35 C 157/2022-54 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobkyně se domáhá vůči žalované nároku na zaplacení částky 600 EUR s příslušenstvím podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů (dále„ nařízení č. 261/2004“), z titulu finanční kompenzace za zpožděný„ let [anonymizována tři slova] z Istanbulu do Singapuru dne [datum]“ (dále„ předmětný let“). S poukazem na nařízení č. 261/2004 a rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále„ SDEU“) ze dne [datum] ve věcech C -402/07 a C -432/07 žalobkyně požaduje 600 eur s tím, že v případě předmětného letu se nejedná o mimořádnou okolnost podle článku 5 odst. 3 nařízení č. 261/2004 a nárok spadá pod článek 7 odst. c/ nařízení č. 261/2004. Nárok byl nejprve postoupen na [právnická osoba] [anonymizováno], která jej vůči žalované uplatnila dne [datum] žádostí o úhradu kompenzace. Žalovaná kompenzaci neposkytla. V návaznosti na aktuální rozhodovací praxi českých soudů, podle níž je postoupení pohledávky z cestujícího na [právnická osoba] [anonymizováno] neplatné, došlo z opatrnosti ke zpětnému postoupení nároku na žalobkyni. Žalobkyně se následně obrátila na žalovanou, které dne [datum] odeslala předžalobní výzvu k úhradě částky 600 eur. Žalovaná však žalobkyni ničeho neuhradila. 2. Žalovaná nárok neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Bránila se tím, že žalobkyně neprokázala uplatnění nároku prostřednictvím [právnická osoba] [anonymizováno] ani zpoždění předmětného letu. Namítla též promlčení nároku. 3. V tomto případě jde o řízení s cizím prvkem, neboť žalovaná je zahraniční společnost se sídlem v [země] (s organizační složkou na území [země]). 4. Protože jde o nárok uplatněný podle nařízení č. 261/2004, soud se zabýval nejprve úpravou mezinárodní příslušnosti podle nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 (nařízení Brusel I bis). Jelikož žalovaná nemá bydliště v žádném členském státě EU (tedy„ bydliště“ ve smyslu článku 63 nařízení Brusel I bis), určuje se ve smyslu článku 6 odst. 1 nařízení Brusel I bis příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů s výhradou článku 18 odst. 1, článku 21 odst. 2 a článků 24 a 25. 5. Z dikce článku 25 nařízení Brusel I bis, který upravuje ujednání o místní příslušnosti, je zřejmé, že toto ustanovení na tento případ nedopadá, neboť by si strany musely dohodnout, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, což ani z jedné strany tvrzeno není. S odkazem na článek 6 odst. 1 nařízení Brusel I bis je nutno postupovat při určení místní příslušnosti soudu, když pravomoc nelze dovodit z žádné dvoustranné mezinárodní smlouvy, podle § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, podle něhož je pravomoc českých soudů dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného. 6. Podle § 86 odst. 3 o. s. ř. lze proti zahraniční osobě podat žalobu (návrh na zahájení řízení) i u soudu, v jehož obvodu je v České republice umístěn její závod nebo organizační složka jejího závodu. 7. Jelikož žalovaná má organizační složku v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1, je tento soud mezinárodně příslušný a zároveň místně příslušný k řízení o žalobě proti žalované. 8. Podle článku 7 odst. 1 nařízení č. 261/2004 odkazuje-li se na tento článek, obdrží cestující náhradu ve výši: a/ 250 EUR u všech letů o délce nejvýše 1500 kilometrů; b/ 400 EUR u všech letů ve Společenství delších než 1500 kilometrů a u všech ostatních letů o délce od 1500 kilometrů do 3500 kilometrů; c/ 600 EUR u všech letů nespadajících pod písmeno a) nebo b). Při určování vzdálenosti se vychází z posledního místa určení, kam cestující v důsledku odepření nástupu na palubu nebo zpoždění přiletí později než v plánovaném čase. 9. Podle bodu 61 rozsudku SDEU ze dne 19. 11. 2009 ve věcech C -402/07 a C -432/07„ je třeba konstatovat, že se cestující zpožděných letů mohou dovolávat nároku na náhradu škody stanoveného v článku 7 nařízení č. 261/2004, jestliže z důvodu takového letu utrpí časovou ztrátu tří nebo více hodin, tedy jestliže dosáhnou svého cílového místa určení o tři nebo více hodin později, než je čas příletu plánovaný leteckým dopravcem.“ 10. Podle článku 3 odst. 1 nařízení č. 261/2004 toto nařízení se vztahuje: a/ na cestující odlétající z letiště umístěného na území členského státu, na které se vztahuje Smlouva (tedy„ Smlouva o založení Evropského společenství“); b/ na cestující odlétající z letiště umístěného na území třetí země na letiště umístněné na území členského státu, na které se vztahuje Smlouva, pokud neobdrželi náhradu nebo odškodnění a nebyla jim poskytnuta pomoc v této třetí zemi a pokud je provozující letecký dopravce dopravcem Společenství (tedy„ Evropské společenství“). 11. Při posuzování otázky, zda se na tento případ vztahuje nařízení č. 261/2004, soudu postačovalo žalobní tvrzení - podpořené předloženými listinami, které nebyly žalovanou nikterak zpochybněny (viz elektronická letenka včetně potvrzení rezervace) - že předmětný let započal na letišti v Istanbulu a skončil na letišti v Singapuru. Jelikož místo odletu (Turecko) i příletu (Singapurská republika) se nachází na území třetích států, je soud toho názoru, že toto nařízení s ohledem na čl. 3 nelze na předmětný let aplikovat. Podporu pro tento názor soud nalézá v judikatuře Městského soudu v Praze, např. v rozsudku ze dne 8. 3. 2023, č. j. 19 Co 45/2023-67, v němž byl ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 121/2022 řešen nárok na finanční kompenzaci za zpožděný let provozovaný žalovanou s odletem z Istanbulu a příletem do Soulu. Městský soud v Praze se ve zmíněné věci ztotožnil s názorem Obvodního soudu pro Prahu 1 a vyslovil, že jelikož místo odletu i příletu se nachází na území třetích států, nařízení č. 261/2004 s ohledem na čl. 3 nelze aplikovat, je správný závěr, že žalobci nevznikl nárok na náhradu škody podle čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení, a proto bylo namístě žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Stejný názor prezentoval Obvodní soud pro Prahu 1 ve věci vedené pod sp. zn. 35 C 124/2022, v níž byl řešen nárok na finanční kompenzaci za zpožděný let provozovaný žalovanou s odletem z Istanbulu a příletem do Dillí. 12. V tomto případě nárok na finanční kompenzaci za jiný než předmětný let, tedy„ [anonymizována čtyři slova] z Istanbulu do Singapuru dne [datum]“, žalobkyně vůči žalované neuplatnila (viz přežalobní výzva) a předmětem řízení neučinila (viz žaloba, vyjádření na č. l. 31-32, 45). Tím byl soud vázán, a proto při řešení otázky, zda se na tento případ vztahuje nařízení č. 261/2004, vycházel z tvrzení týkajících se předmětného letu, tedy že započal na letišti v Istanbulu a skončil na letišti v Singapuru. K tomu lze odkázat kupříkladu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2006 sp. zn. 25 Cdo 714/2006, v němž se stanoví, že„ Skutkovým vymezením nároku v žalobě je soud vázán a nemůže žalobci přiznat plnění na základě jiného skutkového základu, neboť by tak rozhodl o jiném nároku, než který se stal předmětem řízení. Není přitom povinen poučit žalobce o tom, že může uplatnit obdobný či zcela jiný nárok, než který skutkově vymezil, neboť takové poučení týkající se hmotného práva by bylo v rozporu se zákonem, tj. s ustanovením § 5 o. s. ř., podle nějž soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, a se zásadou rovnosti účastníků řízení.“ 13. Soud za dané situace uzavírá, že žalobkyni nárok na kompenzaci podle článku 7 odst. 1 nařízení č. 261/2004 nevznikl, pročež nezbylo než žalobu zamítnout. 14. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná měla úspěch ve věci a naleží jí náhrada nákladů řízení, které představují náklady zastoupení ve výši 10 000 Kč (vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb - dále„ advokátní tarif“) a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2 100 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. v souhrnu 12 100 Kč Náklady zastoupení představuje odměna za poskytování právních služeb ve výši 8 500 Kč (1 700 x 5) a náhrada hotových výdajů ve výši 1 500 Kč (300 x 5) za pět úkonů po 1 700 Kč (§ 7, § 11 odst. 1, § 13 odst. 3 advokátního tarifu), a to za převzetí a přípravu zastoupení ze dne [datum] z tarifní hodnoty 14 709 Kč (při směnném kurzu vyhlášeném ČNB 24, 515 Kč k euru), písemné podání ve věci samé ze dne [datum] z tarifní hodnoty 14 790 Kč (při směnném kurzu vyhlášeném ČNB 24, 650 Kč k euru), písemné podání ve věci samé ze dne [datum] z tarifní hodnoty 14 781 Kč (při směnném kurzu vyhlášeném ČNB 24, 635 Kč k euru), účast na jednání před soudem dne [datum] z tarifní hodnoty 14 211 Kč (při směnném kurzu vyhlášeném ČNB 23, 685 Kč k euru) a účast na jednání před soudem dne [datu