45 C 232/2020-84 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se domáhal na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 30 000 000 Kč, způsobené mu nezákonným trestním stíháním v řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 1/2015 a řízením o návrhu na povolení obnovy řízení. Žalobce nejprve shrnul průběh trestního stíhání, zahájeného dne 12. 11. 2013 na základě usnesení policejního orgánu Policie ČR, ÚOKFK, SKPV, odbor korupce, č. j. OKFK-541-64/TČ-2013-251001 a skončeného usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 8 To 133/2017, kterým bylo odvolání státního zástupce zamítnuto, čímž byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18.9.2017, sp. zn. 56 T 1/2015 potvrzen a oba obžalovaní byli obžaloby pravomocně zproštěni. Zdůraznil, že celé trestní stíhání bylo od počátku zcela zjevně nedůvodné, když žalobce byl stíhán pro úmyslný delikt, směřující ke zvýhodnění dodavatele Ministerstva práce a sociálních věcí v rámci zakázky, pro kterou žalobce jako znalec vypracoval znalecký posudek. Doplnil, že kriminalizace žalobce bylo dosaženo postupem, který přirovnal postupům bezpečnostních orgánů ČSR v padesátých létech minulého století, přičemž jeho odborné posouzení zakázky bylo zpochybňováno posudkem jiným, avšak zcela neodborně provedeným. V daném případě došlo ke zjevnému zneužití práva ze strany orgánů činných v trestním řízení, včetně státního zástupce, který se i přes zjevnou bezdůvodnost trestního stíhání obou obžalovaných v souladu s § 280 odst. 2 trestního řádu návrhem ze dne 9. 4. 2019, č. j. 7 VZV 32/2013-700, následně ještě domáhal povolení obnovy řízení. Návrh na povolení obnovy řízení byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2019, č. j. 56 T 1/2015-3290, zamítnut. Rozhodnutí následně bylo de facto potvrzeno Vrchním soudem v Praze usnesením ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 1 To 21/2019, kterým byla zamítnuta stížnost státního zástupce VSZ v [obec] proti rozhodnutí Městského soudu v Praze. Žalobce uvedl, že mu byla ze strany České republiky prostřednictvím státních orgánů při výkonu veřejné moci způsobena nemajetková újma, a to v souvislosti s trestním stíháním, které bylo proti němu a druhému obžalovanému vedeno. Zcela pochopitelně žalobce cítil úlevu, když byl pravomocně zproštěn obžaloby, jakkoliv byl od počátku přesvědčen, že nejednal protiprávně. Návrhem na povolení obnovy pravomocně skončeného řízení, který byl zjevně nedůvodný, tak došlo k dalšímu prodlužování stavu nejistoty žalobce spojeného s předchozím, několik let trvajícím řízením. Toto mělo negativní dopad na jeho soukromý, rodinný i profesní život. Žalobce po citaci judikatury Ústavního soudu ČR (viz. nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 85/04 či nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. IV. ÚS 428/05) a příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, uzavřel, že vzniklá nemajetková újma zásahem do jeho osobního života nemůže být odčiněna jiným způsobem než náhradou v penězích. Jako přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou tímto trestním stíháním, včetně řízení o povolení obnovy, se mu jeví částka 30.000.000 Kč. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 16.6.2020, žalovaná však tomuto nároku žalobce nevyhověla. S ohledem na to navrhl žalobce, aby soud žalobě vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení. 2. Žalovaná nárok uplatněný žalobcem neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že u ní žalobce dne 16.6.2020 podal žádost o předběžné projednání nároku ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., na poskytnutí náhrady škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., ve výši 30 000 000 Kč, představující kompenzaci vzniklé nemajetkové újmy, z důvodu, kdy i přesto, že byl žalobce rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 56 T 1/2015, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 8 To 133/2017, pravomocně zproštěn obžaloby, státní zástupce podal v neprospěch žalobce návrh na povolení obnovy řízení, který byl však usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 56 T 1/2015, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, dne 28. 11. 2019, sp. zn. 1 To 21/2019, zamítnut. Žalovaná nároku žalobce nevyhověla ani zčásti, což mu sdělila svým stanoviskem ze dne 13. 1. 2021. Žalovaná stručně shrnula průběh řízení a doplnila, že ve vztahu k nároku na kompenzaci nemajetkové újmy odvozované od řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, nejsou splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu. Žádné z rozhodnutí v řízení o povolení obnovy řízení nevykazuje základní znak nezákonného rozhodnutí dle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., představovaný tím, že takové rozhodnutí dojde právní moci a následně je zrušeno či změněno k tomu příslušným orgánem. Pokud jde o trestní stíhání žalobce, to pravomocně skončilo dne 28. 2. 2018, nároky na náhradu škody za toto řízení byly již mimosoudně projednány a věc je projednávána Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 32/2019. Protože se ve věci nároku na kompenzaci nemajetkové újmy odvozované od nezákonného trestního stíhání žalobce, s nyní projednávanou věci jedná o tentýž předmět, o němž bylo zahájeno řízení vedené Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 32/2019, namítla žalovaná s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2545/99 překážku litispendence, když obě řízení jsou vedena taktéž mezi totožnými účastníky. S ohledem na to žalovaná navrhla, aby pro tuto část nároku z výše uvedených důvodů, soud řízení zastavil. Ve zbývající části žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení. 3. Protože žaloba nebyla dostatečně určitá, co do naříkaného odpovědnostního titulu, přičemž se jevila jako žaloba na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání, již uplatněná u soudu v řízení pod sp.zn. 12 C 32/2019, rozšířená pouze o další časový úsek obnovy řízení, soud řízení částečně zastavil pro překážku litispendence usnesením č.j. 45 C 232/2020-26 ze dne 12.5.2021. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením č.j. 62 Co 274/2021-48 uvedené usnesení nalézacího soudu zrušil s tím, že soudu prvního stupně lze přisvědčit v tom, že žalobce v tomto řízení (sp. zn. 45 C 232/2020) uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 30 000 000 Kč z titulu nezákonného trestního stíhání od jeho zahájení do 12. 11. 2013 do zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení Vrchním soudem v Praze dne 28. 11. 2019, zatímco v řízení sp. zn. 12 C 32/2019 konec trestního stíhání vymezuje datem 28. 2. 2018, kdy bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti zprošťujícím rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2017, kdy je tak zřejmé, že za období trvání řízení o povolení obnovy řízení jde o další (tj dosud neuplatněný) nárok na náhradu nemajetkové újmy. Ten je však třeba vymezit a odlišit tak, aby bylo zřejmé, v jaké výši za tuto část trestního stíhání ho žalobce požaduje. Nelze však přisvědčit názoru žalobce o tom, že v řízení sp. zn. 45 C 232/2020 je požadována náhrada nemajetkové újmy ve výši 30 000 000 Kč vzniklé mu toliko za jednu část trestního řízení - řízení o povolení obnovy řízení, - neboť skutková tvrzení tomu neodpovídají.). Věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 se závazným pokynem, aby se věcí dále zabýval a žalobce vyzval k odstranění vad žaloby. K následné výzvě soudu žalobce svá tvrzení doplnil a uvedl, že požadovaná částka 30 000 000 Kč že částka představuje adekvátní náhradu újmy, která mu byla trestním stíhání způsobena, přičemž vzal v potaz délku řízení, složitost řízení, neboť byla věc opakovaně projednána před odvolacími orgány, stejně tak vzal v úvahu při výpočtu částky postup orgánů činných v trestním řízení, zejména pak jednání státního zastupitelství.. Řízení proto bylo zcela zastaveno usnesením ze dne 15.12.2022 č.j. 45 C 232/2020-58, protože se opětovně jedná o totožný nárok ve stejné výši, tj. 30 000 000 Kč. Žalobce se totiž domáhal zadostiučinění za zásahy do své pověsti ve výši 29 740 000 Kč (po částečném zpětvzetí a zastavení řízení co do částky 260 000 Kč) celkem tedy původně 30 000 000 Kč ve sp. zn. 12 C 32/2019, což je ostatně totožná částka, jíž se domáhá i v tomto řízení. Skutková tvrzení jsou stejná, což je zásah do profesního a osobního života žalobce (bod 15 podání ze dne 27. 6. 2022, č. l. 51), čehož lze ostatně i vyčíst z následujícího podání ze dne 25. 10. 2022. K odvolání žalobce bylo druhé procesní rozhodnutí o zastavení řízení odvolacím soudem zrušeno a věc byla znovu vrácena nalézacímu soudu usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20.3.2023 č.j. 62 CO 39/2023-67 Odvolací soud postup soudu prvního stupně označil za správný, v intencích zrušujícího usnesení odvolacího soudu, když se výzvou dopadající na konkrétní případ řádně pokusil odstranit nedostatky žaloby účastníka, zastoupeného advokátem.„ V podání o doplnění skutkových tvrzení (č. l. 51) však žalobce kromě jiného též uvedl, že částka představuje adekvátní náhradu újmy, která mu byla trestním stíháním způsobena, př