6 C 189/2025-64 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobce podal k soudu shora uvedenou žalobu s tím, že jeho pohledávka vznikla na základě smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru uzavřenou s žalovaným dne , datum, distančním způsobem, na základě smlouvy se žalobce zavázal žalovanému poskytnout úvěr jiný než na bydlení až do výše 80 000 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky žalobci vrátit spolu s příslušenstvím v denních splátkách, přičemž denní splátky mohl žalovaný měnit v závislosti na čerpání úvěru. Na základě této smlouvy poskytl žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 14 013 Kč (dne 11. 1. 2025 částku ve výši 8 000 Kč a dne 21. 2. 2025 částku ve výši 6 013 Kč) s tím, že žalovaný se zároveň zavázal uhradit poplatek za službu „Presto“ ve výši 165 Kč, přičemž první splátka byla splatná dne 10. 2. 2025 a konec kreditového rámce měl nastat dne 5. 7. 2026. Žalovaný na svůj dluh uhradil toliko 13,84 Kč a dostal se do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, proto žalobce smlouvu vypověděl a o tomto informoval žalovaného e-mailem 13. 6. 2025, k tomuto datu došlo i k výpovědi smlouvy, následující den je žalovaný s peněžitým plněním v prodlení. Nesplacený dluh činí celkem 30 861,14 Kč, z toho jistina 13 999,16 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru 269,58 Kč, smluvní úrok 16 427,40 Kč, poplatek za službu Presto 165 Kč. Pokud by soud nárok žalobce neměl z titulu uzavřené smlouvy za prokázaný, požaduje žalobce, aby nárok v části jistiny posoudil jako bezdůvodné obohacení. Žalobce rovněž požaduje smluvní pokutu dle smluvního ujednání v článku VIII, odst. 1 smlouvy ve výši 0,1 % denně z dlužné částky ohledně níž je žalovaný v prodlení, žalobce požaduje smluvní pokutu pouze za prvních 90 dnů v období od 15. 3. do 13. 6. 2025 ve výši 412,56 Kč, žalobce rovněž požaduje zákonný úrok z prodlení z částky 14 433,74 Kč od 14. 6. 2025 do zaplacení.2. Žalovaný při jednání uvedl, že s žalobou principiálně souhlasí, fakticky souhlasí se zaplacením jistiny bez dalších nároků a poplatků, protože v době uzavírání smlouvy byl veden na úřadu práce, a proto mu půjčka neměla být poskytnuta, své tvrzení soudu doložil potvrzením úřadu práce. Žalovaný dále uvedl, že žádný příjem věřiteli nedokládal, věřitel po něm požadoval doložit pouze občanský průkaz a žádné další listiny, ani výplatní pásky či jiné doklady, které by dokládali poměry žalovaného po něm doložit nechtěl.3. Na základě provedeného dokazování soud zjistil a vzal za prokázané, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru do výše až 80 000 Kč s možností postupného čerpání, žalovaný se zavázal tento splácet v denních splátkách 163,83 Kč, přičemž fakticky vyčerpal dne 11. 1. 2025 částku 8 000 Kč a dne 21. 2. 2025 částku 6 013 Kč, tj. celkem vyčerpal částku 14 013 Kč, na svůj dluh vrátil toliko 13,84 Kč. Před uzavřením smlouvy byl poučen o informacích pro spotřebitele, dal souhlas se zpracováním osobních údajů, vyplnil údaje k posouzení o úvěruschopnosti s tím, že celkový počet členů ve společně hospodařící domácnosti je dva, nehradí žádné jiné půjčky, pravidelné výdaje na bydlení 3 000 Kč, další nezbytné výdaje 2 000 Kč, ostatní zbytné výdaje 3 000 Kč, ověřený čistý příjem žalovaného činil 48 650 Kč, jinak žalovaný jako spotřebitel uvedl příjem 50 000 Kč. Ohledně příjmu měl žalobce vycházet z výpisů z účtu žalovaného. Žalovaný dohodnuté splátky nedodržel, o tomto byl opakovaně informován, podáním ze dne 13. 6. 2025 žalobce smlouvu dle smluvního ujednání vypověděl, žalovaný byl rovněž vyzván k zaplacení předžalobní výzvou. Soud vycházel zejména ze smlouvy o spotřebitelském úvěru včetně obecných principů posuzování, informací pro spotřebitele a souhlasu se zpracováním osobních údajů, z bankID výpisu, z výpisu o posouzení úvěruschopnosti, z identifikovaných příjmů, z přehledu bankovních transakcí, z předpisu denních splátek, z údajů o poskytovateli spotřebitelského úvěru, z podání žalobce ze dne 24. 9. 2025, z předžalobní výzvy a z podacího lístku.4. Podle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. V daném případě dospěl soud k závěru, že žalobě nelze z části vyhovět. Žalobce neprokázal, že řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného splatit poskytnutý úvěr, obzvlášť za situace, kdy žalovaný prokázal, že v době uzavření úvěrové smlouvy byl evidován na úřadu práce, žalobce neověřil čistý příjem žalovaného 48 650 Kč a současně vycházel z celkových výdajů ve výši 8 000 Kč (tyto výdaje nejsou nikterak specifikovány – za bydlení, energie, telefon apod.). Tyto výdaje nikterak žalobce jako věřitel neověřoval. Za této situace věřitel porušil povinnost uloženou mu v § 87 odst. l zák. č. 257/2016 Sb., z tohoto důvodu soud úvěrovou smlouvu hodnotí jako absolutně neplatnou dle § 588 občanského zákoníku /srovnej s rozhodnutími KS Praha sp. zn. 27 Co 81/2019, 27 Co 477/2017, 22 Co 295/2019/.6. Soud proto nárok žalobce posoudil jako bezdůvodné obohacení dle § 2991 občanského zákoníku, žalovaný převzal finanční částku 14 013 Kč bez právního důvodu, na svůj dluh uhradil toliko 13,84 Kč, tudíž se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil o částku 13 999,16 Kč, zákonný úrok z prodlení pak odpovídá § 1968 občanského zákoníku, proto soud žalobě částečně vyhověl /výrok I./.7. Na druhé straně soud žalobu ve zbývající části z důvodu absolutní neplatnosti zamítl, neboť z neplatně uzavřené smlouvy nemohl platně vzniknout nárok na zaplacení poplatků, smluvní pokuty či smluvního úroku /výrok II./.8. Za podanou žalobu žalobce uhradil na účet soudu soudní poplatek ve výši 1 252 Kč. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 13 999,16 Kč, poplatků v celkové výši 269,58 Kč, smluvní pokuty ve výši 165 Kč a smluvní pokuty ve výši 412.56 Kč (tyto položky jsou základem pro výpočet soudního poplatku, tj. částka ve výši 14 846,30 Kč) a ze smluvního úroku ve výši 16 427,40 Kč (z této položky se soudní poplatek nevybírá). Následnou kontrolou soud zjistil, že žalobce tak zaplatil na soudním poplatku 1 252 Kč, když měl uhradit toliko 1 000 Kč. Podle § 10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, bylo-li na poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost, vrátí soud přeplatek.9. S ohledem na výše uvedené rozhodl soud o vrácení přeplatku soudního poplatku ve výši 252 Kč tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.10. Podle § 142 odst. l o.s.ř. soud rozhodl o nákladech řízení, procesně více úspěšný byl žalovaný, tomu však žádné náklady řízení nevznikly, proto si každý z účastníků ponese náklady ze svého /výrok II./.