12 C 121/2022-41 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobce se domáhal zaplacení částky ve výši 600 Eur z titulu náhrady škody na zpožděném letu. Dle tvrzení žalobce došlo dne [datum] ke zpoždění letu č. [anonymizována dvě slova] z letiště v Istanbulu do Soulu, číslo rezervace žalobce [anonymizováno], provozovaného žalovaným. Žalobce dle svých tvrzení dorazil do cílové destinace se zpožděním o 3,28 hodiny. V souladu s čl. 6 a 7 Nařízení Evropského parlamentu a Rady ES [číslo] ze dne [datum], jímž se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě při odepření nástupu do letadla, zrušení anebo významného zpoždění letů (dále jen„ Nařízení č. 261/2004“), požaduje žalobce po žalované jako náhradu škody na zpožděném letu částku ve výši 600 Eur. 2. Žalovaná se podané žalobě se bránila tak, že nárok žalobce neuznává a navrhla žalobu v plném rozsahu zamítnout, zejména z důvodu, že žalobce svůj nárok dostatečně neprokazuje, neboť žalobcem předloženými důkazy není prokazována délka letu ani údajné zpoždění. 3. Ve věci bylo dne [datum] jednáno v nepřítomnosti žalobce dle § 101 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce se z jednání neomluvil, přestože předvolání k jednání bylo právní zástupkyni žalobce řádně doručeno do datové schránky dne [datum]. 4. Soud na tomto místě s ohledem na cizí prvek v řízení, kdy žalobce má bydliště v Korejské republice a žalovaná je zahraniční společnost se sídlem v Turecku (s organizační složkou na území ČR). Protože se v dané věci jedná o nárok dle Nařízení č. 261/2004, soud se zabýval nejprve úpravou mezinárodní příslušnosti dle nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne [datum] (nařízení Brusel I bis). Jelikož žalovaná nemá bydliště v žádném členském státě EU (tedy„ bydliště“ ve smyslu čl. 63 nařízení Brusel I bis), určuje se ve smyslu čl. 6 odst. 1 nařízení Brusel I bis příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů s výhradou čl. 18 odst. 1, čl. 21 odst. 2 a článků 24 a 25. Z dikce čl. 25 nařízení Brusel I bis, který upravuje ujednání o místní příslušnosti, je zřejmé, že toto ustanovení na daný případ nedopadá, neboť by si strany musely dohodnout, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, což ani z jedné strany tvrzeno není. 5. S odkazem na výše zmíněný čl. 6 odst. 1 nařízení Brusel I bis bylo nutno postupovat při určení místní příslušnosti soudu, když pravomoc nelze dovodit z žádné dvoustranné mezinárodní smlouvy, podle § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém („ ZMPS“) dle kterého je pravomoc českých soudů dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného. 6. Podle § 86 odst. 3 o.s.ř. lze proti zahraniční osobě podat žalobu (návrh na zahájení řízení) i u soudu, v jehož obvodu je v České republice umístěn její závod nebo organizační složka jejího závodu. Jelikož žalovaná má organizační složku v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1, je tento soud mezinárodně příslušný a zároveň místně příslušný k řízení o žalobě proti žalované. 7. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázáno tvrzení žalobce, že dne [datum] absolvoval let č. [anonymizována dvě slova] provozovaný žalovanou z Istanbul do Soulu. Číslo rezervace letu tvrzené žalobcem soud prokázáno nemá, stejně tak provedenými listinnými důkazy nebylo prokázáno tvrzení žalobce o tom, že dorazil do cílové destinace se zpožděním o 3,28 hodiny. 8. S ohledem na skutečnost, že žalobce nebyl přítomen jednání, připravil se tak o možnost být soudem poučen dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. o povinnosti doplnit svá skutková tvrzení a označit (předložit) důkazy k prokázání svých žalobních tvrzení v požadovaném rozsahu tak, aby mohl být ve sporu úspěšný. Žalobce tak neunesl břemeno důkazní v daném sporu, a žaloba by již z tohoto důvodu musela být zamítnuta. 9. Co je však ve věci zásadní, a je to nutno dále uvést v rámci právního posouzení věci, je skutečnost, že žalobce svůj nárok opírá o Nařízení č. 261/2004, které mimo jiné stanoví pravidla náhrad cestujícím v letecké dopravě při významném zpoždění letu. 10. Článek 3 Nařízení č. 261/2004 upravuje oblast působnosti tohoto nařízení. Nařízení se vztahuje a) na cestující odlétající z letiště umístěného na území členského státu, na které se vztahuje Smlouva; b) na cestující odlétající z letiště umístěného na území třetí země na letiště umístněné na území členského státu, na které se vztahuje Smlouva, pokud neobdrželi náhradu nebo odškodnění a nebyla jim poskytnuta pomoc v této třetí zemi a pokud je provozující letecký dopravce dopravcem Společenství. 11. Soud s ohledem na skutková tvrzení uvedená v žalobě, tedy, že se jednalo o korejského cestujícího odlétajícího z letiště umístěného na území třetí země (Istanbul) a mířícího na letiště na území třetí země (Soul) shledal, že na daný případ působnost Nařízení jednoznačně nedopadá. I s ohledem na právě uvedené nezbylo soudu, než žalobu jako nedůvodnou zamítnout. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 9 680 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 14 595 Kč (určená přepočtem dle kurzu 24,325 CZK/EUR vyhlášeného ČNB ke dni 8.11.2022) sestávající z částky 1 700 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu ze dne [datum], odůvodnění odporu ze dne [datum] a účast na jednání dne [datum]) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 8 000 Kč ve výši 1 680 Kč.