64 C 150/2019 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhal na žalované zaplacení částky 138 388 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od [datum] do zaplacení z titulu nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ OdpŠ“). Uvedla, že dne [datum] uplatnila vůči žalované České republice – ministerstvu financí (dále ministerstvo) nárok podle § 14 OdpŠk nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem podle § 13 OdpŠk (dále žádost). Tato žádost o odškodnění se týká řízení, které začalo dne [datum] doručením žádosti žalobkyně o dávku rodičovský příspěvek Úřadu práce, krajská pobočka [obec]. První rozhodnutí bylo rozhodnutí Úřadu práce, krajské pobočky [obec] [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]. Řízení skončilo dne [datum] doručením rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí (dále MPSV) [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]. Řízení tedy trvalo více než 5 roků a 8 měsíců. Žalobkyně považuje dobu řízení za nepřiměřeně dlouhou a v řízení byly průtahy, které vznikly jak v jednání MPSV, kdy paní ministryně práce a sociálních věcí mimořádně rušila rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí pro nepřezkoumatelnost, tak v řízení před Městským soudem v Praze, které trvalo přes tři roky bez libovolného důvodu, a jak je vidět v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které označilo i druhé rozhodnutí MPSV za nepřezkoumatelné a také rozhodnutí Městského soudu za nepřezkoumatelné. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne, že pokud bylo rozhodnutí správního orgánu opakovaně, minimálně dvakrát, rušeno pro nepřezkoumatelnost, pak je zde právní domněnka, že správní orgán nevěnoval řízení dostatečnou péči. Na žádost ministerstvo reagovalo tak, že požádalo Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále MPSV) a Ministerstvo spravedlnosti (dále MSp) o vyjádření s tím, že podle právního názoru ministerstva (§ 6 odst. 3 z. [číslo] Sb) měly být žádosti o odškodnění podány těmto ministerstvům, a ne ministerstvu financí Ministerstvo financí se také nevypořádalo s tím, že žádost o sociální dávky jsou plně pod ochranou čl. 6 odst. 1 Úmluvy, konkrétně v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva citované jak v manuálu, tak stanovisku, popř. v čl. 35 publikace Evropského soudu pro lidská práva Návod k čl. 6 odst. 1 Úmluvy, právo na spravedlivý proces, civilní větev1, jako třeba [příjmení], Feldbrugge a pod. K nároku vedla, že dne [datum] podala u Úřadu práce České republiky – krajská pobočka [obec] (dále Úřad práce nebo ÚP) žádost o dávku rodičovský příspěvek. Dne [datum] bylo vydáno rozhodnutí Úřadu práce, krajské pobočky [obec] [číslo jednací]. Dne [datum rozhodnutí] podala žalobkyně do toho rozhodnutí odvolání. Dne [datum] vydává MPSV rozhodnutí č. j., MPSV- [spisová značka]. Dne [datum rozhodnutí] ministryně práce a sociálních věcí zrušuje rozhodnutí MPSV č. j. MPSV- UM/15349/13 ve zkráceném přezkumném řízení pro nepřezkoumatelnost. Dne [datum] vydává MPSV další rozhodnutí, č. j.: MPSV- [spisová značka]. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí správní žalobu. Dne [datum] Městský soud v Praze tuto žalobu zamítl v rozhodnutí č. j., [číslo jednací]. Dne [datum rozhodnutí] Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č. j., [číslo jednací] zrušil jak rozhodnutí MS č. j., [číslo jednací], tak i rozhodnutí MPSV, č. j.: MPSV- [spisová značka], protože konstatoval jeho nepřezkoumatelnost jak rozhodnutí Městského soudu, tak rozhodnutí MPSV. Dne [datum rozhodnutí] vydalo rozhodnutí MPSV [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]. Žalobkyně se rozhodla již žalobu nepodávat, neboť řízení již trvalo dostatečně dlouho, a po skoro šesti letech je pouze na úrovni pravomocného rozhodnutí. Základní částka je podle stanoviska v rozmezí 15 tisíc až 20 tisíc za rok. Žalobkyně tedy bere 17 500 Kč za rok jako základní částku, kterou poté vynásobí 5 roky a 8 měsíci s tím, že v prvních dvou letech se započítává polovina. Výsledná základní částka za celé řízení je 81.666 Kč. Žalobkyně tvrdí, jak i Nejvyšší správní soud, že tento typ řízení by měl být standardní pro jak Úřad práce, tak pro Ministerstvo práce a sociálních věcí. Tedy nepřiznává žádné snížení (0%). Žalobkyně vždy spolupracovala se správním orgánem, nikdy nezpůsobil libovolné zdržení a upozorňovala správní orgán na chyby a ten ji. Zdržení je plně přičitatelné státnímu orgánu a stěžovateli nelze nic vytknout, spíše naopak. Tedy žádné snížení (0%). Stěžovateli nelze nic vytknout, spíše naopak, neboť vždy dělal vše, co bylo v jeho silách, aby nevznikly průtahy. Na druhé straně, rozhodnutí MPSV byly zrušeny nejméně dvakrát pro nepřezkoumatelnost, co svědčí o tom, že řízení nevěnovaly dostatečnou péči. (Stěžovateli nelze nic vytknout, spíše naopak (+ 20%). Věc měla pro stěžovatelku velký význam - ve věcech sociálního zabezpečení se předpokládá, že věc má pro stěžovatele velký význam (+ 50%). Je tak jasné, že se základní částka bude násobit [číslo] (100% + 20% + 50%). Tedy požadovaná částka je 170% * 81.666 Kč = 138.833 Kč. Řízení skončilo dne [datum], přičemž lhůta se stavěla na šest měsíců od [datum] neboť žalobkyně nedostala odpověď na svou žádost o odškodnění, tedy je tato žádost podána v zákonné lhůtě šesti měsíců. V doplnění žaloby uvedla, že kdy žádala o dávku rodičovský příspěvek, tak dlužila víc, než měla majetku a jako rodina si tedy museli půjčovat na běžný život. Vzhledem k tomu, že v USA neměli občanství ani jiný důvod, proč dostat libovolné dávky, tak hrozilo, že se budou muset vrátit do České republiky bez dokončení studií. Není si ale jistá, že je schopna vše doložit výpisy z banky a hlavně výpisy z půjček, protože retenční doba v USA je šest let a žalobkyně s manželem vícekrát přefinancovávali a přecházeli mezi ústavy (protože Harvardova univerzita v roce 2013 vypověděla smlouvu s bankou Barclays a poté každý rok měnila banky minimálně do 2017). Žalobkyně měla víza CR-1, tzn. víza, která udělují manželce někoho, koho Úřad pro občanství a imigraci (USCIS) označil za osobu, která má schopnosti, které v USA chybí (primární žadatel, EB-2). Tato víza umožňují pracovat a dlouhodobě zůstat v USA za podmínek, že člověk dodržuje podmínky, tzn. buď se dokáže o sebe postarat (nebo to dělá primární žadatel) a primární žadatel stále pracuje v oboru, pro ta daná víza dostal. Žalobkyně pracovala na základě ekvivalentu dohody o provedení práce z důvodu finančního nedostatku. Jako inženýrka chemie vypracovávala inženýrské studie na odpadní vody, kde si kvůli tomu udělala licenci jako operátor čističky odpadních vod (co by si, jako absolvent oboru potravinářská chemie, nikdy neudělala). Bylo to asi 16 hodin týdně, které buď dělala, když dcera žalobkyně spala, nebo kdy se o dceru staral manžel. Řízení bylo pro žalobkyni velmi důležité. Pokud by věděla, že dostane (nebo nedostane) danou dávku, pak by nemusela (popř. musela) pracovat o nocích, aby přinesla více peněz do rodinného rozpočtu. Žalobkyně čekala skoro šest let na výsledek v oblasti sociální péče, což samozřejmě není. Dcera žalobkyně mezitím začala chodit současně do české základní školy ([příjmení] nám., [obec] [obec]) a dostává každý rok vysvědčení. Řízení pak velmi výrazně zasahovalo a dále zasahuje do osobní a především psychické sféry žalobkyně. 2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná považuje za zásadní, že obdržela vyjádření MPSV, na které plně odkazuje. Pro posouzení délky řízení před správními orgány je především významná okolnost, že řízení bylo zahájeno [datum] a nikoliv dne [datum], jak uvádí žalobkyně. Zejména MPSV pak konstatuje, že se jednalo o řízení, ve kterém nedošlo k žádným průtahům. Nad rámec obdrženého stanoviska MPSV, žalovaná dále poukázala na to, že se nejedná o případ, ve kterém by bylo namístě přiznání finančního odškodnění v uvedené výši, a soud by měl pouze konstatovat porušení práv žalobkyně. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3076/2012 ve kterém se uvádí že,„ konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. Právní úprava stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. [příjmení] peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Soud tedy rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2 zákona za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě