5 C 119/2023-51 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobce podal proti žalovanému návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, ve kterém se domáhal rozhodnutí soudu o určení povinnosti žalovaného mu zaplatit částku 41 500 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 13 680 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 25 000 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 8,25 %, úroku ve výši 25,14 % ročně z částky 25 000 Kč od [datum] do zaplacení, dále zaplacení částky 34 800 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 927,08 Kč, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 15 139,58 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 25 000 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 8,25 %, úroku ve výši 25,35 % ročně z částky 25 000 Kč od [datum] do zaplacení a náhradě nákladů řízení ve výši 19 314,40 Kč. V návrhu tvrdil, že je ve věci aktivně legitimován dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], kterou uzavřel se společností [právnická osoba] Právní předchůdce žalobce uzavřel dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 25 000 Kč v hotovosti a žalovaný se zavázal zaplatit úrok z půjčené částky ve výši 5 000 Kč, odměnu 5 000 Kč za administrativní činnost a 10 000 Kč za hotovostní inkaso. Celkovou částku 45 000 Kč měl žalovaný zaplatit v 60 splátkách po 750 Kč. Žalobce tvrdil, že žalovaný svůj závazek splnil pouze do výše 3 500 Kč. 2. Žalobce tvrdil, že jeho právní předchůdce uzavřel dne [datum] další smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo: [číslo], na základě které poskytl žalovanému částku 25 000 Kč. Tuto částku měl žalovaný splácet též v 60 týdenních splátkách po 750 Kč, počínaje dnem [datum], tedy 45 000 Kč. U této půjčky žalobce tvrdil, že žalovaný na její úhradu ničeho nezaplatil. 3. Okresní soud v Příbrami návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nevyhověl z důvodu nepřiměřeně vysokých souhrnných poplatků za poskytnutí úvěru ve výši 80 %. Ve věci bylo nařízeno jednání na den [datum], žalobce se na jednání omluvil, žalovaný se bez řádné omluvy k jednání nedostavil. Podle § 101/3 o.s.ř. bylo jednáno bez jeho osobní účasti. 4. Z předložených listinných důkazů soud z karty zákazníka zjistil, že žalovaný uvedl čistý měsíční příjem [částka], výdaje na bydlení (tvrdil, že bydlí v [anonymizováno]) [částka], osobní obživa (jídlo, léky a oblečení) [částka], splátky úvěru [částka], použitelný příjem na další splátky [částka]. V další žádosti o spotřebitelský úvěr uvedl příjem [částka], nájemné [částka], osobní výdaje [částka], celkové výdaje [částka], použitelný příjem [částka]. Dle smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] mu právní předchůdce žalobce poskytl úvěr ve výši 25 000 Kč s tím, že celková částka k zaplacení je 45 000 Kč. Dne [datum] byl žalovaný vyzván k plnění. Další půjčka ve výši 25 000 Kč byla poskytnuta na základě smlouvy číslo: [číslo] s tím, že celková částka k zaplacení činí 45 000 Kč, oznámení o postoupení pohledávky bylo žalovanému zasláno dne l9. 4. 2023. Svou aktivní legitimaci ve věci žalobce prokázal smlouvou o postoupení pohledávek, a seznamem postoupených pohledávek ze dne [datum] Smlouvy mezi účastníky byly uzavřeny podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. a zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Listinné důkazy, které žalobce předložil, byly proto hodnoceny z hlediska této právní úpravy. Žalobu soud shledal za důvodnou pouze z části. Zákon č. 257/2016 Sb. jednoznačně věřitelům ukládá posoudit schopnost spotřebitele splatit poskytnutý úvěr. Neplatnost smlouvy při nesplnění této povinnosti je dána i ve smyslu tohoto nového právního předpisu, neboť s přihlédnutím k neplatnosti, by se relativní stala i ochrana spotřebitele, jako taková (rozhodnutí KS v Praze v jeho rozhodnutí sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019 a rozhodnutí KS v Praze č. j. 27 Co 168/2020-1 ze dne 27. 8. 2020). Žalobce tvrdil a prokázal poukázání finančních prostředků žalovanému, splnění povinnosti však neprokázal a takovým důkazem nemůže být žádost o spotřebitelský úvěr, když čistý příjem, který ve stejném měsíci žalobce uváděl v různých výškách, nebyl prokázán, nevěrohodné jsou výdaje na bydlení za nájemní byt ve výši [částka], nevěrohodné jsou také výdaje osobní na dopravu, oblečení, obživu ve výši [částka]. Není také prokázáno, že by bylo ověřeno, zda se žalovaný nenachází v insolvenci, věřitel si neověřoval počet vyživovacích povinností, výši výživného, počet osob, které se podílí na nákladech domácnosti žalovaného. Věřitel směl poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílený princip zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami, vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy úvěry jsou poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, ale s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí, na které je poukazováno připomněl, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí číslo 2008 /48/, článek 8 směrnice 2008/48 ve svém odstavci 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací, získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. K neplatnosti smluv, uzavřených mezi účastníky, je soud povinen přihlédnout ve smyslu ustanovení § 8/1 o. z., a § 588 zákona č. 89/2012 Sb. 5. Pokud žalovaný nezaplatil právnímu předchůdci a jeho právnímu nástupci z půjčené částky 25 000 Kč pouze 21 500 Kč, pak tuto částku soud shledal za bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o. z., a do této části v prvním případě vyhověl včetně příslušenství, které bylo požadováno v souladu s platnou právní úpravou tak, jak je uvedeno ve výroku I. shora. Do částky 20 000 Kč s příslušenstvím a do úroku ve výši 25,15 % z částky 21 500 Kč ze shodného důvodu žalobu zamítl. 6. Žalobce dále žaloval částku 34 800 Kč, u nároku na zaplacení částky 34 800 Kč soud shledal žalobu za důvodnou ve smyslu ustanovení § 2091 o. z. do výše 20 000 Kč, neboť z půjčené částky 25 000 Kč žalobce zaplatil částku 10 200 Kč a částka 14 800 Kč představuje jeho bezdůvodné obohacení. Do této částky žalobci soud vyhověl tak, jak je uvedeno ve výroku III. shora s odůvodněním dle výroku I. Ve zbývající části pak žalobu zamítl do částky 20 000 Kč s příslušenstvím a dále zamítl úrok ve výši 25,35 % ročně z částky 14 800 Kč. 7. Žalobce byl ve věci úspěšný pouze částečně, podle § 142/1 o.s.ř. soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.