38 C 139/2018 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobce se po změně žaloby podáním ze dne 25. 3. 2022 (č. l. 143) připuštěné usnesením zdejšího soudu ze dne 3. 5. 2022, č. j. [číslo jednací], domáhal rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 93 960 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že dne 5. 9. 2012 podal žalobce [příjmení] úřadu pro [část Prahy] („ správce daně“) žádost o přiznání úroku dle § 254 zákona č. 280/2009 Sb., Daňový řád, v platném znění („d. ř.“), coby příslušenství daně z přidané hodnoty. Správce daně tuto žádost zamítl rozhodnutím ze dne 11. 10. 2012, [číslo jednací] („ rozhodnutí I. stupně“). Žalobce se proti tomu dne 15. 10. 2012 odvolal, ale odvolací orgán odvolání zamítl rozhodnutím ze dne 18. 4. 2013, [číslo jednací] („ 1. odvolací rozhodnutí“). Posledně uvedené rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2017, č.j. [číslo jednací] („ rozsudek správního soudu“). Následně bylo Odvolací finanční ředitelství v dalším odvolacím řízení nečinné. Žalobce proto podal dne 3. 1. 2018 podnět proti nečinnosti, na nějž Odvolací finanční ředitelství reagovalo vydáním rozhodnutí ze dne 24. 1. 2018, [číslo jednací] („ 2. odvolací rozhodnutí“, společně s 1. odvolacím rozhodnutím též„ odvolací rozhodnutí“), kterým změnilo původní rozhodnutí I. stupně a přiznalo žalobci částku 13 833 Kč. 2. Celková délka výše uvedeného řízení činila 5 let, 4 měsíce a 20 dní. V řízení před správními orgány došlo k průtahům. Obě odvolací rozhodnutí byla vydána po marném uplynutí šestiměsíční lhůty podle Lhůtníku (Pokyn č. MF-1). O odvolání měl odvolací orgán dle § 71 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., Správní řád, v platném znění („s. ř.“) rozhodnout bezodkladně. D. ř. lhůty pro rozhodnutí prakticky neobsahuje, takže je třeba na základě analogie legis použít lhůty dle s. ř. (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, č. j. [číslo jednací]). 3. Jde o dobu nepřiměřeně dlouhou, a proto je namístě přiznat zadostiučinění za takto vzniklou nemajetkovou újmu dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění („ z. o. š.“). Uvedené řízení spadá pod ochranu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („ Úmluva“), navazující judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod („ Listina“) a stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 („ Stanovisko“). Žalobce na podporu této teze v průběhu řízení citoval obsáhlou judikaturu jak evropské provenience, tak i nejvyšších soudních orgánů České republiky (viz zejména podání žalobce ze dne 21. 1. 2019, 22. 10. 2020, 9. 6. 2021, 8. 9. 2021). Zmiňován je v tomto kontextu i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, zejména pak bod 32 jeho odůvodnění:„ Pro nyní posuzovanou věc z výše uvedeného plyne, že daňové řízení včetně daňové kontroly jednak již ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví, jednak se (mimo jiné) dotýká ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. Jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a tudíž dovolatelce svědčilo právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny“. Stejně tak je citován na něj navazující nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2404/21. 4. Výši tohoto zadostiučinění žalobce stanoví v souladu se Stanoviskem při zohlednění kumulované inflace 20,5 % od doby jeho přijetí Nejvyšším Soudem následovně: a. 18 075 Kč za první dva roky b. 3* 18 075 Kč za další čtyři roky c. 4* 1506,25 Kč za zbývající čtyři měsíce. 5. Co se týče významu řízení pro žalobce, ten je starobním důchodcem ve věku 80ti let a předmětná částka 13 833 Kč se takřka rovná jeho měsíčnímu důchodu. Dále se ve věci s ohledem na standartní lhůty pro vyřízení odvolání dle Pokynu č. MF-1 (6 měsíců) jednalo o mimořádný průtah. Z tohoto důvodu žalobce zvyšuje částku odškodnění o 20 %, protože důchodci jsou citlivou sociální skupinou a nečinnost správních orgánů na něj měla zvlášť významný dopad v podobě nejistoty o výsledku řízení. 6. Žalobce u žalované uplatnil uvedený nárok žádostí ze dne 26. 1. 2018. Ta na ni reagovala přípisem ze dne 13. 7. 2018, v němž bez odůvodnění nárok žalobce odmítla. Žalobce proto požaduje i zaplacení příslušenství – zákonného úroku z prodlení, a to ode dne 26. 7. 2018, protože žalovaná je v prodlení po uplynutí šesti měsíců od podání žádosti uplatňující nárok na zadostiučinění. 7. Žalovaná k žalobě uvedla, s žalobou nesouhlasí a odmítá argumentaci žalobce založenou na překonané judikatuře Nejvyššího soudu České republiky. Žaloba trpí zásadními nedostatky co do tvrzení a prokázání vzniklé újmy, neboť ji není možné presumovat. Žalobce žaluje žalovanou i s nárokem, za který ji není možné činit odpovědnou, a odpovědným je ve vztahu k tomuto nároku jiný ústřední správní úřad. Žalobci byl vyplacen úrok z neoprávněného jednání správce daně ve smyslu § 254 d. ř., který se ex lege započítává na přiznanou náhradu újmy a případná újma žalobce tak již byla reparována přímo v daňovém řízení. 8. Žalovaná dále stručně rekapitulovala průběh předmětného řízení: Správce daně vydal vůči žalobci dne 6. 10. 2005 řadu platebních výměrů na daňové penále na dani z přidané hodnoty. Žalobce podal proti těmto platebním výměrům odvolání, která odvolací orgán zamítl. Žalobce následně proti rozhodnutím o odvolání brojil podanou správní žalobou, přičemž soud dne 18. 8. 2011 napadaná rozhodnutí (včetně platebních výměrů) zrušil. Dne 5. 1. 2012 žalobce požádal o přiznání úroků z neoprávněného jednání správce daně ve smyslu § 254 d. ř. Správce daně žalobce dne 25. 1. 2012 vyrozuměl, že mu nárok na úrok nevznikl. Žalobce následně dne 26. 1. 2012 podal námitku, v níž žádal, aby na jeho osobní daňový účet byl předepsán úrok ve smyslu § 254 d. ř. Správce daně dne 22. 2. 2012 tuto námitku zamítl. Žalobce podal proti rozhodnutí o námitce odvolání, přičemž Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu tomuto odvolání částečně vyhovělo a ke dni 27. 8. 2012 správce daně předepsal na osobní daňový účet žalobce úrok ve smyslu § 254 d. ř. ve výši 119 674 Kč. Žalobce o tomto postupu vyrozuměl dne 5. 9. 2012. Žalobci tímto postupem správce daně vznikl na osobním daňovém účtu přeplatek, který správce daně použil na úhradu nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob (o tom žalobce vyrozuměl dne 17. 9. 2012). 9. Žalobce podal dne 5. 9. 2012 další námitku, kterou se opětovně domáhal úhrady úroku ve smyslu § 254 d. ř., tentokrát z důvodu, že v důsledku nezákonného rozhodnutí správce daně nemohl disponovat mezi 15. 11. 2011 až 5. 9. 2012 se svým výše uvedeným úrokem dle § 254 d. ř. ve výši 119 674 Kč. Správce daně dne 11. 10. 2012 vydal rozhodnutí (doručeno žalobci dne 15. 10. 2012), ve kterém požadovaný úrok žalobci nepřiznal. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal, přičemž odvolací orgán toto odvolání zamítl. Žalobce napadl toto rozhodnutí o odvolání dne 11. 6. 2013 žalobou, přičemž Městský soud v Praze dne 28. 3. 2017 toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil Odvolacímu finančnímu ředitelství jako odvolacímu orgánu k dalšímu řízení. Odvolací finanční ředitelství rozsudek napadlo kasační stížností, kterou však Nejvyšší správní soud zamítl a rozsudek Městského soudu dne 14. 12. 2017 potvrdil. Odvolací finanční ředitelství, vázané právními názory obou soudů, následně dne 24. 1. 2018 rozhodlo o odvolání tak, že změnilo rozhodnutí správce daně tak, že se žalobci přiznává úrok ve smyslu § 254 d. ř. ve výši 13 833 Kč. Dne 26. 1. 2018 podal žalobce další žádost o přiznání úroku ve smyslu § 254 d. ř. z důvodu pozdního předepsání výše uvedené částky. Správce daně pak dne 1. 3. 2018 tento úrok v požadované výši, tedy ve výši 10 553 Kč, žalobci přiznal jako saturaci vzniklých průtahů. 10. Daňové řízení (či jiné postupy při správě daní) nemá soukromoprávní povahu, z tohoto důvodu na něj nedopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a tudíž nelze aplikovat ani Stanovisko. V daňovém řízení se jedná o vertikální vztah mezi jednotlivcem a státem vykazující znaky mocenského rozhodování (jak vyplývá ze stanoviska Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. Pl ÚS-st. 39/14, či z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. července 2001 ve věci Ferrazzini proti Itálii). Žalobcem uplatněný nárok na náhradu újmy tak nelze hodnotit jinak, než jako sestávající ze samostatných dílčích nároků, tvořených jednotlivými fázemi výše popsaného řízení, v němž mělo k nesprávnému úřednímu postupu dojít. Tyto jednotlivé dílčí fáze mají samostatný skutkový základ. Je povinností žalobce, aby tvrdil a prokázal jednotlivé nároky na náhradu újmy včetně jejich výše. Na výše uvedeném nic nezměnil ani nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20. To potvrdilo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2021, sp.