20 C 154/2020-91 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne [datum] domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku [částka] představující přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu a dále vydání omluvy ve znění uvedeném ve výroku II. tohoto rozsudku s odůvodněním, že žalobkyně je veřejným funkcionářem ve smyslu zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů a v souladu s tímto zákonem žalobkyně podávala oznámení o svém majetku, ačkoliv se zveřejňováním oznámení o majetku dlouhodobě nesouhlasí, když je považuje za citlivé a soukromé. Žalovaná vede a spravuje Centrální registr oznámení, ve kterém jsou oznámení žalobkyně zveřejňována. Žalobkyně je přesvědčena, že plošným zveřejňováním majetkových přiznání dochází k zásahu do jejích ústavně zaručených práv ( (čl. 7, 10 Listiny základních práv a svobod (dále také jen„ Listina“)), konkrétně do ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí v podobě práva na informační sebeurčení. Žalobkyně dále poukázala na to, že Ústavní soud ČR nálezem sp. zn. Pl. ÚS 38/17 ze dne 11. 2. 2020 neaproboval jako ústavně konformní režim zveřejňování údajů získaným dle zákona o střetu zájmů s tím, že preventivní funkce zpřístupnění údajů je naplněna i jejich poskytováním na základě žádosti, a dále s tím, že zrušil uplynutím 31. 12. 2020 ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů. Žalovaná tak nebyla oprávněna postupovat podle zákona, který byl pro rozpor s ústavními předpisy zrušen, a proto se žalobkyně domáhá výše uvedených nároků žalobou na ochranu osobnosti s odkazem na § 81 odst. 2, § 86 a § 90 občanského zákoníku (dále též jen „o.z.“). Žalobkyni vznikla újma na jejích právech garantovaných na ústavní úrovni, neboť takovéto plošné zveřejnění oznámení o majetkových poměrech porušuje právě ústavně garantované právo na ochranu soukromí, přičemž o protiústavnosti plošného přímého zveřejňování podaných oznámení rozhodl Ústavní soud, jehož vykonatelný nález je závazný pro všechny orgány i osoby. I v případě odložené vykonatelnosti má takovýto derogační nález bezprostřední aplikační dopad. V daném případě tak došlo k porušení ústavně zaručených práv, žalovaná byla na to opakovaně upozorňována, tento stav trvá delší dobu, začal ještě před zrušením předmětného zákonného ustanovení v září 2017 a trval do listopadu 2020. Informace byly všeobecně veřejně dostupné na jednom místě a kdokoliv k nim mohl přistupovat bez jakékoliv identifikace své osoby. Žalobkyně žije v menší obci [obec] a její známost je obecně dána výkonem funkce uvolněné starostky, kterou vykonává již od roku [rok]. K zásahům žalobkyně uvedla, že se jí nelíbí jednání státu, který se rozhodl uspořádat majetkový striptýz žalobkyně a že tento negativní byl umocněn tím, že došlo k zásahu ze strany státu v době, kdy se chod obecního úřadu navíc musel podrobovat GDPR a celé řadě dalších regulací. Žalobkyně státu vytýká, že bylo jeho povinností zajistit ochranu jejích práv, této povinnosti však stát nedostál a žalobkyni vznikla újma, kterou opakovaně žádal odčinit. 2. Žalovaná ve vyjádření ze dne [datum] uvedla, že § 14b odst. 1, písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů byl zrušen nálezem Ústavního soudu z 11. 2. 2020, vyhlášeným 11. 3. 2020 pod sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 s tím, že tato ustanovení byla zrušena uplynutím dne 31. 12. 2020. Podle názoru žalované tak nemohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu publikací oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení ani po 11. 2. 2020, neboť zrušení předmětné zákonné úpravy bylo odloženo až do konce roku 2020. Na podporu své argumentace zmiňuje žalovaná stanovisko pléna Ústavního soudu ze 14. 12. 2020, sp. zn. Pl ÚS-st 31/10. Dále žalovaná namítla, že pokud se žalobkyně domáhá nesprávného úředního postupu v tom směru, že došlo k přijetí protiústavní právní úpravy, pak legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup a odkazuje na závěry Nejvyššího soudu přijaté v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 215/2006. Žalovaná tak žalobou uplatněné nároky pro absenci odpovědnostního titulu neuznala. 3. Podáním ze dne [datum] žalobkyně doplnila, že žalovaná zveřejňovala informace až do listopadu 2020 v Centrálním registru oznámení, přičemž se jednalo o citlivé informace ze soukromí žalobkyně a tyto informace byly zveřejňovány bez jakéhokoliv omezení, souhlasu žalobkyně či možnosti ovlivnit osud oznamovaných údajů. Žalobkyně uvedla, že jak před vydáním rozhodnutí Ústavního soudu ČR, k němuž došlo 11. 2. 2020, tak po jeho vydání až do [datum] žalovaná ignorovala protiústavnost svého jednání a nadále oznámení neomezeně veřejně zpřístupňovala. Žalobkyně dále uvedla, že posouzení věci dle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jen„ zákon“) není jednoznačné, když újma vůči státu vyplývá přímo z Listiny a není možné se schovávat za právní předpis, který by upravoval pouze určitou skupinu právních vztahů a vyhýbat se tak následkům odpovědnosti za porušení ústavně zakotvených pravidel. V tomto směru odkazuje na ustanovení čl. 7 a 10 Listiny s tím, že není možné ústavně zaručené právo porušovat a vycházet při posuzování následků jeho porušení ze zákonných předpisů, který je normou nižší právní síly. Žalobkyně rovněž nesouhlasí s obranou žalované, že újma vznikla při legislativní činnosti, která není nesprávným úředním postupem. Žalobkyně opakovaně zdůraznila, že derogační nález Ústavního soudu má bezprostřední aplikační dopad na posuzovanou kauzu a nikoliv odloženou vykonatelnost. 4. Na jednání konaném dne [datum] žalobkyně výslovně uvedla, že se nedomáhá nesprávného úředního postupu spočívajícího v legislativní činnosti, tj. v tom, že byla přijata zákonná úprava § 14b odst. 1 zákona o střetu zájmů, která byla v posledku Ústavním soudem shledána protiústavní, ale že nesprávný úřední postup spatřují v tom, že podle ustanovení § 14b odst. 1 žalovaná postupovala, a to jak v době před vyhlášením derogačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, tak v době po něm. Není možné dávat přednost protiústavnímu zákonu před ústavně zakotvenými principy a odvolávat se na odloženou vykonatelnost ústavního nálezu. Žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 6 As 235/2018, ve kterém soud konstatoval, že poskytování informací o soukromém majetku ze strany osob ve veřejných funkcích je masivních zásahem do jejich práva na ochranu soukromí. Citlivé údaje o žalobkyni se nekontrolovaně pohybovaly na internetu a kdokoliv je mohl zneužít. 5. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobkyně dopisem ze dne [datum], doručeným žalované téhož dne, prostřednictvím svého právního zástupce uplatnila u žalované nárok na náhradu škody z titulu shora uvedeného nesprávného úředního postupu a požadovala zaplacení částky [částka] jakožto finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona. Dne [datum] žalovaná vydala po předběžném projednání nároku žalobkyně zamítavé stanovisko. 6. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, jímž přezkoumával ústavní konformnost zákona o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, soud zjistil, že tento byl vyhlášen dne 11. 2. 2020 a že tímto nálezem bylo zrušeno ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/ 2017 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a zákona č. 112/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a to uplynutím dne 31. prosince 2020. Z odůvodnění tohoto nálezu se podává, že povinnost poskytnout informace o majetku, příjmech a závazcích, které jsou obsahem oznámení podle zákona o střetu zájmů, představuje zásah do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů; tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl„ nejen vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci“. Ústavní soud uzavřel, že povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní, představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů, i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané informace jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mj. právě u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, následně automaticky zpřístupňovány komukoli, anonymně, bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Tento (druhý) zásah do práva na informační sebeurčení již podle Ústavního soudu neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zárov