31 C 156/2018-361 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se žalobou z 31. 7. 2018 domáhal po žalované náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklých v souvislosti s trestním stíháním žalobce, jenž byl usnesením z 26. 3. 2013 obviněn spolu s dalšími osobami Policií ČR, Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování České Budějovice, č. j.: UOOZ [číslo] ze spáchání zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže dle ust. § 248 odst. 2 alinea druhá, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku dle ust. § 220 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, spáchanými ve formě spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku. Pro citované trestné činy byla podána u Městského soudu v Praze na žalobce obžaloba. Žalobce byl následně rozsudkem z 8. 9. 2016 č.j.: [spisová značka] zproštěn obžaloby s tím, že v žalobě uvedený skutek nebyl ve vztahu k žalobci trestným činem. Uvedené rozhodnutí nabylo vůči žalobci právní moci dne 3. 8. 2017. Žalobce uplatnil jednak nárok na náhradu škody ve výši 703 808 Kč představující v části 663 806 Kč náklady na odměnu advokáta a v části 40 002 Kč náklady žalobce na zpracování znaleckého posudku předkládaného obhajobou a jednak nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 850 000 Kč. Jde-li o nemajetkovou újmu, žalobce upozornil, že je politicky činnou osobou, vykonává funkci [údaje o žalovaném] [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] ([část obce]), v listopadu [rok] se dokonce stal [funkce] [anonymizováno]. Uvedl, že ve veřejně exponovaných funkcích působí již více než [číslo] let. Akcentoval medializaci věci, zásah do pracovního života, zejména útoky opozičních zastupitelů až po výzvu odstoupit ze své funkce. Konečně pak žalobce popisuje i negativní zásah do osobního a rodinného života. Rodina žalobce žila ze strachu z budoucnosti, navíc v případě odsouzení žalobce, by povinnost k náhradě škody, jež byla v usnesení o zahájení trestního stíhání vyčíslena na částku minimálně 20 milionů Kč, znamenala značné existenční potíže. Závěrem žalobce upozornil na skutečnost, že trestní stíhání žalobce trvalo 4 roky a 5 měsíců a namítal i průtahy v řízení. 2. Žalovaná v podání z 21. 9. 2018 navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, že žalobce u ní uplatnil nároky, jež mu měly vzniknout v souvislosti s trestním stíháním ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] dne 26. 1. 2018 podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“). Nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy vyhověla toliko co do částky ve výši 52 000 Kč a nároku na náhradu škody žalobci vyhověla co do částky 608 327, 50 Kč. Stran nároku na náhradu nemajetkové újmy žalované také konstatovala porušení práva žalobce a za výše citované nezákonné trestní stíhání a zároveň se žalobci omluvila. S přihlédnutím k závažnosti zásahu do osobnostních práv žalobce přistoupila žalovaná taktéž k relutární náhradě, avšak v částce přesahující přiznaných 52 000 Kč, měla nárok žalobce za neopodstatněný. 3. V podání z 3. 12. 2018 žalobce vzal žalobu zpět stran požadavku na zaplacení částky 608 327,50 Kč z titulu náhrady škody (obhajného) a stran částky 52 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy s tím, že mu tato suma byla zaplacena žalovanou dne 21. 9. 2018 a v podání z 25. 10. 2019 uvedl, že setrvává na požadavku, aby mu byly uhrazeny zákonné úroky z prodlení z této částky za dobu od 27. 7. 2018 do 21. 9. 2018 v kapitalizované výši 9 117, 95 Kč a ve zbytku setrvává na žalobě, tak jak byla podána. Soud tudíž usnesením z 26. 3. 2019, č.j. 31 C 156/2018-238, řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil. Toto usnesení nabylo právní moci dne 13. 4. 2019. 4. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce u žalované své nároky předběžně uplatnil dne 26. 1. 2018, že ta je vyřídila stanoviskem ze 14. 9. 2018. Z dopisu zástupkyně žalobce žalované z 26. 1. 2018, jeho doplnění z 10. 5. 2018 a ze sdělení žalované z 5. 4. 2018 a stanoviska tohoto ministerstva z 14. 9. 2017 soud zjistil, že žalobce své nároky uplatnil u žalované dne 26. 1. 2018 a že žalovaná po doplnění tvrzení a důkazů uznala nárok žalobce důvodným co do částky 660 327,50 Kč a žalobci se za vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, jež lze s ohledem na výsledek trestního stíhání žalobce, považovat za nezákonné, konstatovala porušení práva a žalobci se omluvila. 5. Dále byl mezi účastníky nesporným průběh trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] s tím, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno usnesením o zahájení trestního stíhání z 26. 3. 2013, a to pro trestný čin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže dle ust. § 248 odst. 2 alinea druhá, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku dle ust. § 220 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, spáchanými ve formě spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku. Pro totožné trestné činy dne 17. 6. 2014 podalo Městské státní zastupitelství v Praze obžalobu k Městskému soudu v Praze. Následovala série hlavních líčení (zjištěno z výpisu z aplikace Infosoud). Žalobce byl pak dne 8. 9. 2016 rozsudkem zproštěn obžaloby s tím, že v žalobě uvedený skutek nebyl ve vztahu k žalobci trestným činem. Předmětné rozhodnutí nabylo vůči žalobci právní moci dne 3. 8. 2017. 6. Podle ust. § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. 7. Podle ust. § 7 odst. 1 OdpŠk mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. 8. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Podle odst. 2 téhož ust. byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. 9. Podle § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Podle § občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., který soud s ohledem na ustanovení § 3079 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., aplikoval, když k zahájení trestního stíhání žalobce došlo za účinnosti starého občanského zákoníku, se hradí skutečná škoda. 10. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 stejného ust. zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. 11. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. 12. Dle doktríny i konstantní judikatury je nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby je přitom rozhodnutím, které (byť nikoliv výslovně)„ ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu zákona„ nezákonným“ a zakládá proto dle soudu nárok na náhradu škody (odškodnění nemajetkové újmy) v právním režimu zákona (Srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 23. 2. 1990, sp.zn. 1 Cz 6/90). Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost nebo že trestný čin byl amnestován. S usnesením o zahájení trestního stíhání je proto třeba s ohledem na způsob skončení trestního stíhání žalobce nakládat v režimu zákona jako s nezákonným rozhodnutím. Uvedená judikatorní východiska platí bezpochyby (a mezi účastníky o tom ostatně není sporu, žalovaná existenci odpovědnostního titulu představovaného nezákonným rozhodnutím uznává) analogicky po novele zákona provedené zákonem č. 160/2006 Sb. i pro oblast nároků nemajetkové povahy, jak se podává např. i z rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27.