13 C 84/2023-116 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhala po žalované zaplacení částky 213 954,96 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně“) s žalovanou uzavřela dne 4. 3. 2019 Smlouvu o Rychlé půjčce, na základě které poskytla žalované částku ve výši 300 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutou částku zaplatit v 86 měsíčních splátkách po 5 577 Kč vždy k 15. dni v kalendářním měsíci společně s úrokem ve výši 11,9 % p. a. s měsíčním poplatkem za pojištění ve výši 375 Kč. Vrátila však jen 194 937 Kč. Žalovaná částka se skládá z dlužné jistiny ve výši 210 504,96 Kč a dlužných poplatků ve výši 3 450 Kč. Dále žalobkyně požaduje kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 14 259,17 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 218,75 Kč, úrok ve výši 11,9 % od 15. 10. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení od 15. 10. 2022 do zaplacení. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud projednal věc při jednání v nepřítomnosti žalované. 3. Na základě provedeného dokazování zjistil soud následující skutkový stav. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované dne 4. 3. 2019 částku 300 000 Kč na bankovní účet žalované. Žalovaná se zavázala poskytnuté peníze vrátit včetně poplatků a smluvního úroku, a to v pravidelných měsíčních splátkách (jak vyplývá ze smlouvy o Rychlé půjčce [číslo] ze dne 15. 1. 2025). Celkově na splátkách uhradila žalovaná částku 194 937,65 Kč (ověřeno z přehledu měsíčních splátek). Žalovaná nehradila splátky řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně dluh ke dni 23. 9. 2022 zesplatnila, což právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované dopisem ze dne 23. 9. 2022. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 31. 10. 2022 právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou [právnická osoba], [anonymizováno], [IČO], což právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované dopisem ze dne 11. 11. 2022. Následně pak byla pohledávka postoupena žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 27. 12. 2022, kterým byla rovněž žalobkyní vyzvána k úhradě dlužné částky do 7 dnů od odeslání výzvy, přičemž výzva byla odeslána dne 28. 12. 2022 (jak vyplývá z podacího archu) 4. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), a dále dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť se jednalo o vztah mezi žalobkyní coby podnikatelem a žalovanou coby spotřebitelem a předmětnou smlouvu lze posoudit jako smlouvu o úvěru. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 věty první tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 6. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 8. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 9. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 10. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy o úvěru posoudila úvěruschopnost žalované, a to odborným posouzením jejích příjmů a výdajů a nahlédnutím do externích úvěrových registrů. Z údajů poskytnutých žalovanou při uzavření smlouvy vyplývá, že měla v době uzavření smlouvy čistý měsíční příjem ve výši 16 000 Kč a bydlela v nájemním bytě. Z výpisu z bankovního účtu žalované vyplývá, že platila nájem ve výši 11 000 Kč, hradila výživné, splácela další úvěr a měla i další výdaje. Údaje o příjmech a výdajích žalované nebyly doloženy příslušnými listinami (např. nájemní smlouvou, výplatní páskou apod.). Žalobkyně tak neprokázala ani přes poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. své tvrzení, že její právní předchůdkyně řádně posuzovala úvěruschopnost žalované. Zároveň právní předchůdkyně žalobkyně nezjišťovala a nezohlednila, jaké jsou výdaje žalované. 11. Předmětná smlouva o úvěru tedy nebyla uzavřena platně. Právní předchůdkyně žalobkyně totiž neprověřila s odbornou péčí úvěruschopnost žalované (schopnost poskytnutý úvěr splácet), jak jí ukládal zákon o spotřebitelském úvěru, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě, s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13). Při výkladu platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona o spotřebitelském úvěru je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019). V daném případě právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezjišťovala, jaké jsou skutečné příjmy a výdaje žalované, spoléhala se jen na jí sdělené údaje. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však taková obezřetnost, že poskytovatel před uzavřením smlouvy zjišťuje údaje o příjmech a výdajích žadatele o úvěr a nespoléhá se na jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené žadatelem, ale tyto sám prověří. Úvěr přitom smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí posoudí schopnost žadatele a z jeho zjištění je nepochybné, že žadatel bude schopen úvěr splácet. Soud též vycházel z povinnosti poskytovatele úvěru uchovávat dokumenty, z nichž vycházel při ověřování úvěruschopnosti žadatele, po dobu 5 let od uzavření smlouvy ve smyslu ustanovení § 78 odst. 2 písm. b), odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. 12. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy poskytla žalované peněžní prostředky na základě neplatného titulu. Žalované tak vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu. Vrátila však jen 194 937 Kč. Soud jí proto uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 105 062,35 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně (výše byla stanovena ke dni prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) z částky 105 062,35 Kč od 5. 1. 2023 do zaplacení. Splatnost soud určil dle § 1958 odst. 2 o. z. podle výzvy k plnění, v níž žalobkyně poskyt