21 C 44/2023-69 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 8. 11. 2022 domáhá, aby jí žalovaný zaplatil 133 975,02 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 640,65 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 133 975,02 Kč od 2. 6. 2022 do zaplacení, a s úrokem ve výši 14,40 % ročně z celkové částky 131 430,02 Kč od 2. 6. 2022 do zaplacení. 2. Žalobkyně uvedla, že dne [datum] [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ banka“), uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru (dále jen„ smlouva úvěru“), na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky ve výši 150 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet bance úvěr v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 869 Kč, zároveň se žalovaný ve smlouvě úvěru zavázal hradit úroky z úvěru ve výši 14,40 % ročně a poplatky (ceny) za úkony související s poskytnutím a správou úvěru a poplatky za pojištění, a to ve výši podle smlouvy o úvěru a aktuálního sazebníku banky. Od 1. 6. 2019 do 20. 1. 2022 uhradil žalovaný bance na svůj dluh celkem 87 975,11 Kč. 3. Žalovaný sjednané splátky úvěru nesplácel řádně a včas, na což jej banka několikrát písemně upozornila, aby tento stav napravil a uhradil dlužnou částku v poskytnuté lhůtě. Následně, v důsledku trvajícího porušování těchto smluvních povinností ze strany žalovaného, využila [anonymizováno] svého oprávnění a úvěr s účinností ke dni 2. 4. 2022 úvěr prohlásila za splatný. 4. S účinností od 1. 6. 2022 banka postoupila předmětnou pohledávku na žalobkyni. 5. Banka podle žalobkyně splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací, jež od žalovaného získala při zpracovávání žádosti žalovaného o poskytnutí úvěrového produktu, v rámci něhož se žalovaného dotázala na jeho rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Pro podporu své argumentace žalobkyně cituje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, a rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170. 6. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 7. Z provedeného dokazování se podává: i. Dne [datum] uzavřela [anonymizováno] s žalovaným úvěrovou smlouvu (viz smlouva o úvěru), na základě které dne 27. 5. 2019 poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 150 000 Kč (viz výpisy z úvěrového účtu [číslo]). ii. Podle úvěrové smlouvy byl žalovaný povinen vrátit poskytnuté finanční prostředky včetně příslušenství v 84 měsíčních splátkách ve výši 2 869 Kč, přičemž splatnost první byla sjednána na 20. 6. 2019 a poslední splátky ve výši 1 754 Kč na 20. 5. 2026. iii. V období od 1. 6. 2019 do 20. 1. 2022 uhradil žalovaný bance na svůj dluh celkem 87 975,11 Kč, přičemž poslední platba ze dne 20. 1. 2022 činila 910,71 Kč (viz výpisy z úvěrového účtu [číslo]). iv. Dopisem ze dne 1. 3. 2022 [anonymizováno] vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve výši 9 924 Kč do 2. 4. 2022 s tím, že neuhradí-li žalovaný uvedenou částku ve stanovené lhůtě, bude požadovat okamžité splacení celého úvěru, jehož výše k dnešnímu dni činí 129 613 Kč (viz výzva k úhradě dlužné částky ze dne 1. 3. 2022). v. Dopisem ze dne 16. 6. 2022 [anonymizováno] vyčíslila žalovanou pohledávku a oznámila žalovanému její postoupení na žalobkyni. Zásilka byla doručena dne 22. 6. 2022 (viz oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 6. 2022, podací lístek a výpis sledování zásilek). vi. Zástupně žalobkyně dopisem ze dne 5. 9. 2022 vyzvala žalovaného k uhrazení dluhu ze smlouvy o úvěru, a to ve lhůtě do 20. 9. 2022. Výzva byla žalovanému odeslána dne 6. 9. 2022 (výzva k plnění ze dne 5. 9. 2022 a podací lístek). vii. V dokumentu nazvaném„ posouzení úvěruschopnosti klienta“ [anonymizováno] uvedla, že žalovaný v žádosti o úvěr (ze dne 22. 5. 2019) vyčíslil svůj příjem na 24 612 Kč, což doložil potvrzením o příjmu vystaveného zaměstnavatelem. Žalovaný v žádosti uvedl své měsíční výdaje 3 000 Kč. [příjmení] stanovila životní výdaje žalovaného na základě dat sdělených klientem (např. počet vyživovaných osob, způsob bydlení, atd.) v kombinaci s interními informacemi [anonymizováno], včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na 9 477 Kč. Zároveň banka při výpočtu disponibilního příjmu žalovaného stanovila maximální hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že jeho splátky na jiné úvěry činí 8 000 Kč měsíčně. [příjmení] zjistila, že klient měl v době úvěrové žádosti úvěry s celkovou měsíční splátkou 11 374 Kč. Splátka nového úvěru činila 2 869 Kč. Nové splátkové zatížení tedy činilo 14 767 Kč. Příjem klienta byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů. Po odečtení nového splátkového zatížení od příjmů klientovi zbylo 9 845 Kč k pokrytí životních nákladů klienta. viii. Žalovaný bance předložil potvrzení zaměstnavatele o výši svého příjmu u společnosti [právnická osoba], podle něhož jeho průměrný měsíční příjem činil 24 952 Kč (mzda 23 821 Kč mzda a 1 131 Kč cestovní náhrady) (viz potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu zaměstnance ze dne 21. 5. 2019). 8. S ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru posuzoval soud věc podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 28. 5. 2022 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). 9. Podle § 2390 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 10. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 11. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 12. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 13. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 14. Podle § 1968 věty prvé o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. 15. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 16. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru, aby před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele finanční prostředky poskytovateli úvěru vrátit, přičemž nesplnění této povinnosti má za následek (absolutní) neplatnost smlouvy, na základě které byly finanční prostředky spotřebiteli poskytnuty. 17. V projednávané věci bylo prokázáno, že banka poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 150 000 Kč, byla proto povinna prokázat, že před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného tyto finanční prostředky vrátit. 18. K povinnosti poskytovatele posuzovat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, formuloval a odůvodnil názor, podle něhož: i. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. ii. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. iii. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a