30 C 166/2021-34 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobkyně se žalobou domáhá, aby jí žalovaný zaplatil částku 63 000 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení) podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., jak je specifikováno v žalobě. 2. Žalobkyně uplatnila na peněžité zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/92 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "odškodňovací zákon") ,která jí vznikla tím, že daňové orgány označené v žalobě nepřiměřeně dlouho rozhodovaly o žádosti žalobkyně o přiznání úroků z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), když daňové orgány byly nečinné a k činnosti je musely donutit správní soud. 3. Žalobkyně zastává názor, že daňové řízení spadá mezi řízení, která spadají pod ochranu čl. 38 odst. 2 usnesení č. 2/1993, Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ Listina“), a to z několika, na sobě zcela nezávislých, důvodů. 4. Na základě čl. 11 odst. 5 Listiny může stát omezit základní právo vlastnit majetek uložením daní. Jde tudíž o řízení o svého druhu vyvlastnění (omezení práva vlastnit majetek uložením daně), a proto je daňové řízení řízením o zásahu do základního práva, a proto toto řízení musí být bez průtahové, což v důsledku znamená, že uplatní stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. 5. V případě daňového řízení je právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě garantované čl. 41 Listiny základních práv Evropské unie, a proto je třeba při odškodnění průtahů v daňovém řízení aplikovat stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (Rc 58/2011). 6. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně předběžně uplatnila u žalované nárok, který je předmětem tohoto řízení, podáním ze dne 16.11.2020, což sama žalovaná potvrdila ve svém nedatovaném podání doručeném soudu dne 29.7.2021 (šestiměsíční) lhůta dle § 15 odst. 2 ZOŠ uplynula dne 17.5.2021. 7. U jednání konaném dne 22.2.2022 právní zástupce doplnil žalobu tak, že dne 15.10.2021 sdělila žalovaná žalobkyni, že její nárok neuznává. 8. Řízení o žádosti žalobkyně o přiznání úroků z neoprávněného jednání správce daně trvalo 4 roky a 6 měsíců, žalobkyně požaduje za prvé dva roky 15 000 Kč, za každý následující rok 15 000 Kč a 6 x 1 250 Kč za zbývajících šest měsíců. Protože celkové řízení bylo zatíženo mimořádným průtahem, požaduje žalobkyně částku v celkové výši 50 000 Kč zvýšit o dalších 20 % na 63 000 Kč. 9. Žalovaná ve vyjádření k žalobě žádala zamítnutí žaloby s tím, že žaloba byla podána předčasně před uplynutím lhůty uvedené v 15 odst. 2 ZOŠ. 10. Ač dne 22.11.2021 (tři měsíce před jednáním) bylo žalované doručeno předvolání k jednání, žalovaná žádala u jednání o poskytnutí lhůty k doplnění svého písemné procesní obrany, soud s poukazem na zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení této žádosti žalované nevyhověl. 11. Žalovaná argumentovala tím, že pouze samotné řízení před daňovými orgány podléhá nároku na nemajetkovou újmu a potom je nárok žalobkyně promlčen. 12. Soud provedl dokazování těmito listinnými důkazy: Rozhodnutí [anonymizováno 6 slov] ze dne 11. 3. 2016čj. [číslo], Rozhodnutí [anonymizována tři slova] [číslo jednací] ze dne 19. 2. 2019, Vyrozumění o odložení podnětu před nečinností, [číslo jednací], žaloba žalobkyně proti nečinnosti adresovaná Městskému soudu v Praze, Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22.11.2018, č.j. 11 A 217/2018-12, Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27.2.2019, č.j. 29 A 236/2018-58, kasační stížnost žalobkyně ze dne 22.3.2019 adresovaná Nejvyššímu správnímu soudu, Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.7.2019, č.j. 8 Afs 84/2019-27, Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17.10.2019, č.j. 11 A 217/2018-94, Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2020, č. j. 8 Afs 307/2019-25, z nichž zjistil, že [anonymizováno 6 slov] rozhodnutím ze dne 11. 3. 2016 zamítl žádost žalobkyně o přiznání úroků z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 22. 3. 2016 odvolání. 13. Dne 11. 6. 2018 se obrátila na [anonymizována tři slova] s podnětem proti nečinnosti z důvodů, že dosud nebylo o odvolání rozhodnuto. [anonymizována tři slova] žalobkyni informovalo, že její podnět posoudilo jako podnět proti nečinnosti správního orgánu prvního stupně (finančního úřadu), který dosud nepředložil odvolání se svým stanoviskem odvolacímu orgánu. Podnět tedy postoupilo k vyřízení [anonymizována tři slova], který jej vyřídil jako podnět proti nečinnosti [anonymizována dvě slova]. 14. Odvolací [anonymizována dvě slova] podnět odložilo a dne 26. 7. 2018 o tom žalobkyni vyrozumělo. Nečinnost spatřovalo v tom, že správní orgán prvního stupně nepředal odvolacímu orgánu správní spis. To však již učinil a svoji nečinnost tedy odstranil. 15. Žalobkyně dne 3. 10. 2018 podala žalobu proti nečinnosti žalovaného u Městského soudu v Praze. V ní se domáhala soudní ochrany proti nečinnosti [anonymizována tři slova] v řízení o odvolání podle § 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s.ř.s."). Namítla, že [anonymizována tři slova] stále o odvolání nerozhodlo, přestože od podání odvolání uplynuly již více než 2 roky. Navrhla, aby správní soud uložil tamnímu žalovanému povinnost vydat rozhodnutí o odvolání do 30 dnů od právní moci rozsudku. Městský soud v Praze žalobu usnesením z 22. 11. 2018 postoupil místně příslušnému Krajskému soudu v Brně, který ji obdržel 11. 12. 2018. 16. Krajský soud v Brně podanou žalobu na ochranu proti nečinnosti usnesením z 27. 2. 2019 odmítl pro nepřípustnost z důvodu nesplnění podmínky bezvýsledného vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti. 17. Proti tomu podala žalobkyně kasační stížnost, o které Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem čj. 8 Afs 84/2019-27 tak, že napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému řízení. 18. Podáním ze dne 30. 8. 2019 žalobkyně vzala žalobu zpět. Krajský soud v Brně znovu rozhodl v dané věci usnesením ze dne 17. 10. 2019 tak, že výrokem I. řízení zastavil, výrokem II. vrátil žalobkyni část soudního poplatku a výrokem III. Odvolacímu [anonymizována dvě slova] uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Uvedl, že žalobkyně vzala svou žalobu zpět dříve, než o ní krajský soud rozhodl, a proto byly splněny podmínky dle § 47 písm. a) s. ř. s. pro zastavení řízení. Projevem vůle, kterým žalobkyně vzala žalobu zpět, je soud podle svého tvrzení vázán. Řízení před zpětvzetím nedospělo do fáze meritorního projednání žaloby, proto soud rozhodl o vrácení soudního poplatku. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2019 brojilo [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud odmítl svým usnesením ze dne 7. 5. 2020, č. j. 8 Afs 307/2019-25, které bylo právnímu zástupci žalobkyně doručeno dne 19. 5. 2020. 19. Z průběhu řízení rovněž vyplývá, že žalobkyně vzala podanou žalobu zpět v důsledku pozdějšího chování žalovaného [příjmení] [anonymizována dvě slova]. 20. Z Rozhodnutí [anonymizována tři slova] [číslo jednací] ze dne 19. 2. 2019, jehož vydání se podanou žalobou domáhala žalobkyně, soud dále zjistil, že odvolání se zamítá a napadené rozhodnutí [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [anonymizováno]. [anonymizováno] ze dne 11. 3. 2016 [číslo], se potvrzuje. V odůvodnění se shrnuje dosavadní průběh řízení, že dne 9.8.2011 byla [anonymizována tři slova] [část Prahy] řada rozhodnutí, jimiž bylo žalobkyni přiznány úroky z neoprávněného jednání správce daně a dne 20.11.2015 (po více než 4 a čtvrt roku) žalobkyně podala žádost o přiznání úroku, která napadeným rozhodnutím [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [anonymizováno]. [anonymizováno] byla zamítnuta. Žalobkyně měla za to, že jí úrok z neoprávněného jednání správce daně dosud nebyl přiznán, neboť dříve vydaná rozhodnutí v roce 2011 nebyla doručena k rukám jejího právního zástupce. K doručení rozhodnutí došlo v daném případě ve dnech 28.2.2011 a 25.3.2011 Lhůta pro uplatnění nároku na úrok z neoprávněného jednání správce daně skončila ve dnech 15.3.2017 a 10.4.2017. Tato lhůta již uplynula a jedná se o lhůtu propadnou a žalobkyně žádost o přiznání úroku podala již dne 20.11.2015. 21. Svá skutková zjištění soud opřel o výše uvedené listinné důkazy, o jejichž pravosti a věcné správnosti neměl žádných pochybností. Soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci se plně shoduje s výše uvedenými skutkovými zjištěními soudu, a z tohoto důvodu lze již jen odkázat na shora uvedené. 22. Po právní stránce lze věc posoudit takto: 23. Na daný případ soud aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způs