47 C 237/2021-75 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se žalobou z 25. 10. 2021 doplněnou podáním ze 17. 12. 2021 domáhal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč a poskytnutí omluvy jakožto zadostiučinění za skutečnost, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (dále jen„ zákon“), který byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., byly od podání oznámení dle zákona o střetu zájmů žalobcem až do listopadu 2020 plošně, neomezeně a nekontrolovatelně zveřejňovány citlivé údaje z žalobcova soukromí z důvodu jeho působení jako [funkce] [územní celek], tudíž jakožto veřejného funkcionáře, čímž docházelo k setrvalému porušování práv na ochranu jeho soukromí. Protiústavnost novely stvrdil Ústavní soud v nálezu z 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (dále jen„ nález“). Pochybení žalované spatřuje v aplikaci protiústavního předpisu, jenž umožnil anonymní přístup komukoli k shora vyjmenovaným údajům žalobce, čímž docházelo k nepřiměřenému zásahu do jeho práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod. V důsledku zveřejnění citlivých majetkových informací žalobce na internetu se stal terčem poskytování různých obtěžujících komerčních nabídek. K ukončení protiprávního postupu a porušování práv žalobce žalovaná přistoupila až 6. 11. 2020, ačkoliv k omezení přístupu k registru mohlo dojít mnohem dříve. Žalobce dále ve své žalobě odkázal na ochranu soukromí zakotvenou na zákonné úrovni (§ 81 odst. 2 a § 90 o. z.). Konečně se domáhal přímé aplikovatelnosti Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“) a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to s odkazem na celou řadu rozhodnutí ESLP a dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu z 20. 11. 2003 č. j.: 2 Ads 40/2003-41. 2. Žalovaná ve svém vyjádření z 1. 12. 2021 uvedla, že u ní žalobce dne 11. 5. 2021 uplatnil svůj nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 30 000 Kč včetně omluvy v souvislosti s jejím nesprávným úředním postupem spočívajícím ve zveřejňování a zpřístupňování oznámení evidovaných v Centrálním registru oznámení. K projednání nároku žalobce došlo dne 18. 10. 2021. Konstatovala, že je správcem Centrálního registru oznámení a nepříslušelo jí posuzovat souladnost zákona s Ústavou České republiky a pro případ protiústavnosti tento předpis neaplikovat. Sporná ustanovení zákona byla nálezem zrušena až uplynutím dne 31. 12. 2020, tzn. ani po vyhlášení nálezu dne 11. 2. 2020 nelze v publikaci oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení spatřovat protiprávnost jednání žalované, když vykonatelnost nálezu byla právě z důvodu dostatečného časového prostoru pro přijetí nové právní úpravy odložena na konec roku 2020. V tomto směru odkázala na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS – st. 31/10, které dovodilo, že orgány veřejné správy jsou povinny aplikovat právní úpravu po dobu odkladu vykonatelnosti nálezu jako ústavně souladnou. Vznik újmy je pak nutno dávat do souvislosti s přijetím protiústavní úpravy nikoli s postupem žalované, kdy legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup. Omezení zveřejňování oznámení od 6. 11. 2020 neznamená, že by se žalovaná dopouštěla nesprávného úředního postupu v předchozí době, neboť postupovala v souladu s platnými právními předpisy. 3. Zdejší soud věc rozhodl dle § 115a o. s. ř., aniž by nařizoval jednání, neboť tato je objasněna listinnými důkazy a účastníci s takovým postupem souhlasili 4. Z listinných důkazů a z nesporných skutečností zjistil soud tento skutkový stav: 5. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dne 6. 5. 2021 (zjištěno z uplatnění nároku na zadostiučinění z 11. 5. 2021; stanovisko žalované z 18. 10. 2021). 6. Nesporným mezi účastníky byla dále skutečnost, že na žalobce jako veřejného funkcionáře se vztahovala povinnost podání oznámení dle zákona s tím, že v souladu s tímto zákonem zároveň docházelo žalovanou, jakožto orgánem spravující registr oznámení, k plošnému zveřejňování podaného oznámení žalobce, a to od podání oznámení dle zákona o střetu zájmů žalobcem až do listopadu 2020. 7. Z nálezu Ústavního soudu z 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl publikován ve Sbírce zákonů dne 8. 4. 2020, soud zjistil, že Ústavní soud přezkoumával ústavní konformnost zákona o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a zákona č. 112/2018. Nález byl vyhlášen dne 11. 2. 2020 a zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/ 2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., a to uplynutím dne 31. prosince 2020. Z odůvodnění tohoto nálezu se podává, že povinnost poskytnout informace o majetku, příjmech a závazcích, které jsou obsahem oznámení podle zákona, představuje zásah do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů; tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl nejen vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Ústavní soud uzavřel, že povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní, představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané informace jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mj. právě u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, následně automaticky zpřístupňovány komukoli, anonymně, bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Tento (druhý) zásah do práva na informační sebeurčení již podle Ústavního soudu neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do registru oznámení na základě žádosti. Proto Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona s odloženou vykonatelností uplynutím dne 31. 12. 2020, aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která již bude ústavně souladná s poukazem na to, že protiústavní je úprava pouze v nediferencovaném elektronickém zpřístupnění údajů v registru. Ústavní soud blíže časové účinky svého nálezu a postup obecných soudů či orgánů veřejné moci v čase do nabytí vykonatelnosti blíže nevymezil. 8. Z tiskové zprávy žalované z 10. 11. 2020 soud zjistil, že žalovaná v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu z 29. 10. 2020, č. j. 9 As 173/2020 – 32, omezila od 6. 11. 2020 plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v registru budou dostupné pouze na základě individuální žádosti, od čehož si žalovaná slibovala zaručení práva na soukromí a informační sebeurčení veřejných funkcionářů a současně odpadnutí důvodu, proč nepodat oznámení. 9. Ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze 14. 12. 2010, sp. zn. Pl ÚS- st 31/10, č. 426/2010 Sb. (dále jen„ stanovisko“) vyplývá, že je nutné nahlížet na intertemporální účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (219/2010 Sb.) tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, neboť tento nález výslovně nestanovil jinak (§ 58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud zde dovodil, že:„ při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna (např. za účelem, aby měl normotvůrce dostatečný časový prostor protiústavní úpravu nahradit normou ústavně konformní) se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat, jinými slovy státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými.“. 10. Skutkový děj je tedy mezi účastníky v zásadních bodech nesporný. Žalobce plnil povinnost mu uloženou zákonem o střetu zájmů podáním majetkových přiznání, ke kterým pak byl zřízen dálkový a ničím neomezený přístup, což následně zhodnotil Ústavní soud jako nepřiměřený zásah do jeho soukromí a takovou právní úpravu označil za protiústavní a lze tedy konstatovat, že plošným zveřejňováním oznámení o majetku, která byla u žalobce zveřejněna od podání oznámení dle zákona o střetu zájmů žalobcem až do listopadu 2020, došlo k porušení jeho soukromí. Plošné zveřejnění oznámení se dělo v souladu s účinným zákonem o střetu zájmů a sledovalo legitimní cíl v podobě kontroly veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti, když žalovaná postupovala podle znění zákona účinného do 31. 12. 2020. Pokud žalobce tvrdí, že plošným zveřejněním jeho oznámení došlo k nemajetkové újmě, soud nemá důvod žalobci v tomto ohledu nevěřit, když takové narušení soukromí by úkorně prožíval každý rozumný člověk důvěřující ve státní aparát, který má