13 C 192/2023-34 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu žalobu na zaplacení částky 18 643, 73 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, , IČ , IČO, , dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“, kdy na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 25 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se kromě jistiny zavázal v této Smlouvě uhradit úrok, administrativní poplatek, odměnu za hotovostní inkaso a pojištění, celkem měl tedy zaplatit částku 45 600 Kč. Vrátil však jen 23 560 Kč.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť oba účastníci s tímto postupem vyjádřili souhlas.3. Z důkazů provedených při jednání soud zjistil následující skutkový stav. Dle smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 30. 4. 2019 uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 25 000 Kč a žalovaný se ho zavázal uhradit společně se smluvním úrokem ve výši 5 000 Kč, administrativním poplatkem ve výši 5 000 Kč, odměnou za hotovostní inkaso ve výši 10 000 Kč a pojištěním ve výši 600 Kč. Celkem měl tedy zaplatit částku 45 600 Kč. Tuto částku měl hradit v 60 týdenních splátkách po 760 Kč počínaje dnem 7. 5. 2019. Dle smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 1. 6. 2023 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní došlo k postoupení pohledávek mimo jiné i za žalovaným. Žalovanému bylo zasláno (vyplývá z podacího lístků ze dne 23. 6. 2023) oznámení o postoupení předmětných pohledávek ze dne 3. 2. 2022 a stejně tak mu byla zaslána i předžalobní výzva ze dne 29. 9. 2023, přičemž měl dlužnou částku zaplatit do 14. 10. 20234. Žalobkyně tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila před uzavřením úvěrových smluv řádně úvěruschopnost žalovaného, a to na základě informací poskytnutých žalovaným a zaznamenaných v zákaznické kartě žalovaného. Soud poučil žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o tom, že pokud žalobkyně řádně neprokáže, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, a na základě jakých konkrétních informací a dokumentů posoudila nejenom příjmy, ale i výdaje žalovaného, mohou být předmětné spotřebitelské smlouvy posouzeny jako neplatné. Ze zákaznické karty vyplněné před podpisem Smlouvy vyplývá, že žalovaný byl v té době zaměstnán u , právnická osoba, Jeho čistý příjem byl ve výši 20 900 Kč. Tento byl ověřen na základě pracovní smlouvy a týdenní provize. Další vedlejší příjem měl u společnosti , adresa, ve výši 6 000 Kč a u společnosti , Anonymizováno, ve výši 6 500 Kč. Tento vedlejší nebyl nijak ověřen. Měsíční výdaje na bydlení (nájem, inkaso, energie) byly ve výši 7 000 Kč, další výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) ve výši 12 000 Kč a další měsíční výdaje ve výši 4 500 Kč. Tyto výdaje právní předchůdkyně nijak neověřila ani nepodložila příslušnými důkazy. Z úřední činnosti soudu bylo zjištěno, že žalovaný měl v té době dvě vyživovací povinnosti, což nebylo vůbec zohledněno. Dále byly proti němu již v době před uzavřením Smlouvy i v době jejího uzavření vedeny exekuční řízení, což si právní předchůdkyně žalobkyně vůbec nezjistila a při posuzování úvěruschopnosti to nezohlednila.5. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dále dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť se jednalo o vztah mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako podnikatelem a žalovaným jako spotřebitelem.6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 věty první tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.9. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).10. Soud posoudil zjištěný skutkový stav podle uvedených zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba byla podána po právu jen z části. Žalobkyně prokázala, že její právní předchůdkyně přenechala žalovanému částku 25 000 Kč. Smlouvy o spotřebitelském úvěru však nebyly uzavřeny platně. Právní předchůdkyně žalobkyně neprověřila s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného (tedy jeho schopnost poskytnutý úvěr řádně splácet), jak jí ukládal zákon o spotřebitelském úvěru, což má za následek absolutní neplatnost dané smlouvy (k tomu srovnej rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C - 679/18). V tomto směru soud odkazuje také na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2020 č. j. 22 Co 295/2019-86, podle něhož v případě, že věřitel dostatečně neověří úvěruschopnost žalovaného, dochází k absolutní neplatnosti uzavřených smluv, stejně tak jako na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III US 4129/2018 týkající se povinnosti věřitelů řádně zkoumat úvěruschopnost dlužníků. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru (právní předchůdkyně žalobkyně) je přitom taková obezřetnost, že poskytovatel před uzavřením smlouvy zjišťuje údaje o příjmech a výdajích žadatele o úvěr, nicméně nespoléhá se na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené žadatelem, ale sám tyto údaje prověřuje. Zaměstnání sice v době uzavírání obou smluv žalovaný měl, ale jeho příjem byl nízký, vedlejší příjem nebyl ověřen. Úřední činností soudu bylo navíc zjištěno, že žalovaný měl již v době, kdy mu byly poskytovány předmětné finance, problémy se splácením svých závazků. V době uzavření Smlouvy na něj navíc byla nařízená exekuce, což právní předchůdkyně vůbec nezohlednila. Soud dále poukazuje i na nepřiměřená ujednání o dalších platbách spojených s poskytnutím předmětných úvěrů, neboť v případě předmětné Smlouvy došlo k navýšení jistiny o 84,4 %. RPSN tvořilo 215,01%. Soud považuje náklady úvěru za nepřiměřeně vysoké a v rozporu s dobrými mravy. Za situace, kdy žalobkyně neprokázala, že docházelo k hotovostnímu inkasu splátek, je třeba pohlížet na veškerá vedlejší ujednání tak, že plnily funkci úroků, které byly sjednány v rozporu se zákonem, přičemž soud odkazuje na rozhodnutí např. Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle něhož již úroky, které přesahují 60 %, byly sjednány v rozporu s dobrými mravy.11. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy poskytla žalovanému peněžní prostředky na základě neplatného titulu. Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu. Vrátil však jen 23 560 Kč. Soud mu proto uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 440 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 440 Kč od 15. 10. 2023 do zaplacení podle § 1970 o. z. Výše byla stanovena ke dni prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud určil třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Splatnost soud určil dle § 1958 odst. 2 o. z. podle výzvy k plnění, v níž žalobkyně poskytla žalovanému lhůtu k zaplacení do dne 14. 10. 2023. Protože žalovaný svou povinnost nesplnil, dostal se následujícího dne do prodlení. V ostatních nárocích soud žalobu v této části zamítl jako nedůvodnou s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy jako celku, aniž by se zabýval otázkou platnosti jednotlivých smluvních podmínek, o něž žalobkyně opírala nároky na poplatky a smluvené úroky.12. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. pak soud rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla ve věci z větší části neúspěšná a