10 C 236/2022-74 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se žalobou ze dne [datum] domáhá po žalované úhrady částky v celkové výši 96 111,06 Kč s příslušenstvím. Žalobce nabyl předmětnou pohledávku od společnosti [právnická osoba], která uzavřela dne [datum] se žalovanou smlouvu o zápůjčce číslo [číslo]. Žalobce uvádí, že původní věřitel řádně ověřil úvěruschopnost žalované, a poté úvěr poskytl. Žalovaná na závazky z úvěrové smlouvy uhradila pouze částku 5 500 Kč, a žalobce se tak domáhá zbytku plnění dle předmětné smlouvy o úvěru. Konkrétně dlužná částka 96 111,06 Kč sestává z dlužné jistiny 50 700 Kč, dlužného poplatku ve výši 45 411,06 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 13 028,49 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků ve výši 11 252,58 Kč, úroků ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny z částky 50 700 Kč od [datum] do zaplacení a úroků z prodlení zákonných ve výši 10 % ročně z částky 50 700 Kč od [datum] do zaplacení. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne [datum] společnost [právnická osoba] a žalovaná podepsaly dokument nazvaný smlouva o zápůjčce. Na základě tohoto soud zjistil, že původní věřitel poskytl žalované skutečně částku 55 000 Kč, a dále, že úmyslem stran bylo ujednat smlouvu o úvěru, na základě které se žalovaná zavazuje tomuto původnímu věřiteli vrátit celkovou částku ve výši 102 437 Kč ve 24 měsíčních splátkách ve výši á 4 269 Kč, poslední ve výši 4 250 Kč (zjištěno z dokumentu nazvaného Smlouva o zápůjčce). Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaná původnímu věřiteli uhradila částku 5 500 Kč, a to sice [datum] částku 4 300 Kč, [datum] částku 1 000 Kč a [datum] částku 200 Kč. Z dokumentu nazvaného Žádost o spotřebitelský úvěr z [datum] soud zjistil, že původní věřitel ověřil úvěruschopnost dle prohlášení žalované, ve kterém uvedla, že je [anonymizována dvě slova], bydlí v nájmu a že měsíční výše jejích jiných závazků činí částku [částka] a [částka] s tím, že odhadované měsíční výdaje žalované jsou [částka] Celkem se tak jedná o [částka]. Dále žalovaná prohlásila, že její čistý příjem z [anonymizována dvě slova] činí [částka] a že další čistý, nespecifikovaný příjem domácnosti činí [částka]. Jako doklad žalovaná založila dvě výplatní pásky za [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [rok]. Z poštovních poukázek České pošty soud zjistil, že Česká správa sociálního zabezpečení vyplatila žalované za [anonymizováno] [rok] [anonymizována dvě slova] ve výši [částka] a za [anonymizováno] [rok] částku [částka]. Pokud jde o úvěruschopnost, pak žalobkyně k výzvě soudu dle § 118a odst. 3 o. s. ř. neoznačila další důkazy k prokázání úvěruschopnosti žalované, tedy soud nemá za prokázaná tvrzení, že žalovaná pobírá jiný čistý příjem ve výši [částka], jak je tvrzeno v žádosti o spotřebitelském úvěru, ani, že by měla pracovní poměr, jak je tvrzeno v žalobě. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně její přílohy z [datum] soud zjistil, že žalobkyně nabyla od [právnická osoba] pohledávku, kterou vymáhá, a z oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že toto bylo žalobkyni [datum] oznámeno. Soud dále zjistil, že výzvou z [datum] vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dluhu před podáním žaloby. Závěrem tedy soud uvádí, že soud nezjistil, i přes poučení § 118a odst. 3 o. s. ř., že by byla ověřena úvěruschopnost žalované tak, jak žalobkyně tvrdí, a dále soud uvádí, že pro absenci tvrzení strany žalované ani nemohl prokazovat to, že by žalovaná uhradila původnímu věřiteli či žalobkyni částku nad rámec tvrzené platby ve výši 5 500 Kč. Z provedeného dokazování rovněž soud nezjistil, a toto ani nebylo tvrzeno, že by strany jednaly o navrácení předmětných částek z titulu bezdůvodného obohacení. 4. Soud posoudil věc podle následujících ustanovení: Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o.z.), ve znění pozdějších předpisů, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (ZSU) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet; podle odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 téhož zákona (ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy, tj. do [datum]) pak poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 5. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobce je podnikatelem, a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s podnikatelskou činností a nic takového žalobce ostatně ani netvrdil. 6. Dle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel posoudí úvěruschopnost spotřebitele„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.“ Dle § 86 odst. 2 ZSU by měl poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vycházet (především) z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 ZSU je poskytovatel povinen provozovat svou činnost„ s odbornou péčí.“ Podle § 76 odst. 1 ZSU poskytovatel jedná čestně, transparentně a„ zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.“ Co se rozumí odbornou péčí, pak stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 7. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění [účinnost]) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne [datum], [příjmení] versus [anonymizována tři slova] [číslo]). K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne [datum], [anonymizována tři slova] a [příjmení] [jméno] ([anonymizována dvě slova] [číslo] až [anonymizována dvě slova] [číslo]), ze dne [datum], [anonymizováno] [anonymizována tři slova] [číslo]), ze dne [datum], [příjmen