13 C 182/2018-82 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne [datum] se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se jedná o nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni při výkonu veřejné moci žalovanou. 2. Žalobkyně v žalobě dále uvedla, že u ní Finanční úřad pro hl. m. Prahu (dále jen„ správce daně“) zahájil dne [datum] daňovou kontrolu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2014 až leden 2015. [příjmení] kontrolu správce daně ukončil dne [datum], tedy po více než 13 měsících. V průběhu daňové kontroly docházelo dle žalobkyně k průtahům, a proto podala dne [datum] k Městskému soudu v Praze žalobu proti nezákonnému zásahu dle § 82 a násl. zák. č. 150/2002 Sb. soudní řád správní (dále jen„ s.ř.s.“). Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 24.4.2018, č.j. 6 A 133/2016-33 tak, že označil předmětnou daňovou kontrolu za nezákonnou, neboť správce daně byl v jejím průběhu nečinný. Žalobkyně nijak nepřispěla k průtahům v řízení a má za to, že jí postupem správce daně vznikla nemajetková újma, kterou vyčíslila v souladu se Stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010. Žalovaná před zahájením řízení žalobkyni žádné odškodnění za daňovou kontrolu nepřiznala s odůvodněním, že její nárok je promlčen. 3. Žalovaná uplatněný nárok neuznala a dále k žalobě uvedla, že vydáním zajišťovacího příkazu [číslo] ze dne [datum] správce daně zajistil v souladu s § 167 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád úhradu na dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty za prosinec 2014 ve výši 2 137 463 Kč. Zajišťovací příkaz byl vydán z důvodu existence obav o budoucí vymahatelnost dosud nestanovené daně z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2014 v částce odpovídající odůvodněnému předpokladu v budoucnu stanovené daně. Správce daně zjistil, že na bankovní účty, které mu nebyly oznámeny, byly poukázány platby ve výši 6 364 461 Kč a 5 951 400 Kč. Správci daně tak nezbylo než považovat tyto finanční toky za úplatu z důvodu dodání zboží či služby, u kterých vznikla žalobci povinnost přiznat daň na výstupu ve výši 2 137 463 Kč. V době vydání zajišťovacího příkazu nepodal daňový subjekt daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2014, ačkoli lhůta pro jeho podání uplynula [datum]. Samotná daňová povinnost pak byla zjišťována v samostatně vedeném vyměřovacím řízení, resp. při daňové kontrole vedené v rámci tohoto řízení, která byla zahájena dne [datum]. [příjmení] kontrola byla ukončena zprávou o daňové kontrole [číslo jednací] ze dne 1.6.2016. Správce daně vydal platební výměr na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2014 [číslo jednací] ze dne 21. 6. 2016 na vlastní daňovou povinnost ve výši 1 104 576 Kč, v souladu s podaným daňovým přiznáním, které bylo žalobcem podáno až po vydání zajišťovacího příkazu. Správce daně, jak je shora konstatováno, ponížil zajišťovací příkaz na částku 1 104 576 Kč a na základě průběžných výsledků daňové kontroly vrátil neprodleně částku přeplatku ze zajištění ve výši 931 350 Kč již dne [datum], tedy ještě dříve, než rozhodl o snížení zajištěné částky a před samotným vyměřením daňové povinnosti. Žalovaná považuje nárok žalobkyně za nedůvodný, neboť pro oblast správy daní nelze aplikovat stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, na které žalobce odkazuje. Nárok žalobce totiž nemůže být posuzován dle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“). Ve správě daní se tak nelze dovolávat porušení práva na projednání věci v přiměřené době, což tedy vylučuje možnost nesprávného úředního postupu ve formě nepřiměřené délky řízení. Žalovaná přesto uvádí, že Městský soud v Praze po zohlednění všech skutkových okolností dospěl k závěru, že samotné průtahy v předmětném daňovém řízení činily v součtu pouhých 9 měsíců. Žalovaná pochybuje, že průtahy v tomto rozsahu byly způsobilé žalobkyni způsobit újmu. Žalovaná dále vznesla námitku promlčení nároku žalobkyně, kdy dle jejího názoru se na předmětnou věc nepoužije § 41 s .. 4. Závěrem svého vyjádření žalovaná uvedla, že„ jako gesto dobré vůle se žalovaná tímto žalobkyni omlouvá za nesprávný úřední postup (průtahy v řízení)“. Smyslem omluvy však není suplovat náhradu nemateriální újmy v penězích a její poskytnutí rovněž neznamená, že k nějaké újmě skutečně došlo. Jde o projev uznání chyby, o jakousi morální satisfakci za soudem konstatovaný nezákonný zásah. 5. Zdejší soud rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 10.8.2020, č.j. 13 C 182/2018-23 tak, že žalobu zamítl a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení. Důvodem zamítnutí žaloby bylo promlčení nároku žalobkyně dle ust. § 32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za způsobenou škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V projednávané věci daňová kontrola probíhala od [datum] do [datum], žalobkyně svůj nárok u žalované uplatnila až [datum] a žalobu u soudu podala dne [datum], tedy po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty. Soud uzavřel, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem nemá účinky stavení promlčecí lhůty v souladu s § 41 s.ř.s., promlčecí lhůta marně uplynula, a proto je nárok žalobkyně promlčen. Z tohoto důvodu byla žaloba zamítnuta. Soud v rámci odůvodnění rovněž vyslovil právní názor, že i v případě, že by nárok žalobkyně promlčen nebyl, jeví se soudu jako přiměřená kompenzace nesprávného úředního postupu žalované jeho konstatování, ke kterému de facto došlo již v řízení před soudem správním. Žalovaná se v průběhu řízení žalobkyni omluvila za průtahy v řízení, a proto má za to, že finanční kompenzace již není na místě. 6. Proti výše uvedenému rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém uvedla, že má za to, že její nárok nebyl promlčen, jelikož promlčecí lhůta náhrady za nemajetkovou újmu žalobce v souladu s § 41 s.ř.s. po dobu řízení před správním soudem neběžela, a soud prvního stupně tak námitku promlčení posoudil nesprávně. Žalobkyně dále uvedla, že na rozdíl od soudu prvního stupně má za to, že průtahy v řízení představují celou délku daňové kontroly, a nikoliv pouze 9 měsíců. 7. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20.5.2021, č.j. 53 Co 28/2021-71 byl výše uvedený rozsudek prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Městský soud v Praze uzavřel, že nárok žalobkyně není promlčen, a to dle § 41 s .., z něhož rozlišení různých typů žalob pro aplikaci tohoto ustanovení nevyplývá, a řízením podle tohoto ustanovení je rovněž určovací žaloba podle § 82 s .. Promlčecí lhůta se tak během řízení u správního soudu stavěla, a k promlčení nároku žalobkyně dojít nemohlo. Závazným pokynem poté Městský soud v Praze soudu prvého stupně uložil, aby posoudil otázku vzniku nemajetkové újmy žalobkyně, zda lze požadovat u daňové kontroly nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení či pouze z důvodů průtahu, a aby posoudil adekvátní formu případného zadostiučinění. 8. Soud po vrácení věci již neprováděl další dokazování ve věci, neboť v přecházejícím řízení provedl všechny důkazy, na základě kterých dospěl ke skutkovému závěru a rozhodnutí ve věci. 9. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2018, č. j. 6A 133/2016-33, soud zjistil, že v soudním řízení správním se žalobkyně vůči Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu domáhala ochrany proti nezákonnému zásahu. Citovaným rozsudkem Městský soud v Praze určil, že daňová kontrola daně z přidané hodnoty u žalobce za zdaňovací období listopadu 2014 až ledna 2015, zahájená dne [datum] a ukončená projednáním zprávy o daňové kontrole dne [datum], byla nezákonná. 10. Městský soud v Praze rekapituloval průběh daňového řízení takto: a. Zajišťovacím příkazem ze dne 30. 1. 2015 [číslo jednací] bylo žalobci uloženo složit jistotu na dosud neuhrazenou daň z přidané hodnoty ve výši 2 137 463 Kč za období od [datum] do [datum]. Z odůvodnění vyplývá, že žalovaný zjistil, že na žalobcovy dva bankovní účty, které nebily žalovanému oznámeny, byly dne [datum] připsány částky 6 364 461 Kč a 5 951 400 Kč. Žalovaný tyto částky považoval za přijatou úplatu za dodání zboží nebo poskytnutí služby, u kterých daňovému subjektu vzniká daňová povinnost. Z těchto částek žalovaný odhadl daň z přidané hodnoty ve výši 2 137 463 Kč. Poukázal přitom na porušování zákonných povinností žalobcem, který nepodal ve lhůtě přiznání k dani z přidané hodnoty a neoznámil správci daně své dva bankovní účty, navíc se v případě žalobce nejednalo o první případ porušování zákonných povinností. Chování žalobce žalovaný chápal jako snahu o zatajení předmětných příjmů. b. Interním sdělením ze dne [datum] žalovaný vznesl vůči svému organizačnímu útvaru, Územnímu pracovišti pro [část Prahy] na zahájení a provedení daňové kontroly na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2014, prosinec 2014 a leden 2015 s tím, že dne [datum] žalobce podal daňová přiznání za výše uvedená zdaňovací období, daňovou povinnost za prosinec 2014 tam vyčíslil na 1 104 y576 Kč, za listopad 2014 a leden 2014 vyčíslil na 0