12 C 42/2014-640 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhal vydání rozsudku, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 431 767 Kč s příslušenstvím spočívajících v zákonném úroku z prodlení z žalované částky od [datum] do zaplacení. K důvodům žaloby uvedl, že žalovaný v domě ve správě žalobce bez právního důvodu užívá technickou chodbu sloužící pro vedení inženýrských sítí, aniž by za její užívání cokoli platil. Žalovaná částka tak představuje výši bezdůvodného obohacení na straně žalovaného za užívání této chodby za období od [datum] do [datum]. 2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, když namítal, že aktivně legitimovaným subjektem ve věci nemůže být žalobce, nýbrž jednotliví vlastníci bytových jednotek domu. Dále uvedl, že předmětná technická chodba není nebytovým prostorem společné části domu, když takto nebyla kolaudována ani označena ani v prohlášení vlastníka. Žalovaný měl dále zato, že technická chodba je samostatnou věcí v právním slova smyslu, přičemž není ve vlastnictví žalobce. Posléze svoji argumentaci rozšířil o tvrzení, že technická chodba v domě je součástí kolektorové sítě jako liniové stavby, tedy nemovité věci ve vlastnictví žalovaného. Dále byl žalovaný toho názoru, že z povahy věci nelze mít za to, že by se žalovaný užíváním této chodby mohl obohacovat, neboť její provoz je ve veřejném zájmu, když je v ní umístěno vedení inženýrských sítí. Konečně pak žalovaný poukázal na § 13 odst. 6 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (dále„ zákon o vlastnictví bytů“), ve znění účinném do 31. 12. 2013, a s ním související přechod povinnosti předchozího vlastníka budovy strpět užívání technické chodby žalovaným na vlastníky jednotek. 3. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 12 C 42/2014-180, kdy soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 322 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítnul. Na základě zjištěného skutkového stavu uzavřel, že technická chodba není stavebně oddělitelná, je součástí budovy, přičemž se jedná o prostor netvořící byt, a tedy o prostor společný, a to i když takto nebyl explicitně vyjmenován v prohlášení vlastníka. Žalobce je odpovědný za správu domu podle § 1194 o. z., kterou je podle § [číslo] vše, co nenáleží vlastníku jednotky a je v zájmu všech spoluvlastníků, a je tudíž aktivně legitimován k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání společných prostor. Žalovaný technickou chodbu užívá bez právního důvodu ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. a § 2991 odst. 2 o. z., a je tak povinen žalobci vydat to, oč se obohatil. Toto obohacení pak spočívá v tom, co by žalovaný za užívání technické chodby byl povinen žalobci hradit na tržním nájemném, jehož výše byla určena znaleckým posudkem. 4. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného svým usnesením ze dne 26. října 2016 č.j. 91Co 32/2016- 253 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že jistém smyslu napadený rozsudek vykazuje nedostatek důvodů, resp. skutkové i právní závěry jsou neúplné, učiněné na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, a tudíž nemusí být správné. Odvolací soud se v odůvodnění svého usnesení ztotožnil s dílčím závěrem soudu prvního stupně o tom, že žaloba na vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání společných částí domu je výkonem práva ve věci spojené se správou domu ve smyslu § 1189 o. z., a že žalující společenství vlastníků je ve sporu věcně aktivně legitimováno. Stejně tak se ztotožnil s dalším dílčím závěrem soudu prvního stupně o tom, že technická chodba je společnou částí domu [adresa] [číslo], neboť chodba nemůže být s odkazem na § 118 odst. 1 a § 119 odst. 1 obč. zák považována za samostatnou věc, v tomto případě za (podzemní) stavbu oddělitelnou od jiných věcí a proto na základě zákona č. 172/1991 Sb. na žalovaného nemohlo přejít vlastnické právo k této chodbě. S odkazem na prohlášení vlastníka ze dne [datum], které prostor chodby nevymezuje jako byt či nebytový prostor, ale určuje ho jako společnou část domu určenou pro společné užívání, odvolací soud za správný shledal i další dílčí závěr soudu prvního stupně o tom, že technická chodba je společnou částí domu [adresa] [číslo]. 5. Odvolací soud však ve svém usnesení uvedl, že za stavu dokazování provedené soudem prvního stupně nebylo možné učinit závěr o tom, že žalovaný užívá technickou chodbu bez právního důvodu a uložil soudu prvního stupně vyjasnit okolnost, zda žalovanému (jeho právnímu předchůdci) mohlo vzniknout věcné břemeno užívání cizí nemovitosti, ať již ze zákona či vydržením, neboť vzniklo-li žalovanému věcné břemeno užívat cizí nemovitost, odpovídá mu povinnost žalobce výkon tohoto práva strpět. 6. Ve věci bylo poté rozhodnuto rozsudkem zdejšího soudu ze dne 4. června 2020, č. j. 12 C 42/2014-483, ve spojení s usnesením ze dne 1. září 2020, č. j. 12 C 42/2014-493, kdy soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 51 202 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Na základě zjištěného skutkového stavu, vycházeje ze závazného právního názoru odvolacího soudu, dospěl k závěru, že na žalovaného nemohlo přejít vlastnické právo k technické chodbě na základě zákona č. 172/1991 Sb., neboť tato chodba nemůže být považována za samostatnou věc. Soud dále dovodil, že organizaci DP- [ulice] správa komunikací vzniklo na základě výše uvedených veřejnoprávních předpisů věcné břemeno užívání cizí nemovitosti, tj. technické chodby jako součásti kolektorové (inženýrské) sítě, a že oprávnění k cizím nemovitostem, která mají povahu věcných břemen vzniklých na základě veřejnoprávních předpisů, zůstala nedotčena i po změně právní úpravy. Žalovanému tak zůstalo zachováno věcné břemeno užívání cizí nemovitosti, v daném případě technické chodby. Soud dále konstatoval, že obsahem věcného břemene užívání technické chodby je v daném případě povinnosti žalobce jako vlastníka technické chodby strpět umístění příslušných zařízení, umožnit jejich provoz a zdržet se zásahů do nich. Rozsah tohoto věcného břemene určuje dle soudu I. stupně technická norma ČNS [číslo]„ Kolektory a ostatní sdružené trasy vedení inženýrských sítí“, v platném znění, a žalovanému tak svědčí právo užívání celého prostoru technické chodby. Soud poté uzavřel, že vzhledem k tomu, že dovodil existenci věcného břemene užívání cizí nemovitosti, odpovídá právu žalovaného povinnost žalobce výkon tohoto práva strpět. Uvedl, že i když se jedná o věcné břemeno vzniklé na základě veřejnoprávních předpisů, je v případě absence zvláštní úpravy obsažené v těchto předpisech třeba posoudit obsah práv a povinností vyplývajících z věcného břemene podle předpisů občanskoprávních. Poukázal na to, že z obecné občanskoprávní úpravy vyplývá, že k bezdůvodnému obohacení na straně oprávněného z věcného břemene dochází tehdy, pokud oprávněná osoba nenese přiměřené náklady na zachování a údržbu věci zatížené věcným břemenem a ponechává je plně na bedrech vlastníka věci (§ 151n odst. 3 obč. zák.). S účinností od [datum] je pak povinnost osoby oprávněné ze služebnosti nést náklad na zachování a opravy věci upravena obdobným způsobem (§ 1263 o. z.). Soud proto žalobcem uplatněné právo na peněžitou náhradu za užívání společných částí domu, jehož správu žalobce zajišťuje, posoudil jako právo na vydání bezdůvodného obohacení – majetkového prospěchu, jenž vznikl žalovanému tím, že nenesl přiměřené náklady na zachování a údržbu věci zatížené věcným břemenem. Výši bezdůvodného obohacení na straně žalovaného pak stanovil výpočtem poměrných faktických nákladů na zachování a opravu technické chodby v žalovaném období, když vyšel z poměru celkové plochy domu [adresa] [číslo] k rozsahu plochy technické chodby. 7. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalovaného svým usnesením ze dne 26. května 2021 č.j. 91 Co 25/2021- 544 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, kdy konstatoval, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci / § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť soud I. stupně rozhodl o odlišném nároku, než který byl uplatněn žalobou, přičemž takto postupoval, aniž by předtím rozhodl o změně žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř. a nejsou tedy prozatím dány podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu napadeného rozsudku,. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že poté, co si soud I. stupně ujasní, jaký nárok je nadále předmětem řízení, nechť se vypořádá s otázkou, zda žalovanému (resp. jeho právnímu předchůdci) vzniklo legální věcné břemeno (jako forma veřejnoprávního omezení vlastnického práva) na základě veřejnoprávních předpisů, které upravují vznik legálních věcných břemen za účelem provozu jednotlivých vedení (inženýrských sí