16 C 134/2022-159 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobce podal k soudu žalobu na zaplacení částky 9 346,45 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky řízení byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, který byl žalované poskytnut ve výši 20 000 Kč a ta jej měla uhradit ve 24 měsíčních splátkách po 985,01 Kč. K tomu měla hradit měsíční pojištění ve výši 88 Kč. Ke dni podání žaloby dlužila na jistině 7 451,43 Kč, na kapitalizovaných smluvených úrocích částku 544,59 Kč, na smluvních poplatcích 1 895,02 Kč a na kapitalizovaných úrocích z prodlení 380,36 Kč. 2. V dané věci soud po zjištění stanoviska účastníků řízení k jeho zamýšlenému postupu podle § 115a) o. s. ř., k němuž neměli žádných připomínek, veřejně vyhlásil toliko rozsudek 3. Na výzvu soudu byla žaloba doplněna o skutečnosti týkající se zkoumání úvěruschopnosti žalované, kdy žalobce uvedl, že bonitu žalované ověřoval z interních a externích databází, zejména bankovního a nebankovního registru klientských informací, insolvenčního rejstříku a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Příjmy a výdaje žalované posoudil z výpisu z jejího účtu. Dluh na poplatcích ve výši 1 895,02 Kč sestává ze 2 upomínek o úhradu dluhu po 600 Kč, poplatku za prohlášení úvěru za splatný a 5 plateb pojištění po 88 Kč s tím, že v důsledku částečného plnění žalované se dluh snížil o 44,98 Kč. Před rozhodnutím ve věci samé došlo k částečnému zpětvzetí žaloby o 3000 Kč, neboť žalovaná dne 14. 6. 2022 zaplatila 1 000 Kč, 15. 7. 2022 dalších 1 000 Kč a stejnou částku zaplatila i den 16. 8. 2022. Dle skutkových tvrzení žalobce bylo žalovanou za období od 14. 11. 2017 do 14. 3. 2019 na předmětný dluh zaplaceno 17 243,82 Kč. 4. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet ze [datum] včetně žádosti o poskytnutí úvěru z téhož data soud zjistil a vzal za prokázané, že dne 13. 10. 2017 požádala žalovaná žalobce o poskytnutí úvěru s tím, že její čistý měsíční příjem za poslední 3 měsíce činil 14 000 Kč, pracuje v [právnická osoba], pracovní poměr má sjednán na dobu určitou, je svobodná, bezdětná, žije v pronajatém bytě, úvěr požaduje ve výši 20 000 Kč. V den podání žádosti jí byl úvěr v požadované výši poskytnut, současně byly sjednány smluvní úroky ve výši 16,6 % a pojištění za částku 88 Kč měsíčně, splátka úvěru činila 985,01 Kč. Z vyhodnocení bonity žalované žalobcem bylo zjištěno, že ten počítal s jejím deklarovaným příjmem ve výši 14 000 Kč, který měl ověřen z dokladu o příjmu doloženého k jiné žádosti žalované o úvěr, žalovaná splácela interní splátky částkou 300 Kč a externí splátky částkou 452 Kč. 5. Z výpisů z účtu žalované od května do října 2017 soud zjistil a vzal za prokázané, že zůstatek na tomto účtu k 31. 5. 2017 činil 250,38 Kč a žalované byla v uvedeném měsíci vyplacena mzda ve výši 12 887 Kč, v červnu činil zůstatek 286 Kč a příjem žalované 14 493 Kč, v červenci byl zůstatek 222 Kč s příjmem 12 564 Kč, v srpnu byl zůstatek 203 Kč a příjem 12 292 Kč, v září se dostala žalovaná do záporného zůstatku s částkou 5 412,48 Kč a s vykázaným příjmem 9 481 Kč a v říjnu byl konečný zůstatek - 2 499,08 Kč a příjem 5 955 Kč. Žalovaná hradila přes účet SIPO, ve výši 3 829 Kč měsíčně. 6. Z přehledu platební historie a vyjádření žalobce bylo zjištěno, že žalovaná řádně neplnila sjednané splátky, proto žalobce dne 17. 7. 2019 prohlásil úvěr za splatný, žalovanou opakovaně vyzýval k úhradě dluhu, což neučinila ani po zaslání předžalobní upomínky. Do podání žaloby zaplatila dle tvrzení žalobce částku 17 243,82 Kč a po podání žaloby uhradila další 3 000 Kč, o něž byla žaloba v průběhu řízení omezena. 7. Podle § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. S ohledem na shora popsaný skutkový stav věci soud pro částečné zpětvzetí žaloby zastavil řízení co do částky 3 000 Kč (§ 96 odst. 1,2 o.s.ř.) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, neboť má za to, že žalobce před poskytnutím úvěru řádně nezkoumal úvěruschopnost žalované, v důsledku čehož je uzavřená úvěrová smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, přičemž platnost smlouvy je soud povinen zkoumat z moci úřední, a to i s ohledem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie z 5. 3. 2020, který v řízení o předběžné otázce týkající se výkladu článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, uzavřel, že soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda nedošlo k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy a pokud takové porušení zjistí, je třeba z něj vyvodit důsledek souladný s unijním právem, který má přednost před právem vnitrostátním, tedy pohlížet na smlouvu jako neplatnou. V daném případě soud přitom dovozuje nedostatek zkoumání úvěruschopnosti žalované z toho, že žalobce nemohl mít prokázáno, že její příjem za poslední 3 měsíce před poskytnutím úvěru činil 14 000 Kč čistého, když z výpisu z účtu žalované vyplývá, že v červenci dosáhla příjmu 12 564 Kč, v srpnu 12 292 Kč a v září pouze 9 481 Kč. Žalobce přitom tvrdil, že výši jejího příjmu ověřoval z jejího účtu, z něhož však vyplývá příjem podstatně nižší, navíc z něj plyne, že zůstatek na účtu žalované v jednotlivých měsících byl minimální, v září byl dokonce v záporném zůstatku, což za situace, kdy podle zprávy žalobce žalovaná splácela již další dva závazky, mělo žalobce vést k tomu, že řádně ověří její majetkové poměry a tedy také její bonitu. Pokud však žalobce vyšel z toho, že příjem žalobkyně je v průměru o 3 000 Kč čistého měsíčně vyšší než tomu bylo ve skutečnosti, její bonitu uměle navýšil, což je v rozporu se zákonem a způsobuje neplatnosti uzavřené smlouvy. Za situace, kdy žalovaná uhradila na předmětný dluh již celkem částku 20 243,82 Kč, zaplatila tedy celou jistinu, pak soud žalobu zcela zamítl, neboť v důsledku neplatnosti smlouvy si jsou strany smlouvy povinny vrátit plnění, které si poskytly. V případě žalované by šlo o povinnost vrátit poskytnutou jistinu, kterou již v plném rozsahu zaplatila. 9. S ohledem na výsledek sporu pak soud ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobci toto právo pro neúspěch ve věci nepřísluší a žalovaná zůstala ve věci nečinná, vznik ani výši nákladů řízení neprokázala, a proto ani jí nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno.