17 C 200/2020-37 — Okresní soud v Příbrami

1. Tento rozsudek obsahuje zkrácené odůvodnění v souladu s ustanovením § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). 2. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni celkem 6 650 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba], se sídlem v [země], [anonymizováno 5 slov] [číslo]) uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 5 000 Kč se splatností nejpozději 24. 10. 2016 Smlouva byla uzavřena prostřednictvím elektronického formuláře umístněného na internetových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně [anonymizováno], resp. formou textové zprávy SMS. Žalovaný dosud žalobkyni nic neuhradil, přestože byl o zaplacení upomenut, pohledávka byla žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. 3. Žalobkyně se z jednání dne [datum] omluvila, žalovaný se ve věci nevyjádřil, ani se k jednání nedostavil. Soud tedy dle § 101 odst. 3 o.s.ř. jednal v nepřítomnosti účastníků. 4. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Dne [datum] poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému bezhotovostním převodem na účet žalovaného č. [bankovní účet] finanční prostředky ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit přenechané peníze spolu s celkovým poplatkem za poskytnutí úvěru 1 650 Kč do 24. 10. 2016, což však neučinil, přestože byl výzvou odeslanou dne [datum] vyzván k zaplacení dluhu ve lhůtě 3 dnů. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovanou žalobkyni. 5. Soud se nejprve zabýval svou mezinárodně právní příslušností a s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 322/2018-81 ze dne 26. 10. 2018 dospěl k závěru, že mezinárodní soudní příslušnost českých soudů vyplývá z článku 7 odst. 1 písm. a), b) nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2002 ze dne 12. 12. 2012 (nařízení Brusel I bis). Závazek, který je předmětem řízení v projednávané věci, je závazkem ze smlouvy o spotřebitelském úvěru bez uvedení účelu a ve smyslu nařízení Brusel II bis je službou. Pojem služby je třeba vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu. S ohledem na místo poskytnutí služby (poskytnutí úvěru na území České republiky), je k projednání sporu dána pravomoc českých soudů. Předmětná smlouva nepodléhá ustanovení oddílu 4 nařízení Brusel I bis, který váže mezinárodní příslušnost u žalob proti spotřebiteli na bydliště spotřebitele, neboť předmětná smlouva ustanovení tohoto oddílu nepodléhá z důvodu absence uvedení účelu úvěru. 6. Soud postupoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o.z.“), ve znění účinném k datu uzavření smlouvy tedy k 24. 10. 2016 a zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. 7. Podle § 2395 o.z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, se spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. 9. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 10. Podle § 2991 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 11. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 12. Provedeným dokazováním má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru, avšak žalobkyně neunesla důkazní břemeno, že právní předchůdce žalobkyně jako věřitel splnil povinnost, kterou mu stanoví § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy, tedy že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru na základě dostatečných informací a s odbornou péčí posoudil, zda je žalovaný schopen spotřebitelský úvěr splácet. Z provedeného dokazování není zřejmé, z jakých informací předchůdce žalobkyně ověřil tehdejší příjmy a výdaje žalovaného, když žalobkyně nedoložila žádné důkazy, ze kterých by splnění povinnosti věřitele vyplývalo. Tvrzení žalobkyně, že původní věřitel posoudil úvěryschopnost žalovaného nahlédnutím do insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí nepostačuje, neboť takový postup automaticky neznamená, že dlužník, ohledně kterého není vedeno insolvenční a exekuční řízení, je automaticky schopen poskytnutý úvěr splatit. Zvláště, pokud byla splatnost úvěru stanovená v délce 1 měsíce a výše úvěru představuje částku v nezanedbatelné výši (5 000 Kč), tedy polovina minimální mzdy v roce 2016. Přesto věřitel poskytl úvěr ve výši 5 000 Kč. Tím, že se žalobkyně nedostavila k jednání vzdala se dobrodiní poučení dle § 118 a odst. 1 a 3 o.s.ř.. Soud proto posoudil uzavřenou smlouvu ve smyslu smlouvy o spotřebitelském úvěru s ohledem na nesplnění požadavku stanoveného v zákoně o spotřebitelském úvěru ve znění účinném v rozhodné době jako neplatnou. Tento závěr je přitom zcela v souladu s aktuální judikaturou Ústavního soudu, podle nějž„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). I s odkazem na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) v citovaném nálezu Ústavní soud uvedl, že„ poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady)“. 13. Žalobkyně však prokázala předání finančních prostředků ve výši 5 000 Kč žalovanému, proto soud právní vztah mezi účastníky posoudil jako bezdůvodné obohacení, neboť právní předchůdce žalobkyně žalovanému plnil bez právního důvodu. V této části byla žaloba úspěšná, neboť žalobkyně prokázala svou aktivní věcnou legitimaci a nárok byl výrokem I. částečně přiznán. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením peněžitého dluhu, soud mu uložil povinnost zaplatit žalobkyni i zákonný úrok z prodlení z dlužné částky od 31. 1. 2020 do zaplacení, neboť dluh byl splatný na základě výzvy odeslané dne 22. 1. 2020, pokud byla výzva dle § 573 o.z. doručena dne 27. 1. 2020 a částka mohla být uhrazena v následujících 3 dnech, pak prodlení nastalo dne 31. 1. 2020 v souladu s § 1958 odst. 2 o.z. a to ve výši požadované žalobkyní, přestože zákonná výše úroků z prodlení je vyšší. Lhůtu k plnění soud určil třídenní podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.). Ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl. 14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 a § 142a odst. 1 o. s. ř. a přiznal částečně úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 50,38 % z celkových nákladů ve výši 3 667 Kč (po odečtení neúspěchu od úspěchu ve věci) ve výši 1 847,43 Kč. Při rozhodování o nákladech zastoupení advokátkou postupoval soud podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v účinném znění (dále jen„ AT“), neboť řízení bylo zahájeno ustáleným vzorem žaloby, kterou podává táž žalobkyně ve skutkově i právně obdobných věcech. Náklady řízení sestávají z odměny advokátky za tři úkony právní služby po 200 Kč (převzetí zastoupení, výzva k plnění, podání návrhu), tří paušálních náhrad hotových výdajů po 100 Kč, a dále odmě