40 C 63/2020-78 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Shora uvedeným rozsudkem soud prvého stupně rozhodl tak, že žaloba, kterou se žalobce domáhá, aby soud určil, že žalovaná je povinna umožnit žalobci nerušený nájem a užívání bytu [číslo] za podmínek uvedených v nájemní smlouvě ze dne [datum] s tím, že nesplní-li tuto povinnost je žalobce oprávněn sám začít užívat uvedený byt a vstoupit do nemovitosti, zamítl. Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 8 712 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované. 2. Výše uvedeným způsobem rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal umožnit nerušeného nájmu a užívání bytu [číslo] za podmínek uvedených v nájemní smlouvě ze dne [datum] s tím, že nesplní - li tuto povinnost je žalobce oprávněn sám začít užívat uvedený byt a vstoupit do nemovitosti. Žaloba byla založena na tvrzení, že žalovaná je vlastníkem domu se sporným bytem, když vlastnictví získala příklepem v dražbě. Žalobce je nájemcem bytu [číslo] v prvním nadzemním podlaží tohoto domu, a to na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi jím, jako původním spoluvlastníkem domu a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] jako druhou původní spoluvlastnicí domu dne [datum]. Změnou vlastníka domu nájemní vztah založený nájemní smlouvou ze dne [datum] nezanikl a trvá nadále. 3. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že se stala vlastníkem domu na základě usnesení o příklepu č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] vydaného soudním exekutorem [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Žalobce a jeho manželka, [anonymizováno] [jméno] [příjmení], byli původními spoluvlastníky domu, který nikdy nebyl rozdělen na jednotky. Nájemní smlouvu z [datum] žalovaná považuje za neplatnou, neboť vlastník nemůže sám se sebou uzavřít nájemní smlouvu, přičemž uvedené se vztahuje i na spoluvlastníka (odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1464/2005, či 26 Cdo 1258/98). Pokud nájemní vztah platně nevznikl, nemohl ani přejít na nového vlastníka. Navrhla proto zamítnutí žaloby. 4. Soud prvého stupně na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žaloba není opodstatněná. Poukázal na to, že původními spoluvlastníky nemovitosti byli žalobce a [anonymizováno] [jméno] [příjmení], každý z ideální jedné poloviny, kteří o vlastnictví nemovitosti přišli v rámci exekučního řízení vedeného na ně, jako osoby povinné Exekutorským úřadem Prachatice, č. j. [číslo jednací] pro vymožení pohledávky ve výši 71 600 000 Kč s příslušenstvím přiznané pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. Dne [datum rozhodnutí] uzavřeli žalobce a paní [jméno] [příjmení] nájemní smlouvu, na základě které paní [příjmení], jako pronajímatel a vlastník dělené poloviny domu, pronajala žalobci bytovou jednotku v prvním nadzemním podlaží [číslo] o výměře 18 m². Ke dni vydání dražební vyhlášky, tj. ke dni [datum], byl jako nájemce bytu [číslo] v prvém nadzemním podlaží uveden [anonymizováno] [jméno] [příjmení], tedy osoba odlišná od žalobce, s tím, že jeho nájemní právo vzniklo na základě nájemní smlouvy ze dne [datum]. Soud prvého stupně s odkazem na ustanovení § 123 o. z., jakož i § 663 o. z. uvedl, pokud se ideální spoluvlastník na základě nájemní slovy má stát současně i nájemcem, jde o střet vlastnického a nájemního práva. Z konstantní judikatury pak vyplývá, že určitou věc nelze užívat z titulu vlastnického práva a souběžně též z jiného právního titulu (odkaz na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 26 Cdo 1464/2005, či 20 Cdo 1265/98). Uvedené závěry pak platí i pro případy spoluvlastnického vztahu k domu, neboť žádný ze spoluvlastníků nemůže být v užívacím vztahu k ostatním spoluvlastníkům; i v takovém případě může spoluvlastník užívat byt pouze z titulu svého (spolu) vlastnického práva k domu (odkaz na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 20 Cdo 1265/98). Pokud tedy byla mezi žalobcem a [anonymizováno] [příjmení] dne [datum] uzavřená smlouva, která upravovala užívání určité části domu žalobcem, jednalo se podle svého obsahu o dohodu mezi spoluvlastníky o výkonu jejich spoluvlastnického práva, nikoliv a smlouvu nájemní. V okamžiku, kdy signatáři této dohody pozbyli svého vlastnického práva, došlo i k zániku dohody samotné. Aniž by tak soud zkoumal, zda dohoda o výkonu spoluvlastnického práva zanikla uzavřením nájemní smlouvy s [anonymizováno] [příjmení] (tato nájemní smlouva měla být dle informací obsažených v dražení vyhlášce uzavřená dne [datum]) či až zánikem spoluvlastnického práva žalobce, dospěl soud k závěru, že právě zánikem spoluvlastnického práva žalobce došlo nejpozději k zániku jeho práva předmětný byt užívat. Uvedené závěry se nevztahují na případné movité věci v bytě zanechané, pokud ke dni vydání usnesení o příklepu netvořily součást či příslušenství nemovitosti. Tyto věci zůstávají ve vlastnictví žalobce. Z uvedených důvodů rozhodl o žalobě záporně a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario. 5. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, jímž se domáhal toho, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání. V odvolání poukázal na to, že polovina domu byla fakticky rozdělena na dvě poloviny, kdy písemnou dohodou bylo určeno, že vlastníkem dolní poloviny domu je [anonymizována dvě slova]. [příjmení] a horní poloviny žalobce. Toto tvrzení žaloby soud nikterak nepřezkoumal, ani nevyzval k jejímu zdůvodnění nebo doložení, jedná se o rozdělení podle § 141 zák. č. 40/1964 Sb., kdy spoluvlastníci se mohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání, je-li předmětem spoluvlastnictví, musí být dohoda písemná, každý ze spoluvlastníků je povinen vydat ostatním na požádání písemné potvrzení o tom, jak se vypořádali, neměla - li již dohoda o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání písemnou formu. Tato skutečnost nastala, neboť již při koupi domu bylo dohodnuto a později písemně rozděleno vlastnictví, jak již uvedl. Soud však tuto skutečnost pod nesprávným a nepřiléhavým vyjádřením žalované nezkoumal. Je zřejmé, že soud měl vyzvat k doložení žalobního tvrzení o faktickém rozdělení. K tomu uvádí, že po dražbě žalovaná bez jakékoliv výzvy vstoupila do domu a bytu a došlo ke zcizení řady dokumentů a věcí. Proto je dohledávání dokumentů tímto způsobem ztíženo. Nicméně rozdělení, pokud to soud bude požadovat, je žalobce schopen doložit. Otázkou v podstatě podnájemní smlouvy na byt [číslo] se pak žalobce nezabýval, tato záležitost je věcí jiného nájemce. 6. K odvolání žalobce se písemně vyjádřila žalovaná strana, která návrhla, aby rozsudek soudu prvého stupně byl, jako zcela věcně správný, potvrzen. Ve svém vyjádření zdůraznil, že vlastník věci nemůže užívat věc z titulu jiného právního vztahu. Tedy vlastník nemůže zároveň uzavřít nájemní smlouvu„ sám se sebou“ a být tak zároveň vlastníkem, pronajímatelem a nájemcem. Žalovaná odkázala na závěry NS ČR ze dne 19. 10. 2005 sp. zn. 26 Cdo 1464/2005, kde Nejvyšší soud uvedl, že určitou věc nelze užívat z titulu vlastnického práva a zároveň též z jiného právního titulu. Dále poukázal na to, dále, že soud prvého stupně rozhodl zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, když uzavřel, že„ pokud se ideální spoluvlastník na základě nájemní smlouvy má stát současně i nájemcem, jde o střet vlastnického a nájemního práva. Z konstantní judikatury pak vyplývá, že určitou věc nelze užívat z titulu vlastnického práva a souběžně též z jiného právního titulu.“ 7. Žalovaná následně uvedla, že cílem podaného odvolání je pokračováním neustálé šikaně žalované prostřednictvím vedení naprosto absurdních soudních sporů a v této souvislosti odkázala na jednání ve věci žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], sp. zn. [anonymizováno] c [číslo], sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná tak následně ještě uvedla, že má informace, že žalobce vede proti žalované u Obvodního soudu pro Prahu 1 ještě další dvě řízení. 8. Odvolací soud k odvolání žalobce přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně, jakož i řízení o vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné (§ 212, § 212 a o. s. ř.). 9. Soud prvého stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový podklad, provedené důkazy správně hodnotil ve smyslu § 132 o. s. ř. a nepochybil ani v právním posouzení věci. Odvolací soud se s jeho závěry zcela ztotožňuje a pro stručnost svého odůvodnění proto odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně. V této souvislosti odvolací soud tak akcentuje, stejně jako soud prvého stupně, že žalobci nesvědčí užívací právo k předmětnému bytu a nejsou tak dány důvody pro to, aby bylo jeho žalobě vyhověno. Rozsudek soudu prvého stupně je zcela věcně správný a byl proto podle § 219 o. s. ř., potvrzen. 10. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované byla proto přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 2 178 Kč dle § 9 vyhl. č. 177/1996 Sb.