16 C 72/2023-55 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobce podal ke zdejšímu soudu žalobu na zaplacení částky 35 893,99 Kč s příslušenstvím s tím, že jeho právní předchůdce, společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru, z níž si žalovaný neplnil sjednané povinnosti a žalobci, kterému byla pohledávka smluvně postoupena, dluží předmětnou částku. 2. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení neměly námitek proti postupu soudu dle § 115a) o. s. ř., byl ve věci vyhlášen veřejně toliko rozsudek, když soud vyšel z listinných důkazů předložených žalobcem. 3. Ze smlouvy o úvěru z [datum] včetně předpisu splátek, žádosti o úvěr z téhož data, přehledu plateb žalovaného, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení pohledávky, předžalobní výzvy včetně podacího lístku, soud zjistil a vzal za prokázané, že dne [datum] byla s žalovaným vyplněna žádost o poskytnutí úvěru na částku 22 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 2 921 Kč s tím, že ke svým majetkovým poměrům uvedl, že je zaměstnaný od roku 2018, jeho příjem činí 23 134 Kč měsíčně, za bydlení a energie hradí 3 000 Kč a za ostatní náklady v podobě dopravy, jídla a osobních nákladů dalších 6 520 Kč. Žalovaný byl svobodný, bydlel v nájmu v [obec] a měl jednu vyživovací povinnost, přičemž kromě jistiny byla součástí splátky i platba za hotovostní inkaso ve výši 3 960 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 036 Kč, úrok ve výši 2 118 Kč a úplata za poskytnutí úvěru ve výši 10 780 Kč Celkem mělo být zaplaceno 40 894 Kč. Žalovaný věřiteli předložil pracovní smlouvu a výpisy z bankovního účtu. Na předmětný dluh doposud uhradil 17 500 Kč v 8 splátkách v hotovosti. Dne 21. 11. 2022 uzavřel věřitel s žalobcem smlouvu o postoupení pohledávek, v níž m. j. postoupil žalobci i pohledávku za žalovaným. Ten byl o této skutečnosti písemně vyrozuměn a byl před podáním žaloby rovněž písemně vyzván k úhradě dluhu, k čemuž nedošlo. 4. Podle § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. S ohledem na shora popsaný skutkový stav věci dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně pouze zčásti. Listinnými důkazy bylo prokázáno, že na základě uzavřené úvěrové smlouvy získal žalovaný úvěr ve výši 22 000 Kč, kromě něj pak měl uhradit ještě i sjednané poplatky v podobě úroků, poplatku za posouzení úvěrového případu, administrativních poplatků a hotovostního inkasa, jež úvěr samotný navýšily o dalších 95 %, popřípadě o 77%, pokud by do těchto plateb nebylo započteno hotovostní inkaso, což za situace, kdy měl být splacen ve 14 měsících, považuje soud za ujednání sjednaná v rozporu s dobrými mravy, neboť fakticky veškeré tyto platby plnily funkci úroků, i když byly ve smlouvě nazvány různými pojmy a jejich cílem bylo přinést zisk věřiteli. Vzhledem k tomu, že přesáhly 60 % jistiny, jde o neplatné ujednání i dle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, tedy ujednání sjednané v rozporu s § 588 občanského zákoníku. Proto soud považuje oprávněnost žaloby pouze ve vztahu k jistině ve výši 22 000 Kč a poměrné části hotovostního inkasa, které bylo prokázáno v 8 případech. Hotovostní inkaso bylo sjednáno celkem částkou 3 960 Kč pro 14 splátek, tedy ve výši 282,86 Kč za jeden výběr, takže za 8 vybraných splátek činí nárok žalobce 2 263 Kč Celkem se tak dle soudu mohl žalobce domáhat uhrazení částky 24 263 Kč a pokud bylo žalovaným zaplaceno 17 500 Kč, činí jeho dluh 6 763 Kč, z toho 4 500 Kč na dlužné jistině, která se od 16. 9. 2021, tedy ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty k plnění, úročí dle § 1970 občanského zákoníku úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně. Ve všech zbývajících nárocích byla žaloba z důvodů shora uvedených zamítnuta. 6. Pokud jde o náklady řízení, rozhodl o nich soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků řízení, když vyšel z toho, že žalobce byl ve věci více neúspěšný a nárok na náhradu nákladů řízení mu tak nevznikl, žalovaný pak vznik ani výši nákladů řízení neprokázal, ve věci zůstal zcela nečinný.