12 C 45/2021-109 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobou doručenou soudu dne 27. 2. 2021 se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 7 405,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně ode dne 25. 2. 2021 do zaplacení. Žalobkyní požadovaná částka má dle jejích tvrzení odpovídat výši škody, kterou utrpěla v souvislosti s exekučním řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též jako„ exekuční soud“) pod sp.zn. 52 EXE 2058/2019 (dále jen„ exekuční řízení“), a to v podobě nákladů uhrazených žalobkyní ve prospěch povinného za právní zastoupení povinného advokátem. 2. Ve své žalobě žalobkyně blíže uváděla, že byla coby oprávněná účastníkem exekučního řízení. V rámci zmíněného exekučního řízení bylo Obvodním soudem pro Prahu 2 vydáno pověření k provedení exekuce, které ovšem bylo objektivně vadné, jelikož předmětná exekuce proti povinnému neměla být vůbec povolena a vedena. Uvedený závěr posléze pravomocně konstatoval exekuční soud v rámci řízení o návrhu povinného na odkad a na zastavení exekuce. Povinný se nechal v exekučním řízení zastoupit advokátem a dosáhl zastavení exekuce a přiznání náhrady nákladů exekučního řízení vůči oprávněnému, tedy vůči žalobkyni, a to ve výši 6 135 Kč za řízení v prvním stupni plus 1 270,50 Kč za odvolací řízení. Pravomocným zastavením exekučního řízení bylo de iure i de facto negováno a odklizeno vadné pověření exekučního soudu k provedení exekuce, které nemělo být nikdy vydáno, jak posléze pravomocně konstatoval exekuční soud v rámci řízení o návrhu povinného na odkad a na zastavení exekuce. Proto by žalobkyni měla být kompenzována majetková škoda, kterou utrpěla. V této souvislosti dále žalobkyně poukázala na to, že náklady na právní zastoupení povinného v exekučním řízení uhradila právnímu zástupci povinného dne 24. 8. 2020, čímž došlo ke zmenšení jejího majetku a tedy ke vzniku skutečné škody na její straně, a to v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem exekučního soudu. 3. Žalobkyně dále namítala, že exekuce byla vůči povinnému exekučním soudem povolena a vedena neoprávněně. Jednalo se přitom o neoprávněnou exekuci od samého počátku, kterou exekuční soud měl a mohl při běžné pečlivosti rozpoznat a jako takovou ji neměl nikdy povolit a udělit soudnímu exekutorovi pověření k jejímu provedení. Pokud by exekuční soud postupoval věcně správně a s náležitou pečlivostí, zahájení a vedení exekuce proti povinnému by nikdy nepřipustil a exekuci proti povinnému by nikdy nepovolil. Konečně žalobkyně rovněž poukázala na to, že podáním ze dne 24. 8. 2020, doručeným žalované téhož dne, uplatnila u žalované nárok na náhradu škody způsobené jí při výkonu veřejné moci, a to v souvislosti s exekučním řízením specifikovaným výše. Žalovaná však tento nárok v zákonné lhůtě šesti měsíců neuspokojila ani jej neuznala. Ode dne 25. 2. 2021 je tedy žalovaná v prodlení s uspokojením nároku žalobkyně, která od tohoto dne uplatňuje nárok na zákonný úrok z prodlení. 4. Podáním doručeným soudu dne 22. 4. 2020 žalovaná sdělila, že s žalobou nesouhlasí, nárok neuznává a navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná prohlásila za nespornou skutečnost, že u ní žalobkyně dne 24. 8. 2020 uplatnila z důvodů v žalobě popsaných nárok na náhradu škody v celkové výši 7 405,50 Kč z titulu nesprávného úředního postupu Obvodního soudu pro Prahu 2 v řízení pod sp.zn. 52 EXE 2058/2019. Dále uvedla, že k projednání žádosti žalobkyně došlo dne 21. 4. 2021. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, a tudíž nemohlo dojít ke vzniku škody. Dle žalované náhrada škody požadovaná žalobkyní představuje náklady exekučního řízení, které musela žalobkyně jako oprávněná v exekučním řízení uhradit povinné, která dosáhla zastavení exekučního řízení. Platí přitom, že dne 6. 3. 2020 bylo Obvodním soudem pro Prahu 2 rozhodnuto o zastavení exekuce a tento soud uložil žalobkyni uhradit povinné náklady řízení. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. Dne 11. 8. 2020 Městský soud v Praze rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 3. 2020 potvrdil. V tomto postupu soudu ovšem nelze spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon“), neboť se jednalo o rozhodovací činnost. Zároveň rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 3. 2020 nevykazuje podle názoru žalované základní znak nezákonného rozhodnutí dle § 8 odst. 1 zákona spočívající v tom, že takové rozhodnutí je pravomocné a následně je zrušeno či změněno k tomu příslušným orgánem. Navíc z usnesení o zastavení exekuce jasně vyplývá, že to byla právě oprávněná (žalobkyně), která nedbala náležité opatrnosti a uvážlivosti při podání návrhu na nařízení exekuce, neboť si musela být vědoma, že povinná není v řízení pasivně legitimovaná, a tudíž náklady exekučního řízení si zavinila sama žalobkyně. 5. Ve své replice, která byla soudu doručena dne 27. 8. 2021, žalobkyně nad rámec dříve uvedeného uvedla, že se nedomáhá náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím, ale náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem exekučního soudu při zahájení exekučního řízení. Tento nesprávný úřední postup měl spočívat ve vydání pověření k provedení exekuce. Pověření k provedení exekuce je přitom podle žalobkyně exekučním soudem zásadně realizováno formou opatření, nejde tedy o rozhodovací činnost, která by měla formu rozsudku či usnesení, ale o tzv. jinou činnost soudu. Pochybení exekučního soudu při vydání pověření k provedení exekuce je proto nesprávným úředním postupem, nikoli nezákonným rozhodnutím. Žalobkyně dále zdůraznila, že není pravda, že by nedbala náležité opatrnosti a uvážlivosti při podání exekučního návrhu (návrhu na nařízení exekuce) proti povinnému. Dle jejího názoru totiž dle platného práva nemá povinnost postupovat uvážlivě a s náležitou opatrností při sepisu a podání exekučního návrhu. Oprávněný bezpochyby může v praxi podat v zásadě jakýkoli exekuční návrh a je naopak na exekučním soudu samotném, aby exekuční návrh oprávněného náležitě přezkoumal, posoudil a pečlivě uvážil, zda podaný exekuční návrh je důvodný či nikoli. Není chybou žalobkyně, že se až posléze (tzn. až poté, co bylo exekučním soudem vydáno pověření k provedení exekuce) ukázalo a vyšlo najevo, že označení povinného v exekučním titulu bylo nalézacím soudem provedeno nesprávně a tato vada proto musela být nalézacím soudem následně odstraňována vydáním opravného usnesení. Jednalo se zde o závažné pochybení nalézacího soudu při označení účastníka řízení, které je ovšem opět plně přičitatelné státu, nikoliv žalobkyni. Příčinou vzniku škody na straně žalobkyně nebylo to, že by žalobkyně podala exekuční návrh nýbrž to, že exekuční soud (tj. orgán veřejné moci, tzn. orgán žalované) nesprávně vydal pověření k provedení exekuce proti povinnému na podkladě vadného exekučního titulu, který musel být nalézacím soudem následně opravován vydáním přiloženého opravného usnesení, jak uvedeno shora. 6. Dle názoru žalobkyně vydání vadného pověření k provedení exekuce ze strany exekučního soudu je nesprávným úředním postupem (tedy nikoli nezákonným rozhodnutím), jehož se dopustil exekuční soud při výkonu veřejné moci. I kdyby snad pověření exekučního soudu k provedení exekuce mělo být považováno za rozhodnutí, nic by to na výsledku tohoto sporu nemohlo změnit, protože toto„ rozhodnutí“ již bylo pravomocně odklizeno a negováno, a to pravomocným zastavením exekučního řízení. Žalobkyně dále zdůraznila, že se jednalo o neoprávněnou exekuci od samého počátku, kterou exekuční soud měl a mohl při běžné pečlivosti rozpoznat a jako takovou ji neměl nikdy povolit a udělit soudnímu exekutorovi pověření k jejímu provedení. 7. Dne 31. 8. 2021 se ve věci konalo jednání, během něhož žalobkyně nad rámec již dříve uvedeného doplnila, že došlo k dvojímu pochybení různých soudů v různých fázích rozhodovacího procesu, tedy jak v rámci nalézacího řízení, tak v rámci exekučního řízení. Primární chyba nastala při vyhlášení a potvrzení rozsudku v nalézacím řízení, kdy byla nesprávně označena osoba žalované. V návaznosti na to při respektu k tomuto označení, žalobkyně uplatnila svůj exekuční návrh. <b>Skutková zjištění:</b> 8. Ze shodných tvrzení stran, stejně jako z některých listinných důkazů (tj. žádost žalobkyně ze dne 24. 8. 2020, přípis žalované ze dne 25. 8. 2020 a stanovisko žalované ze dne 21. 4. 2021) soud zjistil a má za prokázané, že dne 24. 8. 2020 žalobkyně uplatnila u žalované nárok na náhradu škody ve výši a z důvodu uvedeného v žalobě. Ze zmíněného stanoviska žalované soud dále zjistil, že žádosti žalobkyně vyhověno nebylo. Soud tedy konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 zákona, představovanou předběžným uplat