21 C 164/2025-38 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 30. 6. 2025 domáhá, aby jí žalovaný zaplatil 18 124 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 13 300 Kč za období od 8. 12. 2024 do zaplacení v zákonné výši 12,75 % ročně.2. Žalobkyně uvedla, že , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela s žalovaným dne 23. 5. 2024 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč. Ty se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka v celkové výši 18 124 Kč skládající se z celkové nesplacené jistiny úvěru ve výši 13 300 Kč a ze smluvního úroku 4 824 Kč splatného nejpozději 15. 1. 2024.3. Žalobkyně uvedla, že žalovaný souhlasil s tím, že za účelem ochrany svých majetkových práv a v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru může věřitel před uzavřením smlouvy využívat informace z dlužnických registrů, konkrétně z registrů , Anonymizováno, , , Anonymizováno, .s., Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., , Anonymizováno, – , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, -, Anonymizováno, , právnická osoba, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., a , právnická osoba, . Podle tvrzení žalobkyně byla úvěruschopnost žalovaného vyhodnocena na základě údajů o jeho příjmech a výdajích, lustrací v CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historii. Žalobkyně dále uvedla, že nedisponuje dokumentací ohledně provedených lustrací v uvedených databázích ani ohledně tvrzených příjmů a výdajů. Podle žalobkyně žalovaný v souladu s odst. 3.2.1 obchodních podmínek prohlásil, že není v prodlení se splacením jakéhokoliv dluhu vůči třetí osobě, není si vědom evidence v žádné z databází dlužníků nebo databází pro tvorbu úvěrové historie, zejména v interní databázi věřitele, v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí či v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra ČR, a nejsou mu známy žádné okolnosti, které by mohly mít podstatný nepříznivý dopad na plnění jeho dluhů a povinností.4. Dne 12. 12. 2024 uzavřela žalobkyně s její právní předchůdkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které žalobkyně nabyla předmětnou pohledávku.5. Žalovaný byl podle žalobkyně prokazatelně upomínán k úhradě dluhu upomínkami odeslanými její právní předchůdkyní a následně i formou předžalobní upomínky prostřednictvím zástupce žalobkyně. Upomínka byla právním zástupcem žalobkyně odeslána 15. 1. 2025.6. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.7. Z provedeného dokazování se podává:i. Dne 23. 5. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které žalovanému dne 23. 5. 2024 poskytla 14 000 Kč. Žalovaný se finanční prostředky spolu se smluvním úrokem 80 % ročně zavázal vrátit žalobkyni v měsíčních splátkách ve výši 1 621 Kč. RPSN činilo 117,10 % (prokázáno smlouvou o úvěru a mimořádný výpis z účtu žalovaného č. , hodnota, za období 1. 5. 2024 - 31. 5. 2024).ii. Dne 12. 12. 2024 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, jejíž přílohou byl seznam postupovaných pohledávek (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 a seznam postupovaných pohledávek).iii. Právní předchůdkyně žalobkyně měla oznámit žalovanému postoupení pohledávky. Oznámení spolu s výzvou k plnění odeslala dne 15. 1. 2025 (prokázáno oznámením o postoupení pohledávek, výzva k zaplacení ze dne 15. 1. 2025 a podací lístek). Doručení tohoto dopisu nebylo prokázáno.iv. Z jiných provedených důkazů soud nezjistil žádná pro účely rozhodnutí ve věci podstatná skutková zjištění.8. S ohledem na datum uzavření smlouvy o zápůjčce posuzoval věc soud podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 8. 2024 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).9. Podle § 2390 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.10. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.11. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.12. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.13. Podle § 1968 věty prvé o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.14. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli spotřebitelského úvěru, aby před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele finanční prostředky poskytovateli úvěru vrátit, přičemž nesplnění této povinnosti má za následek (absolutní) neplatnost smlouvy, na základě které byly finanční prostředky spotřebiteli poskytnuty.15. V projednávané věci bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 14 000 Kč. Žalobkyně (jako její právní nástupkyně) proto byla povinna prokázat, že její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného tyto finanční prostředky vrátit.16. K povinnosti poskytovatele posuzovat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, formuloval a odůvodnil názor, podle něhož:i. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.ii. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí.iii. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka.iv. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.17. Srov. dále např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018.18. Uvedené závěry judikatury přijaté při výkladu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, se uplatní i při vykladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 (za všechna rozhodnutí viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sen. zn. 33 ICdo 27/2021).19. V projednávané věci žalobkyně neprokázala, že posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí, když výslovně uvedla, že příslušnými dokumenty nedisponuje. Soud proto uzavřel, že schopnost žalovaného splácet úvěr nebyla posouzena řád