70 C 557/2020-87 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 54 000 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba] (dále jen„ banka“), uzavřela se žalovanou stranou dne 17. 6. 2016 na její žádost smlouvu o úvěru ke kreditní kartě [číslo] na základě které, byla žalované straně vydána kreditní karta a poskytnut úvěr až do výše úvěrového rámce 54 000 Kč, přičemž vyčerpaná část úvěru byla dle smlouvy úročena smluvní úrokovou sazbou 22,56 % ročně a povinná minimální splátka 3,5 % měsíčně z čerpaných prostředků. Nedílnou součástí smlouvy byly Obchodní podmínky pro vydávání a používání kreditních karet (dále jen„ obchodní podmínky“), Všeobecné obchodní podmínky banky a Ceník produktů a služeb pro soukromé osoby (dále jen„ Ceník“). 2. Žalovaný prostřednictvím ustanoveného opatrovníka vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání jen na základě listinných důkazů založených ve spise a dále uvedl námitky k dostatečnosti posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně, v důsledku čehož navrhl posouzení nároku žalobkyně pouze jako bezdůvodného obohacení v rozsahu zesplatněné jistiny s příslušenstvím a částečné zamítnutí žaloby v rozsahu zbývajících nároků. Žalovaný namítá zejména skutečnost, že žalobkyně poskytla úvěr osobě, u níž neměla objektivní přehled jak o jejích příjmech, tak výdajích, lustrací v interních systémech žalovaný prošel bez negativních informací, ovšem jeho rodné číslo jako identifikační údaj nebylo vůbec nalezeno. 3. Žalobkyně vyjádřila též souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání jen na základě listinných důkazů s tím, že považuje posouzení úvěruschopnosti žalovaného za dostatečné, její právní předchůdkyně vycházela při posouzení příjmů dlužníka z návrhu na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty [číslo] výdajová stránka byla odhadnuta na základě interního ekonomického modelu pracujícím se statistickými daty ČSÚ a neexistence dalších spotřebitelských závazků ověřena lustrací v interních i externích databázích. 4. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Banka uzavřela se žalovanou stranou dne 17. 6. 2016 smlouvu o vydání kreditní karty [číslo] která je smlouvou o úvěru. Nedílnou součástí smlouvy o vydání kreditní smlouvy byly též obchodní podmínky, všeobecné obchodní podmínky banky a Ceník. Obsahem této smlouvy byl závazek banky poskytnout žalované straně úvěrový rámec až do 54 000 Kč, který mohla žalovaná strana čerpat prostřednictvím kreditní karty. Vyčerpaná část úvěry byla na základě smlouvy úročena smluvní úrokovou sazbou ve výši 22,56 % ročně. Žalovaná strana se ve smlouvě zavázala splácet čerpaný úvěr povinnou minimální splátkou ve výši 3,5 % měsíčně z čerpaných prostředků (viz Ceník část 5.3 Kreditní karty, bod 4. Splácení karty). Dle bodu X. 4 obchodních podmínek byla žalovaná strana povinna hradit bance veškeré poplatky a náklady spojené s vydáním a užíváním kreditní karty, přičemž výše a druh všech poplatků byl stanoven Ceníkem účinným k datu jejich splatnosti. Dle bodu X. 5 obchodních podmínek byly úroky, poplatky a vzniklé náklady banky splatné pravidelně měsíčně vždy k datu splatnosti povinné minimální splátky. Dle ust. čl. XVI. 2. (ii) obchodních podmínek byla banka v případě porušení smlouvy ze strany držitele karty oprávněna prohlásit veškeré pohledávky za držitelem karty za okamžitě splatné. Z předložených měsíčních výpisů z účtu pak vyplynulo, že žalovaná strana stanovené minimální měsíční splátky řádně nesplácela. Žalobkyně z tohoto důvodu přistoupila k okamžitému zesplatnění celé pohledávky a tuto skutečnost žalovanému oznámila dopisem ze dne 26. 7. 2017. Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce rovněž zaslala žalované straně písemnou předžalobní upomínku ze dne 19. 4. 2018, kterou ji vyzvala k úhradě dlužné částky, když za tímto účelem jí poskytla náhradní lhůtu. Žalované straně byla dále zasláno oznámení o postoupení pohledávky dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26. 1. 2018, uzavřené mezi žalobkyní a [právnická osoba] a.s., která předmětnou pohledávku nabyla od banky dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 1. 2018. Z listiny (Protokol o ověření úvěruschopnosti klienta) ze dne 17. 6. 2016 soud zjistil, že žalobkyně provedla k tomuto dni standardní ověření úvěruschopnosti. Pokud jde o příjem žalovaného, banka vycházela z příjmu deklarovaného žalovaným v žádosti o úvěr ve výši 27 000 Kč a výdaje byly stanoveny dle interního ekonomického modelu pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Lustrací v interních systémech banky i CCB s negativním výsledkem si žalobkyně potvrdila absenci dalších poskytnutých úvěrů v době úvěrové žádosti. Z listiny CBL soud zjistil, že k dotazu banky ze dne 17. 6. 2016 plyne, že subjekt nebyl nalezen v interním blacklistu, ale zároveň dotaz neproběhl, protože některý z registrů vrátil chybu z důvodu neplatného rodného čísla prověřovaného subjetku. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou tohoto zákona, je smlouva neplatná. 15. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, je odborná péče úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. 9. Po právní stránce soud věc hodnotil tak, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvou o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Úvěr by byl sjednán jako spotřebitelský ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný podle smlouvy vystupoval jako spotřebitel (§ 419 o. z.) a právní předchůdkyně žalobkyně byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť je podnikatelka (§ 420 o. z.) poskytla spotřebitelský úvěr. Je tedy na místě aplikovat i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. 10. Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele s odbornou péčí (§ 75 tohoto zákona) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sankcionuje neplatností smlouvy o úvěru. Podle ustálené judikatury přitom platí, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 občanského zákoníku), ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (viz zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C - 679/18, a dále např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 27 Co 230/2020 – 103, s jejichž závěry se soud plně ztotožňuje a odkazuje na ně). 11. Soud má za to, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Jak plyne z § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při hodnocení úvěruschopnosti je třeba mj. porovnávat příjmy a výdaje spotřebitele. Posouzení se pak podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sice zakládá především na informacích poskytnutých spotřebitelem, ty však musí