46 C 62/2023-59 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalované nároku ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne [datum], na základě které poskytla žalované částku 35 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splácet ve 48 měsíčních splátkách po 2 605 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci počínaje červnem 2019. Schopnost žalované splácet byla prověřena z dokladů a informací získaných od žalované a úvěrové historie žalované v databázích [příjmení] a [anonymizováno]. Žalovaná neuhradila jedinou splátku. Před zesplatněním vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut ve výši 998 Kč dle čl. 6 smlouvy, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč dle čl. 6 smlouvy. V důsledku prodlení došlo k automatickému zesplatnění celého úvěru dle čl. 6 smlouvy, dle čl. 6 smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 42 513,60 Kč byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění. Dále bylo sjednáno, že je žalobkyně oprávněna požadovat, aby jí žalovaná v případě prodlení s hrazením nové jistiny platila úroky z prodlení v zákonné výši z celé nové jistiny až do úplného zaplacení. V čl. 6 smlouvy byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně v případě prodlení s úhradou nové jistiny v den zneplatnění. Ke dni podání žaloby žalovaná dlužila částku celkem 43 911 Kč s příslušenstvím, dále 16 502 Kč a úrok ve výši 86,11 % ročně z částky 35 000 Kč od [datum] 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti: 4. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru, je patrné, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 35 000 Kč, splatných v 48 splátkách, po 2 650 Kč, splatných k 15. dni v měsíci. Zápůjční úroková sazba činila 129,69 % ročně. V článku 6 jsou potom upraveny důsledky vyplývající z prodlení klienta. 5. Z karty klienta ke smlouvě [číslo] plyne, že žalobkyni byla poskytnuta částka 35 000 Kč, nominální výše úvěru činí 125 040 Kč, kdy smluvní odměna úvěru činí 90 040 Kč. Z karty je dále patrno, že žalovaná neuhradila žádnou ze splátek, zbývá jí doplatit 43 911 Kč. 6. Z listiny nazvané Hodnocení klienta vyplývá, že žalovaná původně požadovala částku 50 000 Kč. Byla jí schválena výše úvěru toliko v částce 35 000 Kč, s výší splátek 2 605 Kč měsíčně. Příjmy žalované činily 8 670 Kč v podobě invalidního důchodu. Jako výdaje jsou uvedeny částky 3 410 Kč, představující životní minimum; bydlení, nájemné, inkaso 1 300 Kč Celkem tedy výdaje žalované činí 4 710 Kč. Žalovaná dále uvedla, že je vdaná, nežije s manželem ve společné domácnosti, dosažené vzdělání má základní. Co se týká formy bydlení, bylo uvedeno„ jiné“. 7. Z výpisu záznamu z registru [příjmení] nejsou patrny žádné dlužné splátky žalované. 8. Z dokladu o výši důchodu za duben a květen 2019 je zřejmé, že žalovaná pobírala důchod ve výši 8 670 Kč pro invaliditu 3. stupně. 9. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací je zřejmé, že se v případě žalobkyně jednalo o nového klienta, který dosud nebyl v databázi [spisová značka]. 10. Soud posoudil věc podle následujících ustanovení: Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o.z.), ve znění pozdějších předpisů, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (ZSÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet; podle odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 ZSÚ (ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy, tj. do 28. 5. 2022) pak poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle § 75 ZSÚ je poskytovatel povinen provozovat svou činnost„ s odbornou péčí.“ Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel jedná čestně, transparentně a„ zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.“ Co se rozumí odbornou péčí, pak stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava ZSÚ neboť žalobkyně je podnikatelem, a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 12. Dle shora citovaného § 87 zsú (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C - 6/64). K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C - 240/98 až C - 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C - 243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C - 497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C - 176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C - 473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. 13. Na základě výše uvedeného tedy soud uzavírá, že ustanovení § 87 ZSÚ je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné usta