31 C 73/2018 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobci podali dne [datum] u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu o zaplacení shora uvedené částky s tím, že byli k rozhodnému datu mezi [datum] a [datum] vlastníky pozemku p. [číslo] o výměře 487 m2, druh zastavěná plocha a nádvoří, nacházejícího se v k.ú. [část obce], obci [obec], jehož součástí je budova [adresa], tak, jak je oboje zapsáno na LV č. [rok] vedeném u [stát. instituce], [stát. instituce]; a dále pozemku p. [číslo] o výměře 311 m2, druh zastavěná plocha a nádvoří, nacházejícího se v k.ú. [část obce], obci [obec], jehož součástí je budova [adresa], tak, jak je oboje zapsáno na LV č. [číslo] vedeném u [stát. instituce], [stát. instituce]. U těchto nemovitostí došlo k rozhodnému datu ze strany státu k nucenému omezení vlastnického práva, kdy některé bytové jednotky nacházející se v nemovitostech byly obsazeny nájemci, kteří za jejich užívání platili nájemné, jehož výše byla určována dle cenových předpisů platných a účinných v jednotlivých obdobích. Jednalo se tedy o byty s tzv. regulovaným nájemným, kdy žalobcům, jakožto vlastníkům bytů, nebyla dána možnost jednostranně měnit výši nájemného a oni tak museli postupovat podle tehdy platných a účinných právních předpisů, které velmi citelným způsobem omezovaly horní hranici maximální možné výše pronajímateli požadovaného nájemného. Pronajímatelé bytů tak byli nuceni až do [datum] respektovat stav, kdy tehdy účinný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v § 696 odst. 1 odkazoval při způsobu výpočtu nájemného, úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu, způsobu jejich placení, jakož i v případech, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, na zvláštní právní úpravu, která však nebyla v České republice zákonodárcem v žádné podobě přijata. [příjmení] novelou občanského zákoníku (zákon č. 509/1991 Sb.) došlo k transformaci užívacího práva k bytu na nájem bytu. Výše nájemného byla vždy určována na základě prováděcích předpisů, které autoritativně stanovovaly výši nájemného. Pronajímatel tak na nájemném mohl požadovat pouze částku určenou právním předpisem, kterou nebylo možné jednostranně navýšit. Ústavní soud poprvé v roce 2000 svým nálezem Pl. ÚS 3/2000 ze dne [datum] konstatoval protiústavnost míry ekonomické regulace v kombinaci s nemožností pronajímatele ukončit pro něj nevýhodný stav. Dále Ústavní soud v letech 2001 až 2003 zrušil několik prováděcích předpisů, které se pokoušely obejít uvedený nález novou regulací nájemného, když je shledal protiústavními. Zákonodárce se pak následně celou věcí nijak nezabýval, tj. nepřijal žádný prováděcí předpis, na který zmíněné ustanovení § 696 odst. 1 občanského zákoníku odkazovalo. Nájemné proto zůstávalo ve výši, která odpovídala posledně určenému nájemnému, a pronajímatel neměl dle judikatury Nejvyššího soudu ČR způsob, jak jej zvýšit (s výjimkou dohody stran, k čemuž však v praxi nedocházelo), ani nebyl aktivně legitimován ukončit pro něj nevýhodný právní vztah. Zákonodárce následně od [datum] provedl § 696 odst. 1 občanského zákoníku a stanovil způsob zvýšení nájemného zákonem č. 107/2006 Sb. o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dlouhodobou nečinnost Parlamentu České republiky, spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (§ 696 odst. 1 občanského zákoníku), označil ve svých nálezech Ústavní soud za protiústavní a dodal, že takový stav porušoval čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. II Listiny základních práv a svobod a čl. l odst. 1 Dodatkového protokolu [číslo] k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (viz Pl. ÚS 20/05 ze dne [datum]). Ústavní soud postavil svůj závěr na tezi, že není přípustné přenášet sociální zátěž jedné skupiny lidí (nájemci) na skupinu druhou (pronajímatelé) a doplnil, že není rovněž přípustné vytvářet různé kategorie pronajímatelů v závislosti na tom, zda nájemné v bytech jedné skupiny podléhá regulaci či nikoliv (Pl. ÚS 20/05 ze dne [datum]). Takové kategorizování označil Ústavní soud za diskriminační a protiústavní. Ústavní soud shora uvedené následně rozšířil a doplnil ve svém nálezu Pl. ÚS 27/09 ze dne [datum] tak, že přiznal obecně vlastníkům bytů, kteří byli povinni podrobit se nečinnosti Parlamentu České republiky, možnost domáhat se náhrady škody vůči státu (opírající se o zákon č. 82/1998 Sb.), která vznikla v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu České republiky uvedené shora, ve formě práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Ve stejném duchu vzápětí rozhodl i Evropský soud pro Lidská práva ve Štrasburku. Dne [datum] vydal rozsudek ve věcech [právnická osoba], [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení] proti České republice, v němž shledal, že regulací nájemného došlo k porušení práva stěžovatelů na ochranu majetku ve smyslu článku 1 Protokolu [číslo] k Evropské úmluvě o lidských právech. Vedeni úvahami Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, žalobci dospěli k závěru, že také jim bylo v důsledku neústavní regulace zasaženo do jejich základního práva zaručeného Listinou základních práv a svobod, a to konkrétně do práva zakotveného v čl. 11 - právo vlastnit majetek, ve spojení s povinností strpět jeho omezení pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu a práva na ochranu majetku ve smyslu článku 1 Protokolu [číslo] k Evropské úmluvě o lidských právech. Žalobci tedy díky regulaci nájemného nemohli svým nájemníkům v Nemovitostech jednostranně zvyšovat nájemné na úroveň obvyklého nájemného a v důsledku toho tedy vyčíslili shora uvedenou částkou, kterou po žalované požadují z titulu náhrady škody. Žalobci v žalobě přehledně vyčíslili požadovanou částku. Při vyčíslení výše náhrady bylo postupováno v souladu s dostupnou judikaturou, zejména nedávným nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 2326/16 ze dne [datum] či již zmiňovaným rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ve věcech [právnická osoba], [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení] proti České republice (stížnosti [příjmení] a [příjmení] pod [číslo]). Výše náhrady za omezení vlastnického práva regulací nájemného v období let 2002 2006 proto vychází jako z primárního kritéria z rozdílu mezi obvyklým /tržním/ nájemným v daném místě a čase a nájemným, kterého mohl dle právní úpravy vlastník dosahovat. Rozdíl výše nájemného (regulovaného a obvyklého) v jednotlivých měsících pak odpovídá požadované náhradě za nucené omezení vlastnického práva v každém kalendářním měsíci. Celkovou výši nároku u každého bytu žalobci závěrem sumarizují. Výše měsíčního regulovaného nájemného, kterého mohli vlastníci dle právní úpravy dosahovat, byla v období od [datum] do [datum] určena podle výměru MF [číslo] 2002 ve výši podle přílohy vyhlášky ministerstva financí [číslo]. Týmž výměrem a toutéž vyhláškou byla od [datum] stanovena možnost zvýšení nájmu o 4 %. Současně byla nově vymezena podlahová plocha pro propočet nájemného a umožněno při zateplení domu, které prokazatelně vede k úspoře nákladů nájemce za teplo, zvýšit nájemné ročně o 30 % z dosažené úspory. Maximální možné výše tak regulované nájemné dosáhlo po navýšení účinném od 1. 7. 2002, a to výše 37,07 Kč/metr čtvereční/měsíc v [obec] za byt nejvyšší kategorie. Pro účely určení výše náhrady za omezení vlastnického práva uplatňované touto žalobou byla použita částka 40 Kč/metr čtvereční/měsíc, tedy částka ještě vyšší, než které mohl vlastník dle právní úpravy dosáhnout. Pro určení výše obvyklého /tržního/ nájemného byly použity bytové jednotky nacházející se v Nemovitostech, jež v rozhodné době již nepodléhaly protiústavní regulaci. Jak vyplývá z přiložených tabulek, bylo užito tržní nájemné za 1 m2 podlahové plochy za započitatelnou plochu, přičemž byla užita výše při jeho spodní cenové hranici. Výši regulovaného i obvyklého nájemného uvádí žalobci vždy za každý měsíc zvlášť. Rozdíl výše nájemného (tržního a regulovaného) v jednotlivých měsících odpovídá požadované náhradě za nucené omezení vlastnického práva v každém kalendářním měsíci. Celková výše nároku u každého bytu je závěrem sumarizována. K prokázání svého nároku uvádí žalobci u každého bytu údaje o přidělení bytu, výši regulovaného nájmu za m2 a výši regulovaného nájmu za započitatelnou plochu a dokládá je evidenčními listy oznamujícími výši nájemného a záloh na služby v jednotlivých obdobích od ledna 2002 do prosince 2006. 1. Bytový dům [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo] Byt [číslo] měla v užívání paní [jméno] [příjmení], která jej užívala od roku 2000. Při výši regulovaného nájemného v částce 40 Kč za 1 m2 za měsíc pak nájemné za byt a kalendářní měsíc. při celkové bytové ploše 106,5 m2 ve sledovaném období od [datum] činilo 4.260 Kč, a to včetně služeb a úhrad za vybavení bytu. Výše obvyklého nájemného v témže domě v