25 C 10/2013-590 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobce a) se svou žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 2. 1. 2013 domáhal vůči žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci ([stát. instituce] a [stát. instituce]) při vyřizování jeho žádosti o informaci podle § 13 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, podané k [stát. instituce], odbor dopravních přestupků, dne 23. 9. 2010, a to nepřiměřenou délkou vyřizování žádosti žalobce a) o požadovanou informaci, týkající se způsobu vyřízení protiprávního jednání [anonymizováno] [jméno] [příjmení], tehdy soudce [název soudu], jehož se jmenovaný měl dopustit dne 5. 9. 2010. Jako zadostiučinění žalobce a) žádal jednak omluvu, jednak též to, aby soud konstatoval, že bylo porušeno jeho právo, a konečně také peněžité zadostiučinění ve výši 70 000 Kč. Po připuštění změny žaloby připuštěné soudem při jednání dne 8. 9. 2014 se žalobce a) domáhal požadovaného konstatování toliko eventuálním petitem pro případ, že mu nebude přiznáno peněžité zadostiučinění. Rozsudek zdejšího soudu ve věci žalobce a) ze dne 17. 9. 2014, č. j. 25 C 10/2013-104, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, č. j. 35 Co 63/2015-132, byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, č. j. 30 Cdo 3755/2015-154. 2. Žalobce b) se svou žalobou doručenou soudu dne 2. 1. 2013 domáhal vůči žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci ([stát. instituce] a [stát. instituce]) při vyřizování jeho žádosti o informaci podle § 13 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, podané k [stát. instituce], odbor dopravních přestupků, dne 10. 12. 2010, a to nepřiměřenou délkou vyřizování žádosti žalobce b) o požadovanou informaci (tutéž, jakou žádal též žalobce a), viz výše). Jako zadostiučinění žalobce b) žádal jednak omluvu, jednak též to, aby soud konstatoval, že bylo porušeno jeho právo, a konečně také peněžité zadostiučinění ve výši 65 000 Kč. Po připuštění změny žaloby připuštěné soudem při jednání dne 17. 9. 2014 se žalobce b) domáhal požadovaného konstatování toliko eventuálním petitem pro případ, že mu nebude přiznáno peněžité zadostiučinění. Rozsudek zdejšího soudu ve věci žalobce b) ze dne 17. 9. 2014, č. j. 25 C 6/2013-53, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2015, č. j. 22 Co 58/2015-76, byl zrušen, a to rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, č. j. 30 Cdo 3752/2015-97. 3. Nejvyšší soud v obou věcech vyslovil právní názor, že předmětná řízení o žádostech obou žalobců o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb. jsou správními řízeními, jejichž předmět nevykazuje civilní (soukromoprávní) povahu a na něž proto nedopadají čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Na tomto základě pak dovodil, že předmětná řízení nelze posuzovat pro účely požadovaného zadostiučinění jako jeden celek, nýbrž lze odškodnit toliko jednotlivé průtahy, resp. újmu plynoucí zvlášť z každého jednotlivého průtahu. V návaznosti na to pak Nejvyšší soud uložil soudu prvního stupně, aby v dalším průběhu řízení především postupoval tak, aby žalobce vyzval k doplnění žaloby v tom smyslu, aby specifikovali, zda a případně jakého odškodnění se domáhají ve vztahu k řízení před správními orgány na straně jedné a k řízení před správním soudem na straně druhé s tím, že vždy záleží na žalobci, jak nemajetkovou újmu vymezí, resp. podrobně popíše a vysvětlí, a s jakou skutečností ji spojí, neboť vysvětlením následku a jevových souvislostí jeho příčiny žalobce určuje skutkově předmět řízení (Nejvyšší soud v té souvislosti odkázal na svou dřívější judikaturu). Část původního předmětu řízení Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 23. 7. 2018 č. j. 25 C 10/2013-314 odmítl dle § 43 o. s. ř., když - řídě se právním názorem Nejvyššího soudu v této věci - nebyly vady žaloby odstraněny. K odvolání žalobců rozhodoval Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 11. 2018 č. j. 35 Co 388/2018-350 a na základě dovolání žalobců Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 12. 2019 č. j. 30 Cdo 10/97 /2019-448 usnesení potvrdil, respektive dovolání odmítl. Všechna tato tři usnesení napadli žalobci stížností u Ústavního soudu a Ústavní soud nálezem ze dne 14. 10. 2020 č. j. II US 570/20 všechna citovaná rozhodnutí zrušil a vyslovil, že byla porušena základní práva stěžovatelů na přístup soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost pak shledal důvodnou, protože obecné soudy se věcí stěžovatelů zabývaly toliko z pohledu dodržení závazků vyplývajících z Úmluvy, ačkoli bylo třeba se daným případem zabývat v prvé řadě z hlediska vnitrostátních garancí základních práv obsažených v listině. Předmětem správních řízení i navazujících soudních řízení správních bylo rozhodování ve věci základního práva stěžovatelů na informace dle čl. 17 Listiny. Žalobci tak měli právo na projednání této věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, které zahrnuje i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Toto právo se vztahuje jak na správní řízení, tak na navazující soudní řízení správní a z ústavně právního pohledu je třeba se na řízení od okamžiku podání žádosti o informace až do konečného rozhodnutí o ní nahlížet jako na jeden celek. Porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů představuje nesprávný úřední postup ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. Pokud se jednotlivec nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené tímto nesprávným postupem domáhá, uplatní se domněnka, že nepřiměřená délka řízení způsobuje nemajetkovou újmu. V tomto případě obecné soudy svým postupem znemožnily se tohoto práva domáhat, jednalo se o situaci, kdy byly částečně odmítnuty původní žaloby pro vady, jimiž netrpěly, žalobcům tak byl upřen přístup k soudu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud se pak ve svém rozhodnutí nijak nevyjadřoval k tomu, zda stěžovatelé mají nárok na peněžité zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, s tím, že toto je úkolem obecných soudů. Ty musí zohlednit další relevantní faktory, mimo jiné i význam předmětu řízení pro stěžovatele, posoudit i otázku, zda nedošlo ke zneužití práva. Ústavní soud ve svém nálezu se vyjádřil i k otázce, který ústřední správní úřad má jednat ve věcech náhrady újmy jménem státu, odkázal rovněž na novelu zákona o odpovědnosti státu, kdy novela č. 118/2020 Sb., účinná od 1. 4. 2020, změnila ustanovení § 6. Soud se tedy v prvé řadě vypořádal s tím, že úřadem příslušným jednat jménem státu ve smyslu § 6 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. je [stát. instituce], neboť se jedná o řízení zahájené do 31. 3. 2020. Tato příslušná organizační složka státu pak učinila nesporným, že délka řízení o žádosti o informace podle zákona č. 106/199 Sb. o svobodném přístupu k informacím byla necelé čtyři roky, jak před správními orgány, tak následně i soudy. Připojilo se ke stanovisku odvolacího soudu, který již v roce 2015 dané řízení posuzoval jako jedno řízení a dospěl k závěru, že uvedenému porušení nejvíce odpovídá satisfakce ve formě písemné omluvy, která byla žalobcům již poskytnuta. Ostatní formy satisfakce pak nepovažuje za přiměřené a shoduje se se závěrem vysloveným v obdobné věci Městským soudem v Praze v rozsudku ze dne 2. 4. 2015, č. j. 22Co 58/2015-76, podle kterého předmětné řízení mělo pro žalobce ad a) význam zcela nepatrný, protože požadovaná informace ohledně přestupkového řízení [anonymizováno] [jméno] [příjmení] se vůbec netýkala osob žalobců ani jakékoliv jejich osoby blízké, nejednalo se o informace, které by byly důležitou součástí života žalobců a mělo pro ně zásadní význam. Ve vztahu k žalobci ad a) to byl zcela nepatrný zásah, ve vztahu k žalobci ad b) prakticky žádný, neboť žaloba podaná žalobcem ad b) je zcela zjevně totožná s původní žalobou žalobce ad a) a podaná zřejmě jen z hlediska přátelství žalobce b) k žalobci ad a). Podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Př