38 C 151/2016-275 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Shora v záhlaví označeným rozsudkem soud I. stupně výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 19 820 492,19 Kč s příslušenstvím, výrokem II. žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 4 500 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku a výrokem III. mu uložil povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 soudní poplatek za žalobu ve výši 991 025 Kč, rovněž ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozhodnutí. 2. Ve vztahu k uplatněnému nároku soud I. stupně uzavřel, že žalobce neoznačil žádné nezákonné rozhodnutí ani žádný nesprávný úřední postup, který by byl způsobilý vést k vzniku jím tvrzené škody. V odůvodnění rozhodnutí (ve vztahu k uložené poplatkové povinnosti) soud I. stupně konstatoval, že předmětem řízení nebyl nárok na náhradu škody proti státu, ale bezdůvodné obohacení, a toto řízení je proto zpoplatněno dle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen„ zákon“). Ačkoli soudní poplatek zaplacen nebyl, soud řízení nezastavil, neboť již začal jednat ve věci samé (§ 9 odst. 4, písm. a/ zákona). Proto bylo třeba uložit žalobci povinnost k zaplacení soudního poplatku rozhodnutím, jímž je řízení skončeno (§ 9 odst. 6 zákona), kterým je napadený rozsudek. Výše soudního poplatku byla stanovena podle přílohy Sazebníku soudních poplatků položka 1 bod 1, písm. b) z částky 19 820 500 Kč stanovené z žalované jistiny zaokrouhlením podle § 6 odst. 7 zákona Lhůta k zaplacení soudního poplatku byla stanovena v trvání 3 dnů dle § 7 odst. 1 zákona. 3. Proti tomuto rozsudku do výroku III. o povinnosti zaplatit soudní poplatek podal žalobce včasné odvolání. Namítal, že předmětem řízení je nárok na náhradu škody uplatněný na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Usnesením soudu I. stupně ze dne 12. 8. 2020 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 4 100 Kč, následně usnesením soudu I. stupně ze dne 6. 11. 2020 bylo rozhodnuto o zrušení citovaného usnesení. Žaloba byla podána dne 12. 4. 2013, před účinností novely zákona o soudních poplatcích zákonem č. 298/2017 Sb., kterým byla stanovena poplatková povinnost za návrh na zahájení řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, tedy v době, kdy poplatková povinnost v řízení s daným předmětem neexistovala. Skutečnost, že se jedná o daný předmět řízení, žalobce deklaroval od jeho počátku. Po citaci bodu 24 odůvodnění napadeného rozhodnutí žalobce namítal, že se soud I. stupně ve svém právním závěru odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 359/06. Závěr soudu I. stupně, že KSČ a SODM jsou odlišné subjektu od státu a stát za jejich postup neodpovídá, rovněž odporuje ústavnímu zákonu č. 100/1960 Sb. – Ústavě ČSSR, konkrétně článku 4 Ústavy. 4. Nezákonné rozhodnutí, kterým měla být dána odpovědnost státu za škody, je rozhodnutí, kterým byl žalobce v roce 1970 zrušen, respektive byla nezákonně a neplatně ukončena jeho činnost. Neoprávněné vymazání žalobce z rejstříku společenských organizací a tím znemožnění jeho další činnosti a umožnění neoprávněného převzetí a následného užívání jeho majetku ze strany SSM, poté státu, je nesprávný úřední postup, v rozporu se sdružovacím a shromažďovacím právem. Žalobce zdůraznil, že stejný soudce žalobce zprostil povinnosti zaplatit soudní poplatek a tentýž soudce rozhodl opačně výrokem III. napadeného rozsudku, ačkoliv byl svým předchozím rozhodnutím vázán. Žalobce uvedl v omyl a vystavil jej do situace ujištění o neplacení soudního poplatku. Žalobce by se nesoudil za extrémně vysoký soudní poplatek, pokud by sám soudce usnesení o poplatkové povinnosti podle § 12 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nezrušil a nenapsal, že za podaný návrh poplatková povinnost neexistuje. Na podporu své argumentace odvolatel poukázal na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1605/2013 (povinností soudů v občanském soudním řízení je postupovat předvídatelně a dbát na to, aby nedocházelo k porušení práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení; soud, jenž, rozhoduje postupem podle § 12 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, musí ve výroku (nového) rozhodnutí výslovně uvést, zda původní rozhodnutí o uložení poplatkové povinnosti ruší, či zda je mění (a jakým způsobem), a dále na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4026/17. 5. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. 6. Odvolací soud podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v rozsahu napadeném odvoláním, aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2, písm. c/ o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 7. Předně je třeba uvést, že napadeným usnesením soud I. nerozhodoval podle § 12 odst. 1 zákona a odkaz odvolatele na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 29 Cdo 1605/2013 případný není. Odvolací soud proto považuje za podstatný pro posouzení správnosti napadeného usnesení závěr, zda žalobcem tvrzené právní jednání státu představuje nesprávný úřední postup při výkonu státní moci či zda je nárok uplatňován na základě tvrzení o existenci nezákonného rozhodnutí. 8. Žalobce v řízení uplatňuje nárok na náhradu škody s tvrzením, že nepřetržitě existuje od svého založení v roce 1968, pouze mu bylo znemožněno rozvíjet svou činnost od roku 1970 do listopadu 1989 v důsledku politického tlaku za stavu, kdy nelze hovořit o demokratickém zřízení (§ 1 zákona č. 480/1991 Sb., o době nesvobody). Úkony, jimiž byl žalobce zbaven svého majetku, jsou nezákonné a neplatné, neboť k nim došlo na základě usnesení Ústředního výboru Komunistické strany Československa („ ÚV KSČ“) o vytvoření jednotné organizace dětí a mládeže pod názvem Socialistický svaz mládeže („ SSM“). Žalovaná dále nesprávně aplikovala ústavní zákon č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní Republiky („ zákon o navrácení majetku SSM lidu ČSFR“), když na základě něj převzala majetek žalobce. Žalobce se proto domáhá náhrady této částky na státu jakožto škody způsobené ke dni 16. 10. 1970 (datum nezákonného ukončení činnosti žalobce) uvedeným nesprávným úředním postupem, resp. nezákonným rozhodnutím. 9. Namítaným jednáním státu se v obdobné věci žalobkyně zabýval Nejvyšší soud České republiky, přičemž v rámci v rozsudku ze dne 15. prosince 2016, sp. zn. 30 Cdo 3884/2014 vyšel ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, podle kterých„ byl žalobce jako občanské sdružení registrován Ministerstvem vnitra dne 7. 11. 1968. Od roku 1970 do roku 1989 bylo žalobci znemožněno vykonávat jeho činnost a jeho majetek byl převeden na SSM. Po roce 1989 se žalobce opakovaně domáhal vrácení majetku (k němuž patří také předmětné nemovitosti), k tomu ale nedošlo, neboť byl přijat ústavní zákon č. 497/1990 Sb., podle nějž přešel majetek SSM (včetně předmětných nemovitostí) s účinností od 1. 1. 1991 do vlastnictví státu. Následně byl zřízen Fond dětí a mládeže, který majetek spravoval, a který bezúplatně převedl předmětné nemovitosti na občanské sdružení Pionýr. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 2. 2003, č. j. [číslo jednací], bylo určeno, že žalobce nikdy nezanikl a jako občanské sdružení existuje od roku 1968, což bylo následně potvrzeno dne 29. 4. 2003 Ministerstvem vnitra. Ohledně vlastnictví předmětných nemovitostí bylo dne 10. 11. 2004 zahájeno soudní řízení, které bylo pravomocně ukončeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2007, č. j. [číslo jednací], na jehož základě byly předmětné nemovitosti předány dne 3. 1. 2008 žalobci, které však bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, č. j. [číslo jednací], zrušeno a řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem bylo ukončeno až rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2011, č. j. [číslo jednací], jímž bylo znovu určeno, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí.“ 10. Dovolací soud posuzoval, zda„ namítané jednání státu lze podřadit pod výkon veřejné moci, při němž stát vystupuje ve vrchnostenské pozici. (veřejnou mocí je nutno rozumět takovou moc, jež přímo či zprostředkovaně rozhoduje autoritativně o právech a povinnostech subjektů, které nejsou v rovnoprávném postavení s orgánem veřejné moci a na jejichž vůli obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007 sp. zn. 25 Cdo 312/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4039/2010)“. Uzavřel, že„ stát byl při převzetí majetku SSM podle zákona č. 497/1990 Sb. nabyvatelem vlastnického práva (účastníkem soukromoprávních vztahů). Tento závěr vyplývá z toho, že stát neukládal autoritativním rozhodnutím povinnému subjektu povinnost vydat určitý majetek (tato povinnost mu vyplývala přímo ze zákona č. 497/1990 Sb.), nýbrž pouze z pozice účastníka soukromoprávních vztahů vyzval s odkazem na zákon č. 497/1990 Sb. adresovaným právním jednáním povinný subjekt k předání určitého ma