16 C 142/2021-57 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobce podal ke zdejšímu soudu žalobu na zaplacení částky 9 754,90 Kč s příslušenstvím s tím, že dne [datum] byla mezi účastníky řízení uzavřena smlouva o úvěru na částku 5 000 Kč, z níž si žalobce neplnil sjednané povinnosti a žalobci tak dluží předmětnou částku. 2. V daném případě soud po zjištění stanoviska účastníků řízení k jeho zamýšlenému postupu podle § 115a) o. s. ř. veřejně vyhlásil toliko rozsudek, když vyšel z listinných důkazů předložených žalobcem. 3. Ze smlouvy o úvěru z [datum], výpisu z účtu žalovaného od března do května 2021, dodatku k jeho pracovní smlouvě, smlouvě o nájmu bytu, lustrace žalovaného v centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, pokladního výdajového dokladu z 30. 6. 2021, splátkového kalendáře, všeobecných obchodních podmínek žalobce, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, výzev k uhrazení dluhu včetně předžalobní výzvy a výpisu z poštovního podacího archu soud zjistil následující skutkový stav věci. Mezi účastníky řízení byla dne [datum] elektronicky uzavřena smlouva o úvěru na částku 5 000 Kč, která byla žalovanému v den uzavření smlouvy vyplacena a ten se zavázal uhradit ji ve 3 splátkách, a to do 30. 7. 2021 částkou 1 619,07 Kč, do 30. 8. 2021 částkou 1 664,26 Kč a do 30. 9. 2021 částkou 1 716,67 Kč. Kromě toho měl také ještě každý měsíc zaplatit poplatek za poskytnutí a správu úvěru ve výši 1 400 Kč, celkem tedy 4 200 Kč za dobu trvání smlouvy. Před poskytnutím úvěru byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného, který doložil dodatek k pracovní smlouvě, z níž vyplynulo, že má pracovní poměr uzavřený na dobu neurčitou, ze smlouvy o nájmu pak bylo zjištěno, že nájemné spolu se službami hradí částkou 10 500 Kč měsíčně, výpisy z jeho účtu za březen až květen 2021 si věřitel ověřil výši jeho příjmu, který v březnu činil 27 554 Kč, v dubnu 39 133 Kč a v květnu 30 404 Kč, z těchto účtů pak dále vyplývá, že žalovaný byl ve všech měsících v záporném zůstatku, měl další 2 dluhy vůči [anonymizována tři slova], které nebyly z účtu spláceny pro nepovolení inkasa a dostával se do záporného kontokorentu. Věřitel při posuzování úvěruschopnosti žalovaného dále vycházel z toho, že má jednu vyživovací povinnost a podle tabulek na dítě započítával částku 1 980 Kč měsíčně. Dle uzavřené úvěrové smlouvy měl žalovaný kromě jistiny a poplatků za správu úvěru hradit také smluvené úroky ve výši 0,1 % denně. Na předmětný dluh doposud ničeho neuhradil. 4. Podle § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho žádost a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. S ohledem na shora popsaný skutkový stav věci dospěl soud k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva je ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, neboť žalobce sice před poskytnutím úvěru zkoumal úvěruschopnost žalovaného, podle názoru soudu však nikoliv řádně, neboť z výpisů z účtu žalovaného vyplývalo, že v době, kdy žádal o poskytnutí úvěru, byl opakovaně v mínusovém zůstatku a i když měl dostatečný příjem z pracovního poměru tak, aby mohl částku sjednanou úvěrovou smlouvou uhradit, je z jeho účtu patrné, že nesplácel ani jiné své závazky vůči jiným společnostem, což mělo samo o sobě vést věřitele k větší obezřetnosti a dle názoru soudu neměl dlužníkovi úvěr poskytnout. Kromě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného má pak soud za to, že smlouva obsahuje i nepřiměřená ujednání, a to zejména ohledně poplatku za poskytnutí a správu úvěru, který činí 1 400 Kč měsíčně a za 3 měsíce, po něž měl žalovaný dluh splácet, tak navýšil jistinu o 84 %. Dle názoru soudu přitom sjednaný poplatek za správu úvěru fakticky plnil funkci úroků, i když byl ve smlouvě označen jinak než smluvené úroky, které byly sjednány ve výši 36,5 % ročně (0,1 % denně), neboť poplatek za poskytnutí úvěru bývá obecně sjednáván ve výši 1 až 3 % v případech, kdy je třeba rezervovat finanční prostředky pro dlužníka, což se v tomto případě nestalo, protože úvěr mu byl vyplacen v den uzavření úvěrové smlouvy a cílem poskytnutého sjednaného poplatku bylo dosažení zisku věřitele. Zde soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu v Praze, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, které stanovilo, že při úrokové sazbě vyšší než 60 % jde o úroky sjednané v rozporu s dobrými mravy (§ 588 občanského zákoníku), jakož i na rozhodnutí Krajského soudu v Praze z 18. 2. 2020, č. j. 22 Co 295/2019-16, a rozsudek Ústavního soudu, sp. zn. III ÚS 4129/2018, ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Ze všech těchto důvodů soud proto přiznal žalobci toliko nárok na vrácení poskytnuté jistiny spolu se zákonnými úroky z prodlení a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. 6. S ohledem na míru úspěchu a neúspěchu ve věci, která je přibližně stejná na obou stranách sporu, soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení.