13 C 189/2023-22 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu žalobu na zaplacení částky 31 274, 89 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou žalovaný uzavřel dne 21. 4. 2022 se společností , právnická osoba, ., IČ , IČO, , dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč. Žalovaný se kromě jistiny zavázal smluvní úrok, odměnu poskytnutí úvěru, odměnu za administrativní činnost a za hotovostní inkaso splátek. Celkově měl zaplatit částku 27 888 Kč. Vrátil však jen částku 3 000 Kč. Zbytek ani přes výzvu neuhradil.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť oba účastníci s tímto postupem vyjádřili souhlas.3. Z důkazů provedených při jednání soud zjistil následující skutkový stav. Dle smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 21. 4. 2022 uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se ho zavázal uhradit společně se smluvním úrokem ve výši 761 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru za uzavření Smlouvy ve výši 7 350 Kč, administrativním poplatkem ve výši 2 077 Kč a odměnou za hotovostní inkaso ve výši 2 700 Kč. Celkem měl tedy zaplatit částku 27 888 Kč. Tuto částku měl hradit ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, přičemž poslední splátka měla být uhrazena do 21. 6. 2023. Dle smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 2. 8. 2023 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní, s účinností od 7. 8. 2023, došlo k postoupení pohledávek mimo jiné i za žalovaným. Žalovanému bylo zasláno oznámení o postoupení předmětných pohledávek ze dne 15. 8. 2023 a stejně tak mu byla zaslána i předžalobní výzva ze dne 1. 11. 2023, přičemž měl dlužnou částku zaplatit do 16. 11. 2023.4. Žalobkyně tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila před uzavřením úvěrových smluv řádně úvěruschopnost žalovaného, a to na základě informací poskytnutých žalovaným a zaznamenaných v zákaznické kartě žalovaného. Soud poučil žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o tom, že pokud žalobkyně řádně neprokáže, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, a na základě jakých konkrétních informací a dokumentů posoudila nejenom příjmy, ale i výdaje žalovaného, mohou být předmětné spotřebitelské smlouvy posouzeny jako neplatné. Ze zákaznické karty vyplněné před podpisem Smlouvy vyplývá, že žalovaný byl v té době zaměstnán u společnosti , právnická osoba, ., výše jeho měsíčních příjmů byla celkem 20 692 Kč, jeho měsíční výdaje činily 9 373 Kč. Žalovaný dále uvedl, že nemá vyživovací povinnost. Z úřední činnosti soudu bylo zjištěno, že žalovaný má exekuce od roku 2014 a měl ji i v době uzavírání Smlouvy, což si právní předchůdkyně žalobkyně vůbec nezjistila a při posuzování úvěruschopnosti to nezohlednila.5. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dále dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť se jednalo o vztah mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako podnikatelem a žalovaným jako spotřebitelem.6. Na předmětnou Smlouvu je zároveň nutno hledět jako na smlouvu spotřebitelskou ve smyslu § 1810 a násl. o. z., neboť Smlouvu uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně jako subjekt jednající v rámci své obchodní podnikatelské činnosti a žalovaný jako spotřebitel.7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 věty první tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).10. Soud posoudil zjištěný skutkový stav podle uvedených zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba byla podána po právu jen z části. Žalobkyně prokázala, že její právní předchůdkyně přenechala žalovanému částku 15 000 Kč. Smlouva o spotřebitelském úvěru však nebyla uzavřena platně. Právní předchůdkyně žalobkyně neprověřila s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného (tedy jeho schopnost poskytnutý úvěr řádně splácet), jak jí ukládal zákon o spotřebitelském úvěru, což má za následek absolutní neplatnost dané smlouvy (k tomu srovnej rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C - 679/18). V tomto směru soud odkazuje také na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2020 č. j. 22 Co 295/2019-86, podle něhož v případě, že věřitel dostatečně neověří úvěruschopnost žalovaného, dochází k absolutní neplatnosti uzavřené smluvy, stejně tak jako na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III US 4129/2018 týkající se povinnosti věřitelů řádně zkoumat úvěruschopnost dlužníků. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru (právní předchůdkyně žalobkyně) je přitom taková obezřetnost, že poskytovatel před uzavřením smlouvy zjišťuje údaje o příjmech a výdajích žadatele o úvěr, nicméně nespoléhá se na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené žadatelem, ale sám tyto údaje prověřuje. Zaměstnání sice v době uzavírání Smlouvy žalovaný měl, ale jeho příjem byl nízký. Úřední činností soudu bylo navíc zjištěno, že žalovaný měl již v době, kdy mu byly poskytovány předmětné finance, problémy se splácením svých závazků. V době uzavření Smlouvy na něj navíc byla nařízená exekuce, což právní předchůdkyně vůbec nezohlednila. Soud dále poukazuje i na nepřiměřená ujednání o dalších platbách spojených s poskytnutím předmětných úvěrů, neboť v případě předmětné Smlouvy došlo k navýšení jistiny o 85, 92 %. Soud považuje náklady úvěru za nepřiměřeně vysoké a v rozporu s dobrými mravy. Za situace, kdy žalobkyně neprokázala, že docházelo k hotovostnímu inkasu splátek, je třeba pohlížet na veškerá vedlejší ujednání tak, že plnily funkci úroků, které byly sjednány v rozporu se zákonem, přičemž soud odkazuje na rozhodnutí např. Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle něhož již úroky, které přesahují 60 %, byly sjednány v rozporu s dobrými mravy.11. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy poskytla žalovanému peněžní prostředky na základě neplatného titulu. Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu. Vrátil však jen 3 000 Kč. Soud mu proto uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 12 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 000 Kč od 17. 11. 2023 do zaplacení podle § 1970 o. z. Výše byla stanovena ke dni prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud určil třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Splatnost soud určil dle § 1958 odst. 2 o. z. podle výzvy k plnění, v níž žalobkyně poskytla žalovanému lhůtu k zaplacení do dne 16. 11. 2023. Protože žalovaný svou povinnost nesplnil, dostal se následujícího dne do prodlení. V ostatních nárocích soud žalobu v této části zamítl jako nedůvodnou s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy jako celku, aniž by se zabýval otázkou platnosti jednotlivých smluvních podmínek, o něž žalobkyně opírala nároky na poplatky a smluvené úroky.12. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. pak soud rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla ve věci z větší části neúspěšná a převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.