63 C 133/2021 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 70 875 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně jakožto spotřebitel zahájila dne 12. 8. 2016 řízení před finančním arbitrem vedené pod sp. zn. [spisová značka] [číslo]. Předmětem řízení bylo určení neplatnosti smluv životního pojištění („ Smlouvy“) uzavřené mezi žalobkyní a finanční institucí [právnická osoba] (nyní [právnická osoba]), [IČO], se sídlem [adresa], („ Instituce“) a vydání bezdůvodného obohacení včetně úroku z prodlení. Finanční arbitr rozhodl ve věci samé nálezem ze dne 23. 9. 2019, čj. [spisová značka] [číslo] („ nález“), kterým část nároku žalobkyni přiznal. Jak žalobkyně, tak i Instituce, napadli nález námitkami. Ty finanční arbitr zamítl rozhodnutím o námitkách ze dne 19. 3. 2020, čj. [spisová značka] [číslo]. Řízení před finančním arbitrem tak bylo pravomocně skončeno. Předmětné řízení trvalo od 12. 8. 2016 do 19. 3. 2020 tedy více jak 43 měsíců. 2. Žalobkyně spolu s návrhem na zahájení řízení předložila finančnímu arbitrovi veškeré nezbytné podklady, zejména pojistnou smlouvu, příslušné pojistné podmínky, jakož i výzvu Instituci. Jak vyplývá z nálezu, finanční arbitr svůj závěr o neplatnosti pojistné smlouvy založil právě na těchto dokumentech. Žalobce proto očekával, že bude ve věci rozhodnuto v souladu s § 15 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, v tehdy platném znění („ z. f. a.“), bez zbytečného odkladu, nejpozději do 90 dnů od shromáždění podkladů, tj. od předložení bezvadného spisu, případně ve lhůtě prodloužené v souladu s posledně uvedeným ustanovením. 3. V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 9 As 36/2018-37, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2018, č. j. 4 Afs 110/2018-40) počala lhůta k vydání nálezu finančnímu arbitrovi běžet dne 13. 8. 2016, tj. den následující po doručení návrhu na zahájení řízení. Za nejzazší datum pro počátek běhu lhůty pro vydání nálezu finančního arbitra je nutno považovat datum 14. 2. 2017, kdy Instituce doručila finančnímu arbitrovi své vyjádření k návrhu žalobkyně spolu s dalšími relevantními podklady. V takovém případě by nejzazším dnem, kdy měl finanční arbitr ve smyslu § 15 odst. 1 z. f. a. ve věci rozhodnout, bylo 15. 5. 2017. Závěr žalované, že za den shromáždění relevantních podkladů pro vydání nálezu finančním arbitrem je třeba považovat den 12. 8. 2019, nelze akceptovat. Takovýto názor je v přímém rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 9 As 36/2018-37, jejíž aplikovatelnost potvrdil i Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 25. 2. 2021, 29 Co 417/2020. 4. Finanční arbitr nález vydal až dne 23. 9. 2019, tj. o více jak dva roky po uplynutí zákonné lhůty. Tu v průběhu prvoinstančního řízení dvakrát prodloužil, a to do 31. 8. 2018, resp. do 29. 11. 2019. V obou případech tak učinil zjevně až po uplynutí řádné lhůty k vydání nálezu. Prodloužení lhůty tak byla neúčinná. Finanční arbitr navíc nevydal své rozhodnutí ani v takto prodloužených lhůtách. V průběhu řízení navíc byly několikaměsíční prodlevy, kdy finanční arbitr vůči účastníkům řízení neučinil žádný, byť jen administrativní, úkon (např. od 12. 8. 2016 do 11. 10. 2016, od 2. 8. 2018 do 4. 8. 2019). Nelze přitom přehlédnout, že v průběhu řízení finanční arbitr činil převážně pouze administrativní 3 úkony a způsob vedení řízení žádným způsobem nevedl k efektivnímu a rychlému vyřešení sporu, což by měl být hlavní benefit řízení před finančním arbitrem. 5. Námitky účastníků řízení byly finančnímu arbitrovi doručeny dne 26. 9. 2019 a dne 11. 10. 2019. Finanční arbitr tak měl v souladu s § 16 odst. 2 z. f. a. rozhodnout nejpozději do 29. 10. 2019. Ten tak však neučinil a meritorně rozhodl až dne 19. 3. 2020. 6. Složitost věci v daném případě nebyla s ohledem na specializaci finančního arbitra dána. Ani sám finanční arbitr ji ve svých rozhodnutích nekonstatoval. V řízení není doložena žádná mimořádnost z hlediska skutkového ani právního. Jednotlivá sdělení o prodloužení lhůty tak nelze posoudit jinak, než jako zneužití tohoto institutu finančním arbitrem ve snaze o získání delšího časového prostoru pro vydání rozhodnutí, pro které však nebyly dány podmínky vyžadované § 15 odst. 1 z. f. a., resp. § 16 odst. 2 z. f. a. 7. Závěr o nepřiměřenosti doby trvání předmětného řízení je v souladu s rozhodovací praxí obecných soudů, které ve skutkově i právně obdobných případech posoudily jako nepřiměřenou délku řízení čítající 22 měsíců (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 68 Co 98/2020, o odvolání žalované proti rozsudku nadepsaného soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 18 C 1/2019), jakož i 14 měsíců a 7 dnů (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021, č.j. 29 Co 417/2020-63, o odvolání žalované proti rozsudku nadepsaného soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 17 C 196/2019). 8. Finanční arbitr nevydal v řízení nález ani rozhodnutí o námitkách v zákonných lhůtách a celková doba řízení tak dosáhla nepřiměřené délky. Žalobkyni tím vznikla nemajetková újma dle § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění („ z. o. š.“). 9. Žalobkyně vyčíslila požadavek na finanční kompenzaci uvedené nemajetkové újmy tak, že vyšel z ročního/měsíčního základu 15 000 Kč 1 250 Kč. Zohlednila zákonem předpokládanou dobu řízení 5 měsíců, za něž požadovala kompenzaci v poloviční výši. Základní výše kompenzace tak má činit 50 625 Kč. Je třeba ji však dále navýšit o 40 % z důvodu, že finanční arbitr nevyužil možnost prodloužit zákonnou lhůtu k vydání nálezu (10 %) ani zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí o námitkách (10 %), žalobkyně se proti nečinnosti aktivně bránila a z důvodu, že řízení bylo zatíženo neodůvodněnými průtahy (10 %). Celková výše požadované kompenzace tak činí 70 875 Kč. 10. Žalobkyně vyzvala žalovanou k jejímu poskytnutí dne 8. 9. 2020. Žalovaná na základě toho dopisem ze dne 5. 3. 2021, doručeným právnímu zástupci žalobkyně téhož dne, konstatovala, že v předmětném řízení„ došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. § 13 odst. 1 věty druhé zákona o náhradě škody tím, že v řízení o námitkách proti nálezu nebyli účastníci informováni o prodloužení lhůty k vydání rozhodnutí a v tomto řízení lze shledat dílčí průtahy spojené se složitostí řízení.“. Žalovaná se za postup finančního arbitra omluvila. 11. S tímto závěrem žalobce nesouhlasí, neboť dle rozhodovací praxe soudů i snížený (nikoliv nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k přiznání zadostiučinění peněžitému. Konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje právě toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit. Takový případ však v projednávaném řízení nenastal. 12. Pokud se žalovaná odvolává na rozsudek Městského soudu ze dne 9. 9. 2020, č.j. 63 Co 213/2020-96, aprobovaný usnesením Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 3234/20, toto bylo nemeritorním rozhodnutím o odmítnutí ústavní stížnosti. V jeho odůvodnění bylo uvedeno, že:„ (ú) kolem zdejšího soudu (…) není a ani nemůže být přehodnocovat skutkové a právní závěry, ke kterým dospěje obecný soud.“. Dále je třeba odkázat na rozhodnutí Městského soudu, sp. zn. 68 Co 98/2020, 16 Co 402/2020 a 29 Co 417/2020, která zcela aprobují výše uvedený právní názor žalobkyně. Posledně uvedené rozhodnutí přitom polemizuje s rozhodnutím, na které se odvolává žalovaná, a to zejména s ohledem na skutečnost, že rozsudek Městského soudu, č.j. 63 Co 213/2020-96, zcela ignoruje příslušnou judikaturu Nejvyššího správního soudu ohledně problematiky shromáždění podkladů v řízení před finančním arbitrem. 13. Žalovaná k žalobě uvedla, že předmětný nárok žalobce zcela neuznává, a to z důvodu, že již v rámci jeho předběžného projednání konstatovala porušení práva a za toto se žalobci omluvila. Konstatování porušení práva a omluva je plnohodnotnou formou zadostiučinění dle § 31a odst. 2 z. o. š. a je dostačující. 14. Dále žalovaná zrekapitulovala průběh řízení před finančním arbitrem a jím učiněná skutková zjištění a právní hodnocení věci samé (vyjádření žalované ze dne 25. 6. 2021, č. l. 11 až 13). Žalobkyně se v řízení vedeném před finančním arbitrem pod sp. zn.: [spisová značka] [číslo] domáhala určení absolutní neplatnosti čtyř pojistných smluv investičního životního pojištění a vydání bezdůvodného obohacení. Konkrétně se jednalo o pojistnou smlouvu [číslo] ze dne 22. 3. 2011 označenou jako Životní pojištění [anonymizována dvě slova], s počátkem pojištění dne 23. 3. 2011 a pojistnou dobou 30 let, ze které žalobkyně požadovala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 29 979 Kč („ Smlouva