21 C 24/2021-63 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu se žalobce po žalované domáhal jednak náhrady majetkové škody ve výši 32 172,69 Kč a jednak náhrady nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč. V žalobě pak bylo konkrétně žalobcem tvrzeno, že žalobce vedl u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 587/2014 žalobu proti tehdejšímu žalovanému [příjmení] [jméno] [příjmení] o zaplacení částky 50 292,50 Kč s příslušenstvím, přičemž před prvním soudem nařízeným jednáním ve věci dne 2. 6. 2015 vznesl tehdejší žalovaný v rámci písemného vyjádření námitku započtení spočívající v tvrzené neuhrazené mzdě z tvrzeného pracovního poměru, který měl být dle tvrzení žalovaného v minulosti uzavřen mezi žalobcem a žalovaným ve výše uvedeném řízení. V této souvislosti pak bylo žalobcem poukazováno na to, že prvoinstanční soud však v projednávání věci pokračoval v obsazení toliko samosoudcem, a to ačkoliv měl pokračovat v projednávání věci v senátním složení, přičemž v důsledku toho byl následně rozsudek soudu I. stupně, který byl vydán, zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2016 vydaným pod č. j. 31 Co 120/2016-99, a to právě z důvodu pochybení v obsazení soudu I. stupně, když dle závěru odvolacího soudu žalobou uplatněný nárok na zaplacení peněžité částky jako závazku mezi podnikateli bylo třeba při posuzování obrany tehdejšího žalovaného založeného na tvrzení, že žalobou uplatněná pohledávka zanikla započtením pohledávky na mzdu ze závislé činnosti na základě pracovní smlouvy, rozhodovat v senátě. Z výše uvedeného pak bylo žalobcem dovozováno, že v příčinné souvislosti s nesprávným obsazením senátu při projednávání věci tedy došlo ke vzniku majetkové škody v majetkové sféře žalobce spočívající v navýšení nákladů řízení, které byl následně žalobce povinen uhradit žalovanému ve výše uvedeném řízení na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 10. 2019, č. j. 16 C 587/2014-218, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2020, č. j. 23 Co 94/2020-243. V této souvislosti tedy žalobce požadoval po žalované majetkovou škodu ve výši 32 172,69 Kč, když poukazoval na to, že na základě výše uvedených rozsudků uhradil tehdejšímu žalovanému náhradu nákladů řízení, a to včetně nákladů řízení vzniklých v období, kdy věc nebyla prvoinstančním soudem rozhodována v senátu. Konkrétně žalobcem požadovaná náhrady škody ve výši 32 172,69 Kč byla požadována za 6 úkonů právní služby po 3 140 Kč za jeden úkon právní služby dle § 7 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb), dále byla jako náhrada škody požadována paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce žalovaného ve výše uvedeném řízení ve výši celkově 1 800 Kč, dále byla dle žalobce škoda představována povinností žalobce zaplatit cestovné na jednání právního zástupce žalovaného na trase [obec] – [obec] a zpět, a to při třech konaných cestách po 1 183 Kč a dále byla jako škoda požadována i paušální náhrada za promeškaný čas ve výši 8 půlhodin po 100 Kč za tři cesty, tedy částka 2 400 Kč a 21% DPH z výše uvedených položek. Dále pak žalobce v žalobě poukazoval i na to, že řízení vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 587/2014 trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, přičemž v souvislosti s tím tedy žalobce požadoval zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu formou finančního odškodnění v částce 100 000 Kč, když bylo žalobcem poukazováno na to, že nepřiměřená délka soudního řízení byla zapříčiněna postupem prvoinstančního soudu, který věc chybně, po dobu cca 1,5 roku, projednával věc samosoudcem a nikoliv v senátu. Při jednání soudu pak žalobce prostřednictvím svého právního zástupce upřesnil, že s ohledem na skutečnost, že řízení vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 587/2014 pokračovalo i poté, kdy již byla ve věci u zdejšího soudu podána žaloba, neboť ve věci bylo podáno dovolání, bylo tedy žalobce žádáno, aby náhrada nemajetkové újmy byla žalobci přiznána za nepřiměřenou délkou soudního řízení počítanou ode dne 17. 12. 2014, kdy byla ve věci podána žaloba, do 27. 10. 2021, kdy bylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí dovolání podaného žalobcem v rámci řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 587/2014. 2. Žalovaná strana v rámci vyjádření k žalobě navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Žalovaná učinila nesporným, že žalobce se na žalovanou obrátil s požadavkem na náhradu majetkové škody ve výši 32 172,69 Kč a nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, které měly být způsobeny nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 587/2014 a že tento nárok byl u žalované uplatněn podáním žalobce doručeným žalované dne 6. 12. 2020. K nároku na náhradu nemajetkové újmy pak žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že je přesvědčena o tom, že v daném případě nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce shora uvedeného řízení, když bylo poukazováno na to, že řízení se vyznačovalo určitým stupněm skutkové a právní složitosti, bylo potřeba širšího dokazování, včetně výslechu svědků a řady listinných důkazů. Žalovaná dále v této souvislosti zdůrazňovala, že bylo rozhodováno soudy opakovaně, bylo rozhodováno na všech třech úrovních soudní soustavy a že délka řízení byla z podstatné části ovlivněna procesní aktivitou účastníků, kdy účastníci využívali opravné prostředky, a to včetně mimořádných opravných prostředků, přičemž byť využití těchto prostředků nelze přičítat k tíži účastníků, je na druhou stranu zřejmé, že využití těchto opravných prostředků má pochopitelně vliv na prodloužení řízení, a to právě v důsledku nutnosti se s těmito procesními prostředky vypořádat, a proto pak tato skutečnost nemůže být přičítána ani k tíži státních orgánů. Dále bylo ze strany žalované poukazováno i na to, že předmětem řízení bylo zaplacení částky 50 292,50 Kč s tím, že v této souvislosti bylo upozorňováno na to, že z judikatury Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby zadostiučinění přiznané v penězích svou výši předmět řízení přesahovalo (žalovanou bylo odkazováno na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). V neposlední řadě pak bylo žalovanou zdůrazňováno i to, že dle judikatury ESLP se sice přiměřené zadostiučinění za imateriální újmu za nepřiměřeně dlouhé soudní řízení v zásadě poskytuje i právnickým osobám, avšak v případě obchodní společnosti je při určování výše přiměřeného zadostiučinění třeba přihlížet i k faktorům jako je pověst společnosti, nejistota v plánování, v rozhodování, či rozkol ve vedení společnosti s tím, že z pohledu závažnosti imateriální újmy je pravděpodobné, že v konkrétním případě bude dopad nepřiměřeně dlouhého řízení do poměrů právnické osoby mírnější, než by tomu bylo za obdobných okolností u osoby fyzické. V této souvislosti pak bylo dále poukazováno i na to, že s ohledem na výši žalované nelze předpokládat, že by v daném případě délka řízení měla zásadní dopad a význam pro fungování žalobce. Shora uvedené skutečnosti pak byly žalovanou uváděny pro případ, pokud by soud dospěl k závěru o nepřiměřené délce soudního řízení s tím, že i v takovém případě však by nebylo na místě poskytnutí peněžitého zadostiučinění. K požadavku na náhradu majetkové škody pak žalovaná uvedla, že ani tento požadavek nepovažuje za důvodný, když v této souvislosti bylo zdůrazňováno, že ačkoliv § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nedefinuje nesprávný úřední postup, judikatura i právní teorie se shodují v tom, že se jedná o případy vzniku škody, které byly vyvolány jinou činností státní orgánů, než je činnost rozhodovací. V této souvislosti pak bylo zdůrazňováno, že nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Z výše uvedeného tedy bylo žalovanou dovozováno, že žalobce by se náhrady majetkové škody nemohl v daném případě domáhat na základě tvrzeného nesprávného úředního postupu. Dále pak bylo žalovanou poukazováno na to, že rozsudek soudu I. stupně ze dne 16. 2. 2016 nebyl zrušen v rámci kasačního procesu jako pravomocný, nýbrž v rámci procesu apelačního s tím, že se tedy nejednalo ani o vydání nezákonného rozhodnutí. V této souvislosti pak bylo žalovanou odkazováno i na ust. § 31 zákona č. 82/1998 Sb., podle kterého náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo nápravu nesprávného úředního postupu s tím, že náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů a nebo, jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána, přičemž z výše uvedeného znění pak bylo žalovanou dovozováno, že namítané náklady řízení nelze považovat za náklady řízení, které byly vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. V neposlední řadě pak bylo zdůrazňováno, že v daném případě o náhradě ná