence uvedení účelu úvěru. 5.) Soud postupoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o.z.“), ve znění účinném k datu uzavření smlouvy tedy k [datum] a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy. 6.) Podle § 2395 o.z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7.) Podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 8.) Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9.) Podle § 2991 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10.) Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 11.) Provedeným dokazováním má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 3 800 Kč v souvislosti se zamýšleným uzavřením smlouvy o úvěru dne [datum]. Žalobkyně však ani k výzvě soudu řádně nedoplnila skutková tvrzení ke splnění povinnosti poskytovatele, že s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného, jako spotřebitele, úvěr splácet. Tuto povinnost předepisuje zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. a s jejím nesplněním spojuje následek neplatnosti smlouvy, byť se může zdát, že je podmíněný námitkou žalovaného. V této souvislosti vycházel soud z rozsudku Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020, v řízení o předběžné otázce týkající se výkladu článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále jen„ směrnice“), ze kterého vyplývá, že soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda nedošlo k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy, a pokud takové porušení zjistí, je třeba z něj vyvodit důsledek souladný s unijním právem, které má přednost před právem vnitrostátním, tedy pohlížet na smlouvu jako neplatnou, aniž by byla vyžadována námitka spotřebitele. Žalobkyně nedoložila žádným způsobem, jak poskytovatel s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného, jako spotřebitele, úvěr splácet. Nelze tak dospět k závěru, že poskytovatel nemohl mít důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně proto neprokázala, že poskytovatel posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí, jak mu ukládá citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, což má za následek neplatnost smlouvy o úvěru. Žalobkyně tak v tomto směru neunesla jak břemeno tvrzení, tak důkazní. 12.) Vzhledem k tomu, že žalobkyně prokázala poskytnutí peněžních prostředků žalovanému, posoudil soud nárok žalobkyně jako bezdůvodné obohacení. Žalovaný získal majetkový prospěch plněním bez právního důvodu ve výši 3 800 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením peněžitého dluhu, soud mu uložil povinnost zaplatit žalobkyni i zákonný úrok z prodlení z dlužné částky od 28. 9. 2019 do zaplacení, neboť dluh byl splatný až na základě první prokázané výzvy, (nikoli splatností pohledávky dle neplatné smlouvy), odeslané dne 21. 9. 2019, pokud byla výzva dle § 573 o.z. doručena dne 24. 9. 2019 a částka mohla být uhrazena následující 3 dny, pak prodlení nastalo dne 28. 9. 2019 v souladu s § 1958 odst. 2 o.z. Soud přiznal úroky z prodlení, a v souladu s požadavkem žalobkyně, byť zákonná výše dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. byla vyšší. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta, neboť požadované částky měly základ v neplatné smlouvě. Lhůtu k plnění soud určil třídenní podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.). 13.) O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 151 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., když úspěšnému žalovanému žádné prokazatelné náklady nevznikly.