20 C 5/2023-155 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobce se ve své žalobě domáhal vydání rozhodnutí uvedeného ve výroku tohoto rozsudku s tím, že dne 14.10.2007 uzavřel žalobce s žalovanou smlouvu , Anonymizováno, pojištění , Anonymizováno, č. , hodnota, , jejíž součástí se staly i všeobecné pojistné podmínky označené jako , Anonymizováno, a doplňkové pojistné podmínky označené jako , Anonymizováno, . Žalobce uzavřel pojistnou smlouvu zejména s cílem zajištění finančních prostředků na stáří a jejich pravidelného zhodnocování. Z dokumentu „Informace k pojistné smlouvě“ ze dne 15.5.2020 zaslaného žalobci žalovanou žalobce zjistil, že v uplynulém roce žalovaná provedla na úkor kapitálové hodnoty pojištění srážky ve výši 107 769 Kč a že obdobné srážky hodlá provádět po celou dobu trvání pojistné smlouvy. Žalobce tak zjistil, že žalovaná nenakládá s pojistným tak, jak bylo sjednáno mezi účastníky, neboť snižuje kapitálovou hodnotu pojištění o srážky rizikového pojistného a počátečních, správních a inkasních nákladů. Žalobce se u Obvodního soudu pro , adresa, domáhal svých práv vůči žalované a rozsudkem jč. , spisová značka, ve spojení s rozsudkem , Anonymizováno, soudu v , Anonymizováno, čj. , spisová značka, bylo určeno, že předmětná pojistná smlouva je absolutně neplatná. Do vyhlášení uvedených rozsudků žalobce řádně plnil své povinnosti plynoucí z uvedené smlouvy a platil pojistné ve sjednané výši. S ohledem na výše uvedené jsou veškerá plnění přijatá na základě uvedené smlouvy bezdůvodným obohacením. Žalobce uhradil za dobu trvání smlouvy celkem částku 5 248 165 Kč a žalovaná mu uhradila dva mimořádné výběry a to dne 22.12.2016 ve výši 2 350 000 Kč a dne 3.11.2020 ve výši 644 840 Kč, celkem tedy 2 994 840 Kč. Výše bezdůvodného obohacení žalované je tak 2 253 325 Kč. Neplatnost uvedené smlouvy je s ohledem na vývoj platné judikatury v posledních měsících žalobcem spatřována v tom, že pojistná smlouva obsahuje zneužívající smluvní ujednání ve smyslu článku 3 směrnice rady 93/13/EHS ze dne 5.4.1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách a ust. § 56 zák. č. 40/1964 Sb. obč. zák. a tato jsou tedy neplatná a v důsledku toho i celá pojistná smlouva, což zakládá nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Konkrétně se jedná o ustanovení smlouvy bod 1.6 a 1.7 DPP (ve vztahu k rizikovému pojistnému) a dále 3.1 a 3.2 DPP (ve vztahu k počátečním, správním a inkasním nákladům). Jde totiž o ujednání, která nebyla individuálně sjednána a v rozporu s požadavkem poctivosti způsobují významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy v neprospěch spotřebitele. Jsou to rovněž ujednání, která jsou v rozporu s požadavkem dobré víry a znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a dále jsou neplatná pro neurčitost. Důsledkem je nesprávně stanovená výše kapitálové hodnoty vstupující do stanovení budoucího plnění z pojištění. Pojistná smlouva je tak neplatná pro rozpor s § 2 zákona o pojistné smlouvě s ohledem na vadu v definici rozsahu pojistného plnění (vzhledem k neurčitosti dotčených smluvních ujednání). Výše uvedené skutečnosti jsou známy z rozhodovací praxe obecných soudů, např. aktuálně z rozhodnutí MS v Praze sp. zn. 29 Co 492/2021, 29 Co 26/2022 a 29 Co 25/2022. Soud zde dospěl k závěru, že dotčená smluvní ujednání jsou obsahově neurčitá ve smyslu § 37 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. obč. zák., neboť neobsahují určení konkrétní výše rizikového pojistného, resp. počátečních, správních a inkasních nákladů, ani mechanismus, kterým by jejich výše měla být jednoznačně a transparentně určena, když pojistně technické zásady nebyly součástí smluvní dokumentace. Žalobce tak neměl možnost zjistit konkrétní výši daného poplatku, a tedy ani konkrétní částku, o kterou bude snížena kapitálová hodnota pojištění. Tento stav vedl k neurčitému ujednání o rozsahu pojistného plnění ve smyslu § 2 zák. č. 37/2004 Sb. o pojistné smlouvě, které je podstatnou náležitostí pojistné smlouvy, což neumožňuje jiný závěr než ten, že nejsou oddělitelná od ostatních ujednání pojistných podmínek a pojistná smlouva je tudíž jako celek neplatná. V návaznosti na vývoj aktuální judikatury v tomto typu sporů u MS v Praze žalobce rovněž upozornil, že výše uvedená dotčená smluvní ujednání jsou zneužívající ve smyslu § 56 zák. č. 40/1964 Sb. V důsledku uvedeného použitého mechanismu totiž žalobce jako spotřebitel nemá možnost zjistit, jak je tvořena kapitálová hodnota pojištění a jaká je výše nákladů, o které žalovaná tuto hodnotu hodlala snižovat a snižovala a tím zjistit výši budoucího pojistného plnění. Existence takto koncipovaných ujednání ve formulářové spotřebitelské smlouvě je v rozporu s požadavkem poctivosti, což ve výsledku způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, a důsledkem je tedy absolutní neplatnost podle § 55 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb. Zákaz nepřiměřených smluvních ujednání byl do právního řádu ČR zakotven na základě směrnice rady 93/13/EHS ze dne 5.4.1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách a i ve světle pokynů Komise EU k výkladu a uplatňování této směrnice 2019/C 323/04 je předmětná pojistná smlouva absolutně neplatná jako celek. Dále bylo judikováno soudním dvorem EU, že vnitrostátní soudy mají povinnost posoudit zneužívající smluvní ujednání i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti. Městský soud ve shora uvedených rozsudcích konstatoval v obdobných věcech konstatoval, že pojistná smlouva o životním pojištění podléhá úpravě obsažené ve Směrnici, protože jde o formulářovou smlouvu, která nebyla individuálně sjednána, žalobce má postavení spotřebitele ve smyslu čl. 2 písm. b) Směrnice a žalovaná má postavení poskytovala ve smyslu uvedené Směrnice. Dále konstatoval, že dopad Směrnice na projednávanou věc spočívá v tom, že jde o smluvní podmínky, které nedefinovaly jasně závazek pojistitele. Tato Směrnice je součástí přednostně použitelného unijního práva, přestože byla implementována do české právní úpravy. To neoslabuje její přímé účinky, které ve své rozhodovací praxi Soudní dvůr EU předpokládá. Povinnost posuzovat zneužívající povahu smluvních ujednání spadajících do působnosti Směrnice z úřední povinnosti vyplývá i z apelu Soudního dvora EU. Konstatování, zda neplatnost smlouvy je důsledkem zneužívajících smluvních ujednání je podstatná i pro řešení případné otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení. Pokud totiž prosazení práva brání vnitrostátní právní úprava, např. promlčení, pak tuto úpravu nelze aplikovat a soudy musí vycházet přímo z práva Unie. Touto problematikou se zabývá rozsudek Soudního dvora EU C-485/19 ze dne 22.4.2021, která zhodnotil, že krátká promlčecí lhůta na jednotlivá dílčí plnění v rámci dlouhodobé smlouvy (jako je např. pojistná smlouva) mohou nadměrně ztěžovat výkon práv, čímž porušují zásadu efektivity. Uplatnění takové promlčecí lhůty by vedlo k rozporu s unijním právem, které je nadřazeno právu vnitrostátnímu. V rámci dlouhodobě koncipovaných smluv hrozí, že spotřebitel bude v případě neplatnosti smlouvy a následného vydání bezdůvodného obohacení zkrácen na svých právech z důvodu krátké promlčecí lhůty. Spotřebitel, jako slabší strana právního vztahu nemusí být vždy schopen vyhodnotit si, že jsou smluvní jednání zneužívající nebo dokonce ani neví o zneužívající povaze smluvního ujednání. Může být zároveň v rámci dlouhodobých smluv systematicky znevýhodňován, když ho krátká promlčecí lhůta zbavuje možnosti domáhat se vydání bezdůvodného obohacení, které dříve plnil v dobré víře. U části uskutečněných plateb totiž může v takovém to případě dojít k promlčení ještě předtím, než skončí platnost dotčené smlouvy. Ochrana spotřebitele dle Směrnice spočívá v tom, že smlouvy by měly být psány jasným a srozumitelným jazykem a rozpor s touto normou by v žádném případě neměl jít k tíži spotřebitele. Podobně stanovuje i rozsudek SDEU: BNP Paribas Personal Finance SA C-776/19 až C-782/19, který uvádí s odkazem na svou předchozí rozhodovací praxi, že neplatné ujednání nemůže mít účinky vůči spotřebiteli. Důsledkem toho je, že musí dojít k obnovení právní a faktické situace spotřebitele, ve které se nacházel, kdyby uvedené zneužívající ujednání nebylo sjednáno. Mělo by dojít k odpovídajícímu restitučnímu účinku ve vztahu k těmto částkám. Dále se žalobce odkázal na právní závěry uvedené např. v rozsudku MS v Praze čj. 29 Co 26/2022-162, který poukázal na nemravnost předmětných ujednání pojistných smluv, kdy nedostatečně jasně sjednaná výše pojistného plnění vede k neúměrnému krácení mezi stranami a zakládá hrubý nepoměr v plnění obou stran a dále používá argumentaci zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí podle § 13 NOZ a využívá rovněž argumentace nálezem Ústavního soudu III. ÚS 2127/21 ve věci promlčecích lhůt (dále s ním operuje i rozsudek MS v Praze sp. zn. 29 Co 25/2022-207).2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Uvedla, že proti žalované, jakož i dalším pojišťovnám je v posledních letech vedena cílená kampaň organiz