47 C 185/2020-85 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se žalobou z 11. 11. 2020 domáhal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 40 000 Kč a poskytnutí omluvy jakožto zadostiučinění za skutečnost, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (dále jen„ zákon“), který byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o majetku, příjmech a závazcích žalobce z důvodu jeho působení jako [anonymizována dvě slova] [územní celek] [anonymizováno] [územní celek], tudíž jakožto veřejného funkcionáře, čímž docházelo k setrvalému porušování práv na ochranu jeho soukromí. Protiústavnost novely stvrdil Ústavní soud v nálezu z 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (dále jen„ nález“). Pochybení žalované spatřuje v aplikaci protiústavního předpisu, jenž umožnil anonymní přístup komukoli k shora vyjmenovaným údajům žalobce, čímž docházelo k nepřiměřenému zásahu do jeho práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod. Žalobce dále ve své žalobě odkázal na ochranu soukromí zakotvenou na zákonné úrovni (§ 81 odst. 2 a § 90 o. z.). Ke vzniku újmy docházelo u žalobce od září 2017 do listopadu 2020 zveřejněním oznámení o majetku za roky 2017, 2018 a 2019. 2. Žalovaná ve svém vyjádření z 20. 4. 2021 uvedla, že u ní žalobce dne 24. 9. 2020 uplatnil svůj nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 55 000 Kč včetně omluvy v souvislosti s jejím nesprávným úředním postupem spočívajícím ve zveřejňování a zpřístupňování oznámení evidovaných v Centrálním registru oznámení. K projednání nároku žalobce došlo dne 11. 3. 2021. Konstatovala, že je správcem Centrálního registru oznámení a nepříslušelo jí posuzovat souladnost zákona s Ústavou České republiky a pro případ protiústavnosti tento předpis neaplikovat. Sporná ustanovení zákona byla nálezem zrušena až uplynutím dne 31. 12. 2020, tzn. že ani po vyhlášení nálezu dne 11. 2. 2020 nelze v publikaci oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení spatřovat protiprávnost jednání žalované, když vykonatelnost nálezu byla právě z důvodu dostatečného časového prostoru pro přijetí nové právní úpravy odložena na konec roku 2020. V tomto směru odkázala na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS – st. 31/10, které dovodilo, že orgány veřejné správy jsou povinny aplikovat právní úpravu po dobu odkladu vykonatelnosti nálezu jako ústavně souladnou. Vznik újmy je pak nutno dávat do souvislosti s přijetím protiústavní úpravy nikoli s postupem žalované, kdy legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup. Omezení zveřejňování oznámení od 6. 11. 2020 neznamená, že by se žalovaná dopouštěla nesprávného úředního postupu v předchozí době. 3. Z listinných důkazů a z nesporných skutečností zjistil soud tento skutkový stav: 4. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dne 24. 9. 2020 (zjištěno z uplatnění nároku na zadostiučinění z 24. 9. 2020; stanovisko žalované z 11. 3. 2021). 5. Nesporným mezi účastníky byla dále skutečnost, že na žalobce jakožto veřejného funkcionáře se vztahovala povinnost podání oznámení dle zákona s tím, že v souladu s tímto zákonem zároveň docházelo žalovanou, jakožto orgánem spravující registr oznámení, k plošnému zveřejňování podaného oznámení žalobce, a to konkrétně v období od září 2017 do 6. 11. 2020 zveřejněním oznámení o jeho majetku za roky 2017, 2018 a 2019. 6. Z nálezu Ústavního soudu z 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl publikován ve Sbírce zákonů dne 8. 4. 2020, soud zjistil, že Ústavní soud přezkoumával ústavní konformnost zákona o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a zákona č. 112/ 2018. Nález byl vyhlášen dne 11. 2. 2020 a zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/ 2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., a to uplynutím dne 31. prosince 2020. Z odůvodnění tohoto nálezu se podává, že povinnost poskytnout informace o majetku, příjmech a závazcích, které jsou obsahem oznámení podle zákona, představuje zásah do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů; tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl nejen vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Ústavní soud uzavřel, že povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní, představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané informace jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mj. právě u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, následně automaticky zpřístupňovány komukoli, anonymně, bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Tento (druhý) zásah do práva na informační sebeurčení již podle Ústavního soudu neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do registru oznámení na základě žádosti. Proto Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona s odloženou vykonatelností uplynutím dne 31. 12. 2020, aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která již bude ústavně souladná s poukazem na to, že protiústavní je úprava pouze v nediferencovaném elektronickém zpřístupnění údajů v registru. Ústavní soud blíže časové účinky svého nálezu a postup obecných soudů či orgánů veřejné moci v čase do nabytí vykonatelnosti blíže nevymezil. 7. Z žádosti o ukončení protiústavního zásahu do práv komunálních politiků z 28. 7. 2020 soud zjistil, že se [anonymizováno] [jméno] [příjmení] jakožto předseda [ulice] místních samospráv domáhal u žalované ukončení plošného zveřejňování údajů v registru oznámení. 8. Z předžalobní výzvy žalobce z 29. 9. 2020 vzal soud za prokázané, že se žalobce již před podáním žaloby domáhal bezodkladného ukončení plošného zveřejnění údajů o jeho majetku v registru oznámení, a to ve lhůtě 15 dnů od doručení této výzvy. 9. Z tiskové zprávy žalované z 10. 11. 2020 soud zjistil, že žalovaná v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu z 29. 10. 2020, č. j. 9 As 173/2020 – 32, omezila od 6. 11. 2020 plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v registru budou dostupné pouze na základě individuální žádosti, od čehož si žalovaná slibovala zaručení práva na soukromí a informační sebeurčení veřejných funkcionářů a současně odpadnutí důvodu, proč nepodat oznámení. 10. Ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze 14. 12. 2010, sp. zn. Pl ÚS- st 31/10, č. 426/2010 Sb. (dále jen„ stanovisko“) vyplývá, že je nutné nahlížet na intertemporální účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (219/2010 Sb.) tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, neboť tento nález výslovně nestanovil jinak (§ 58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu). Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu Pl. ÚS 3/09 ve Sbírce zákonů) v souladu s tehdy platným a účinným zněním § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán. Proto v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod. 11. Skutkový děj je tedy mezi účastníky v zásadních bodech nesporný. Žalobce plnil povinnost mu uloženou zákonem o střetu zájmů podáním majetkových přiznání, ke kterým pak byl zřízen dálkový a ničím neomezený přístup, což následně zhodnotil Ústavní soud jako nepřiměřený zásah do jeho soukromí a takovou právní úpravu označil za protiústavní a lze tedy konstatovat, že plošným zveřejňováním oznámení o majetku, která byla u žalobce zveřejněna od září 2017 do 6. 11. 2020 za roky 2017, 2018 a 2019, došlo k porušení jeho soukromí. Plošné zveřejnění oznámení se dělo v souladu s účinným zákonem o střetu zájmů a sledovalo legitimní cíl v podobě kontroly veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti, když žalovaná postupovala podle znění zákona účinného do 31. 12. 2020. Z předžalobní výzvy je evidentní, že žalobce ještě před podáním žaloby proti plošnému zveřejňování údajů o své osobě brojil. Pokud žalobce tvrdí, že plošným zveřejněním jeho oznámení došlo k nemajetkové újmě, soud nemá důvod žalobci v tomto ohledu nevěřit, když takové narušení soukromí by úkorně prožíval každý rozumný člověk důvěřující ve státní aparát, který má povinnost zachovávat právo na soukromí každého jednotlivce. 1