30 C 16/2026-27 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 17 395 Kč s příslušenstvím.2. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, , na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytla žalovanému částku 12 000 Kč , kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti včetně poplatku za sjednání úvěru v plné výši nevrátil. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. 7. 2025 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 17 395 Kč .3. Žalobkyně se z jednání konaném dne 7.4.2026 omluvila a souhlasila, aby soud jednal v její nepřítomnosti. Žalovaný se nevyjádřil , k jednání se bez omluvy nedostavil.Soud proto jednal v nepřítomnosti účastníků.4. Soud provedl dokazování těmito listinnými důkazy : oznámení o postoupení pohledávky žalobkyní žalovanému ze dne 21.8.2025 vč. doručenky , torzo postupní smlouvy bez příloh , úvěrová smlouva , listina o úvěryschopnosti žalovaného , potvrzení o provedení transakce a předžalobní výzva s potvrzením o dodání zásilky s výzvou žalovanému.5. Soud po provedeném dokazování dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: žalobkyně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného prokazovala listinou s názvem: Úvěruschopnost klienta k půjčce č. , hodnota, , z jehož obsahu pouze plyne, že žalovaný měl být zaměstnán ( bez ověření ) , jeho měsíční příjem byl uveden ve výši 26 000 Kč (bez ověření) , dále, že splácí na bankovních úvěrech 6 000 Kč za měsíc (bez ověřeni) a náklady na bydlení vynakládá v částce 2 000 Kč měsíčně (bez ověřeni) , jiné náklady nemá (též neověřeno).6. Právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, . se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřel Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, , na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl dne 21.6.2024 částku 12 000 Kč, kterou žalovaný v částce 15 631 Kč vč. poplatku za sjednání úvěru 3 275,95 v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne 21.7.2024 (do sjednané lhůty 30 dnů) nevrátil. Právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným sjednali pevnou úrokovou sazbu ve výši 36 % ročně, další úrok v částce 355, 07 Kč, roční procentní sazbu nákladů (RPSN) ve výši 2 393,49 % . Dopisem ze dne 21.8.2024 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu.7. Dne 21.8.2025 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení celkové částky 33 910,80 Kč a v dopise vyčíslených nákladů právního zastoupení. Dne 25.8.2025 byla předžalobní výzva žalovanému doručena.8. Pohledávka za žalovaným byla žalobkyni postoupena dne 28.7.2025 a tato skutečnost byla žalovanému oznámena písemně dopisem ze dne 21.8.2025 .9. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:10. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.12. Podle § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.13. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.14. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným (právní předchůdce žalobkyně coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 o. z.) nebyla platně uzavřena spotřebitelská smlouva , z jejíhož titulu měl žalovaný právnímu předchůdci do 30 dnů od jejího uzavření vrátit částku 17 395 Kč. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni postoupena v souladu s § 1879 o. z.15. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).16. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)]. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.17. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy , jenž tvoří téměř čtvrtinu žalovanému poskytnuté jistiny (12 000 Kč) a výše RPSN ve výši, kterou lze označit za lichevní. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 o. z.) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).18. Jeho právní předchůdce úvěruschopnost žalovaného údajně ověřoval z veřejně dostupných lustrací a databází. Z provedeného dokazování však nikterak nevyplynulo, že by právní předchůdce žalobce k osobě žalovaného zjistil jakékoli relevantní informace, kupříkladu výši jeho příjmů, výdajů, výši případných dalších závazků a že by údaje o příjmech, výdajích a způsobu plnění dosavadních dluhů nějakým způsobem ověřil a vyhodnotil, kupříkladu vyžádáním dokladů od žalovaného (výplatní pásky, výpisy z účtů, doložení nákladů na bydlení apod.). Dle názoru soudu však pouhá lustrace žalovaného ve výše uvedených databázích (navíc žalobcem nedoložená) k řádnému posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr nestačí. Je třeba zdůraznit, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr, vychází-li z pouhého prohlášení samotného dlužníka, event. pouze formálně provádí lustraci ve veřejně dostupných databázích. S poukazem na shora uvedené je tak nutné uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně skutečnosti týkající se příjmů a výdajů žalovaného dostatečným způsobem neprověřoval, neboť s