17 C 5/2026-27 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala dne 30. 12. 2025 ke zdejšímu soudu žalobu o zaplacení částky 14 880 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne 1. 11. 2023 smlouva o úvěru, skládající se z půjčené částky 10 000 Kč a souhrnného poplatku ve výši 8 180 Kč, který se žalovaný zavázal splácet ve splátkách po 303 Kč týdně, splatných vždy do 7. dne následujícího týdne, počínaje 7. dnem od podpisu smlouvy. V případě prodlení žalovaného se stává splatným celý dluh a to v termínu nejbližší další splátky. Žalovaný splácel nepravidelně a uhradil celkem 3 300 Kč, (když 83,47 % splátky bylo započteno na jistinu a zbytek na úrok za poskytnutí úvěru dle smlouvy), po rozpočtení na týdenní splátky se žalovaný ocitl v prodlení. Žalobkyně ovšem požaduje úrok z prodlení od 26. 12. 2024 (tedy nechala uplynout celou lhůtu k zaplacení úvěru, čímž určila datum splatnosti 25. 12. 2024).2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k jednání se nedostavil, žalobce se z jednání omluvil. Soud tedy jednal v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 o.s.ř.3. Provedeným dokazováním, a to ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru vyplynulo, že dne 1. 11. 2023 podepsal žalovaný smlouvu o úvěru. Žalobkyně se zavázala poskytnout úvěr, když jako celková výše úvěru je uvedena částka 18 180 Kč, avšak jako jistina spotřebitelského úvěru je uvedena částka 10 000 Kč. Způsob čerpání byl uveden v hotovosti při podpisu smlouvy. Doba trvání úvěru činila 60 týdnů, úrok 1 980 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 3 000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 3 200 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr ve splátkách 303 Kč týdně od 8. 11. 2023. Z předžalobní výzvy ze dne 6. 3. 2025 včetně podacího archu z téhož data vyplynulo, že žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení dlužné částky s možností uplatnění své pohledávky v soudním řízení. Z přehledu plateb vyplynulo, že na dluh žalovaného započetli částku 3 300 Kč.4. Z evidenční karty klienta vyplynulo, že byla vyplněna 1. 11. 2023 za účelem žádosti o úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalobkyně vycházela z údajů o žalovaném, že bydlí sám, není vlastník nemovitosti, bydlí jako spolubydlící, je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, nevlastní žádné vozidlo, úvěr u žalobkyně nikdy neměl. Dále, že pracuje na plný pracovní úvazek, což mělo být ověřené smlouvou a výplatní páskou, jako , Anonymizováno, s příjmem 20 764 Kč. Jakožto výdaje jsou uvedeny výdaje na bydlení 4 872 Kč, životní minimum na ověření 4 860 Kč. Jakožto výdaje celkem je uvedena částka 9 732 Kč a disponibilní zůstatek 11 032 Kč.5. Zjištěný skutkový děj soud posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění ke dni uzavření smlouvy o úvěru, tedy 1. 11. 2023, (dále jen „o. z.“), a dále dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni uzavření smlouvy o úvěru, tedy 1. 11. 2023, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jednalo o vztah mezi žalobkyní coby podnikatelem a žalovaným coby spotřebitelem.6. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Dle § 1968 věty prvé o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.11. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.12. Soud posoudil zjištěný skutkový stav podle uvedených zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba byla podána po právu jen z části. V řízení žalobkyně prokázala, že přenechala žalovanému 10 000 Kč a tím, že souhrnné poplatky za poskytnutí úvěru byly smluveny částkou 8 180 Kč. Celá smlouva o úvěru však nebyla uzavřena platně. Žalobkyně totiž neprověřila s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného (schopnost poskytnutý úvěr splácet), jak jí ukládal zákon o spotřebitelském úvěru, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy, jak vyplývá přímo z citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. V daném případě žalobkyně náležitě ani netvrdila, jakým způsobem ověřovala úvěruschopnost žalovaného, čímž neunesla břemeno tvrzení. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že žalobkyně žádným způsobem nezjišťovala, jaké jsou skutečné příjmy a výdaje žalovaného, spoléhala se jen na jím sdělené údaje. Žalobkyně si ani neopatřila lustrace žalovaného z dostupných registrů, ilustrujících hospodářskou situaci žadatele (např. Centrální evidence exekucí, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI, REPI). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom taková obezřetnost, že poskytovatel před uzavřením smlouvy zjišťuje údaje o příjmech a výdajích žadatele o úvěr, nicméně nespoléhá se na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené žadatelem, ale tyto sám prověří. Úvěr přitom smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost žadatele posoudí a z jeho zjištění je zřejmé, že žadatel bude schopen úvěr splácet. Jinými slovy, poskytovatel by měl vždy úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit s jeho prohlášeními. Povinnost poskytovatele posoudit před uzavřením smlouvy schopnost spotřebitele splácet dluh představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho ekonomickým problémům (např. insolvenci) se všemi negativními důsledky.13. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému peněžní prostředky na základě neplatného titulu. Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Dosud vrátil jen 3 300 Kč. Soud mu proto uložil povinnost zaplatit žalobkyni 6 700 Kč (10 000 – 3 300), a to včetně zákonného úroku z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši 12 % ročně z přiznané částky ode dne 19. 3. 2025 do zaplacení. Splatnost soud určil dle § 1958 odst. 2 o. z. podle výzvy k plnění, v níž žalobkyně poskytla žalovanému lhůtu k zaplacení do 7 dnů po obdržení výzvy. Výzva byla žalované odeslána dne 6. 3. 2025, doručena byla 11. 3. 2025 (§ 573 o. z.). Protože žalovaný svou povinnost ve stanovené lhůtě 7 dnů nesplnil, dostal se následujícího dne (19. 3. 2025) do prodlení. Lhůtu k plnění soud určil třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř.14. Ohledně zbývající žalované částky ve výši 8 180 Kč včetně zákonného úroku z prodlení, které mají původ v neplatné smlouvě o úvěru, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.15. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalovaný byl ve věci úspěšnější, žádné náklady řízení mu však nevznikly.